De iure

De iure [de júre] je latinský výraz znamenající „podle práva“, čili v souladu s právem (i v případech, kdy se skutečnost nebo praxe odlišuje od právních předpisů a jiných regulací, případně reálně něco vůbec neexistuje), na rozdíl od výrazu de facto, který znamená „ve skutečnosti“ nebo „v praxi“. Příklad: „De iure měl být král vládcem celé země, de facto měl tehdy pod kontrolou sotva hlavní město.“

Skutečné příklady

Technické standardy

Některé technické standardy (normy) jsou povinné, resp. závazné (minimálně pro určité subjekty), což je nástroji státu vynucováno (zejména v situacích, kde je to důležité z hlediska zdraví nebo bezpečnosti). Jiné standardy, byť vydány jako oficiální normy (ČSN, dnes často ČSN ISO, jde tedy o českou verzi mezinárodní normy), jsou dobrovolné, např. firma se rozhodne, zde bude implementovat systém řízení jakosti podle norem z řady ISO 9000, a po jejich úspěšné implementace může požádat o získání certifikátu).

De facto technické standardy jsou takové, které jsou jako standardy fakticky uznávány, přestože nemusely být formálně schváleny jako závazné normy. Důvodů pro jejich (všeobecnou) akceptaci může být více: tradice, tržní dominance, přijetí významnými společnosti nebo určitou komunitou. Velmi dobrým příkladem de facto technických standardů je série dokumentů Request for Comments (RFC), které specifikují všechny základní protokoly používané na Internetu.[1]

Úřední jazyk země

Existuje poměrně hodně států, které mají de iure úřední jazyk (je stanovený v některém závazném právním předpisu) a k tomu navíc mají další de facto úřední jazyk nebo jazyky. V Libanonu a Maroku je oficiálním úředním jazykem arabština, ale druhým de facto úředním jazykem je francouzština. Na Novém Zélandu jsou dva oficiální úřední jazyky (maorština a novozélandský znakový jazyk), ale angličtina je de facto třetím úředním jazykem.

Další skupina států (např. Austrálie, Japonsko, Mexiko nebo USA), nemají stanoven žádný de iure úřední jazyk, přestože de facto úřední jazyk (nazývaný též státní jazyk) pochopitelně existuje. V případě Spojeného království Velké Británie a Severního Irska je od roku 2011 de iure úřední jazyk stanoven pouze pro území Walesu (velština), kromě toho pro celé území Spojeného království je de facto úředním jazykem angličtina (ve Walesu tedy existuje jeden de iure a jeden de facto úřední jazyk).

Ruština byla de facto úředním jazykem nejen centrální sovětské vlády, ale ve velké míře i všech svazových republik bývalého Sovětského svazu, ale nebylo to nikde oficiálně deklarováno. To se stalo až po přijetí zákona v roce 1990, ruština se tak na krátkou dobu (do rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991) stala jediným, de iure úředním jazykem pro SSSR.[2]

Hlava státu

De iure je hlavou všech zemí patřících do Společenství národů (do roku 1947 Britské společenství národů) britský panovník, tedy v současně době královna Alžběta II. (dne 20. 4. 2018 bylo rozhodnuto že ji v této funkci – která na rozdíl od vladařských titulů není automaticky dědičná – nahradí po její smrti princ Charles).[3] V případě Kanady a Austrálie ji zastupuje generální guvernér, v této souvislosti se proto někdy používá termín de facto hlava státu.

Území státu

Na území ostrova Kypr existuje Kyperská republika, která vznikla v roce 1960. De iuresvrchovanost nad územím celého ostrova. De facto je pod správou Kyperské republiky jen kolem 59 % rozlohy ostrova, protože poté co v roce 1974 řečtí nacionalisté plánovali připojit Kypr k Řecku,[4] Turecko reagovalo vojenskou invazí na severní Kypr[5][6] a v roce 1983 turečtí Kypřané vyhlásili jednostranně samostatný stát (tzv. Severní Kypr). Jediný, kdo ho kdy uznal, však bylo právě Turecko.[7]

Odkazy

Související články

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku De jure na anglické Wikipedii. V tomto článku byl použit překlad textu z článku De facto na anglické Wikipedii.

  1. RFC index [online]. Internet Engineering Task Force (IETF), 2022-04-23 [cit. 2022-04-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  2. USSR: Law On the Languages of the Peoples of USSR [online]. April 24, 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-06-18. (rusky) 
  3. Prince Charles to succeed Queen as head of the Commonwealth [online]. Deutsche Welle, 2018-04-20 [cit. 2022-04-22]. Dostupné online. (angličtina) 
  4. KOURA, Jan. Rozdělený ostrov: studená válka a kyperská otázka v letech 1960–1974. 1. vyd. Praha: Epocha 324 s. (Studená válka – nové dějiny; sv. 1). Dostupné online. ISBN 978-80-7557-199-1, ISBN 80-7557-199-1. OCLC 1140084040 S. 236. 
  5. Taki Theodoracopulos. The Greek Upheaval: Kings, Demagogues, and Bayonets. [s.l.]: Caratzas Bros., 1 January 1978. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 September 2015. ISBN 978-0-89241-080-4. S. 66. (anglicky) 
  6. Eric Solsten. Cyprus, a country study. [s.l.]: Federal Research Division, Library of Congress, 1993. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 September 2015. ISBN 978-0-8444-0752-4. S. 219. (anglicky) 
  7. bru. Turecko má Kypru zaplatit rekordní odškodné. Za invazi před 40 lety [online]. E15.cz, 2014-05-12 18:50 [cit. 2022-04-23]. Dostupné online. (čeština) 

Externí odkazy

  • Slovníkové heslo de iure ve Wikislovníku