Demokratizace Tchaj-wanu

Demokratizace Tchaj-wanu (tradiční znaky: 臺灣的民主化; zjednodušené znaky: 台湾的民主化; pinyin: táiwān de mínzhǔ huà) je proces liberalizačních a demokratizačních reforem na území Tchaj-wanu. Za datum vzniku tchajwanské demokracie lze považovat rok 1986, kdy byla založena (legální až od r. 1991) první opoziční strana vůči autoritářsky konzervativnímu Kuomintangu, Demokratická pokroková strana.

Vláda Kuomintangu

Od 20. let 20. století probíhala v Číně občanská válka mezi vládou Čínské republiky a jednotlivými čínskými militaristy. Po roce 1927 se Komunistická strana Číny pod vedením Mao Ce-tunga oddělila od Národní strany (Kuomintangu). V závěrečné fázi třetí čínské občanské války (1946–1949) utrpěl vládnoucí kuomintangský režim porážku od Čínské lidové osvobozenecké armády a Národní strana se rozštěpila. Po neochotě přistoupit na požadavky koaliční vlády část kuomintangské elity, která byla v opozici proti Čankajškovi, emigrovala do zahraničí, převážně do USA. Čankajšek se přepravil na Tchaj-wan společně se zhruba dvěma miliony vojáků a několika desítkami tisíc jemu loajálních obyvatel. Největší město Tchaj-wanu, Tchaj-pej, Čankajšek prohlásil za dočasné hlavní město Čínské republiky.^[1]

Národní strana na Tchaj-wanu nastolila autoritativní režim, který se projevoval na různých úrovních. Strana obsadila všechny důležité posty v provinční i státní správě, čímž vytlačila místní tchajwanské elity z důležitých politických pozic. Strana se reorganizovala, propojila s administrativou, ozbrojenými složkami a státními podniky, kde působily stranické buňky. Tím ovládla téměř celou společnost a minimalizovala možnosti vzniku hnutí vně strany. Stávající média byla také kontrolována stranou. Takto nastavené soustředění moci bylo navíc podpořeno „Krátkodobými opatřeními platnými po dobu komunistické rebelie“, která posilovala pravomoc prezidenta a zaručovala doživotní mandáty zástupcům zvolených do Národního shromáždění, legislativního a kontrolního dvora.^[2][3]

Formování první politické opozice a Hnutí Dangwai

Mezi první opoziční hlasy je možné počítat tchajwanské elity, které nesouhlasili s příchodem Kuomintangu na Tchaj-wan v roce 1945 a které se zapojily do událostí po incidentu 228 v roce 1947. Po čistkách, které po incidentu následovaly, se však tuto opozici podařilo umlčet. I když byl rok 1948 relativně klidný, v roce 1949, kdy armáda Národní strany začala viditelně prohrávat proti Čínské lidově osvobozenecké armádě, přitvrdila kontrola i na Tchaj-wanu. Jakákoli kritika byla interpretována jako spolupráce s komunisty a podle toho i souzena. Na jaře došlo k další vlně zatýkání a mnoho levicově smýšlejících intelektuálů odešlo zpět do Číny.^[4]

Na vzniku politické opozice se podílely jak vnější, tak vnitřní faktory, které byly navzájem provázané. Mezi vnitřní jednoznačně patