Demetrio Albertini

Demetrio Albertini
V roce 2016
Osobní informace
Celé jméno	Demetrio Albertini
Datum narození	23. srpen 1971 (53 let)
Místo narození	Besana in Brianza, Itálie
Výška	180 cm
Hmotnost	75 kg
Klubové informace
Konec hráčské kariéry
Pozice	Fotbalový záložník
Mládežnické kluby
1985–1988 Milán
Profesionální kluby
Roky Klub Záp. (góly) 1988–1990 1990–1991 1991–2002 2002–2003 2003–2004 2004–2005 2005 Milán → Padova Milán → Atlético Madrid Lazio Atalanta Barcelona 00200(0) 02800(5) 2930(21) 02800(2) 02300(2) 01400(1) 00500(0)
Reprezentace
Roky Reprezentace Záp. (góly) 1989 1990–1992 1992 1991–2002 Itálie U18 Itálie U21 Itálie (olympijská) Itálie 070(0) 170(0) 050(2) 790(3)
Úspěchy
Mistrovství světa ve fotbale 1994 Itálie Mistrovství Evropy ve fotbale 2000 Itálie Mistrovství Evropy do 21 let 1992 Itálie U21 Liga mistrů UEFA 1988/89 Milán 1992/93 Milán 1993/94 Milán 1994/95 Milán Superpohár UEFA 1989 Milán 1994 Milán 1. italská fotbalová liga 1991/92 Milán 1992/93 Milán 1993/94 Milán 1995/96 Milán 1998/99 Milán 1. španělská fotbalová liga 2004/05 Barcelona Italský fotbalový pohár 2003/04 Lazio Italský superpohár 1992 Milán 1993 Milán 1994 Milán Interkontinentální pohár 1989 Milán
→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Demetrio Albertini (23. srpen 1971, Besana in Brianza, Itálie) je bývalý italský fotbalový záložník a reprezentant. Již od mládí hrál za klub AC Milán, kde za 14 sezon získal 14 trofejí – pět titulů v lize, tři domácí superpoháry, dvě vítězství v Lize mistrů i triumf v Superpoháru UEFA a jeden v Interkontinentálním poháru. Konec kariéry strávil v Barceloně, kde získal titul španělského mistra.

Byl důležitým členem národního týmu na MS 1994 i MS 1998 a také na ME 1996 i ME 2000.

Od 30. ledna 2019 je prezidentem technického sektoru FIGC.^[1]

Vyrůstal ve Villa Raverio, pár kilometrů od města Milán. Tady udělal své první kroky ve fotbale. Poté přestoupil do mládežnického sektoru AC Milán, s nímž zůstal po většinu své sportovní kariéry. První utkání za Rossoneri odehrál v 17 letech 15. ledna 1989 proti Comě (4:0).^[2]

Na začátku sezóny 1990/91 byl 19letý hráč zapůjčen do Padovy, která hrála druhou ligu. Nastoupil do 28 zápasů a vstřelil 5 branek. Na konci tohoto fotbalového roku byl záložník oceněn cenou pro nejlepšího nováčka.

V AC Milán se stal základním hráčem trenéra Capella. Sezonu 1991/92 klub vyhrál titul bez porážky a Demetrio byl jeden z nejdůležitějších hráčů.

Od sezony 1992/93 začal hrát i v LM. První branku vstřelil hned v prvním utkání 16. září proti NK Olimpija Lublaň (4:0).^[3] Pomohl klubu se dostat až do finále, kde podlehli Olympique de Marseille (0:1).^[4]. Vítězství v LM slavil příští sezoně, když zvítězili ve finále nad Barcelonu (4:0).^[5]

Až do roku 2002 patřil k základním členům sestavy klubu. Pak jej trenér Ancelotti rozhodl nahradil mladším Pirlem. Poté se rozhodl klub opustit a přijal místo ve španělském klubu Atlético Madrid. I když odešel na hostování, už nikdy soutěžní utkání za Rossoneri nenastoupil. Odehrál celkem 408 utkání, což jej řadí na 11. místo v historii klubu^[6] a vstřelil v nich 28 branek.

Za španělský klub Atlético Madrid odehrál za jednu sezonu celkem 30 utkání a pomohl klubu se zachránit v lize. Po návratu do Itálie se dozvěděl o hráčské výměně do Lazia za Pancara. Opět tady odehrál jednu sezonu a na konci sezony slavil vítězství v domácím poháru. Na novou sezonu se připravoval s klubem Atalanta BC. Tady vydržel do ledna 2005. Poté odešel do Barcelony, kde pak oslavoval vítězství v lize.

Po ukončení sezony už nenašel žádné angažmá a tak 5. prosince 2005 ve věku 34 let oznámil svůj fotbalový konec. Rozlučkový zápas se konal 15. března 2006 mezi kluby AC Milán a FC Barcelona.^[7]

Dne 18. května 2006, po korupčním skandálu, která vedla k rezignaci Carrara z předsednictví federace, byl Demetrio jmenován zástupcem komisaře federace. Dne 19. září téhož roku rezignoval. V roce 2007 byl jmenován místopředsedou federace pod vedením Abeteho a v roce 2013 byl zvolen znovu.

Dne 27. července 2014 byl v nominaci na předsedu federace, ale nakonec 11. srpna prohrál kontroverzním způsobem nad Tavecchiem, přestože měl podporu A.I.C. (Italská asociace fotbalistů).^[8]

Dne 1. dubna 2015 po bankrotu klubu Parmy byl jmenován do představenstva klubu jako poradce.^[9]

Do národního týmu dospělých byl poprvé povolán 21. prosince 1991 ve věku 20 let na utkání proti Kypru (2:0).^[12]

Dostal se do nominace na MS 1994 konané ve Spojených státech. Byl nedílnou součástí týmu, který se dostal do finále, kde podlehli Brazílii až na penalty.^[13]

První branku vstřelil do Estonské brány (2:0) 25. března 1995.^[14] Utkání konané 29. května 1996 proti Belgii (2:2), vedl poprvé jako kapitán.^[15] Další turnaj ME 1996 se Itálii nepovedl a po třech utkání nepřešli přes základní skupinu. Zúčastnil se i MS 1998, které se konalo ve Francii. Kde ale prohráli ve čtvrtfinále s domácí Francii na penalty.^[16]

Nový trenér pro ME 2000 je zvolen Dino Zoff. I tento trenér na něj sázel. Na turnaji odehrál kromě jediného všechny zápasy včetně finálového proti Francii (1:2) které skončilo díky vstřelení zlatého gólu.^[17] Mohl ještě odcestovat na MS 2002, jenže zranění Achillovy šlachy několik měsíců před začátkem akce mu zabránilo v účasti. Poslední utkání odehrál 27. března 2002 proti Anglii (2:1) kde nastoupil na posledních 37 minut utkání.^[18] Celkem odehrál 79 utkání a vstřelil 3 branky.

Reprezentace	Rok	Zápasy
		Fáze turnaje	Datum	Soupeř	Odehraných minut	Vstřelené branky	Výsledek
Itálie	MS 1994	1 zápas ve skupině	18. 6.	Irsko	90	0	0:1[19]
		2 zápas ve skupině	23. 6.	Norsko	90	0	1:0[20]
		3 zápas ve skupině	28. 6.	Mexiko	90	0	1:1[21]
		Osmifinále	5. 7.	Nigérie	120	0	2:1 v prodl.[22]
		Čtvrtfinále	9. 7.	Španělsko	45	0	2:1[23]
		Semifinále	13. 7.	Bulharsko	90	0	2:1[24]
		Finále	17. 7.	Brazílie	120	0	0:0 (2:3) na pen.[25]
	ME 1996	1 zápas ve skupině	11. 6.	Rusko	90	0	2:1[26]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	Česko	90	0	1:2[27]
		3 zápas ve skupině	19. 6.	Německo	90	0	0:0[28]
	MS 1998	1 zápas ve skupině	11. 6.	Chile	90	0	2:2[29]
		2 zápas ve skupině	17. 6.	Kamerun	62	0	3:0[30]
		Osmifinále	27. 6.	Norsko	73	0	1:0[31]
		Čtvrtfinále	3. 7.	Francie	68	0	0:0 (3:4) na pen.[16]
	ME 2000	1 zápas ve skupině	11. 6.	Turecko	90	0	2:1[32]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	Belgie	90	0	2:0[33]
		Čtvrtfinále	24. 6.	Rumunsko	90	0	2:0[34]
		Semifinále	29. 6.	Nizozemsko	120	0	0:0 (3:1) na pen.[35]
		Finále	2. 7.	Francie	103	0	1:2 v (prodl.)[17]

^[36]

	Datum	Stadion	Soupeř	Skóre (min.)	Výsledek	Soutěž
010	25. 3. 1995	Stadio Arechi, Salerno,	Estonko	02:0 00(58.)	4:1	kvalifikace na ME 1996
02	8. 10. 1995	Stadion Poljud, Split,	Chorvatsko	01:0 00(29.)	1:1	kvalifikace na ME 1996
03	8. 6. 1997	Groupama Stadium, Lyon,	Brazílie	02:0 00(23.)	3:3	přátelský zápas

• 5× vítěz italské ligy (1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96, 1998/99)
• 1× vítěz španělské ligy (2004/05)
• 1× vítěz italského poháru (2003/04)
• 3× vítěz italského superpoháru (1992, 1993, 1994)
• 2× vítěz Ligy mistrů (1988/89, 1993/94)
• 2x vítěz evropského superpoháru (1989, 1994)
• 1× vítěz Interkontinentální pohár (1989)

• 2× na MS (1994 – stříbro, 1998)
• 2× na ME (1996, 2000 – stříbro)
• 1× na ME 21 (1992 – zlato)
• 1× na OH (1992)

Řád zásluh o Italskou republiku (12. 7. 2000) z podnětu Prezidenta Itálie ^[37]

Řád zásluh o Italskou republiku (12. 12. 2006) z podnětu Prezidenta Itálie ^[37]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Demetrio Albertini na italské Wikipedii.

• Seznam italských fotbalových reprezentantů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Demetrio Albertini na Wikimedia Commons
• Profil hráče na Transfermarkt.com (německy)
• Demetrio Albertini na National-football-teams.com (anglicky)
• Statistika hráče na magliarossonera.it (italsky)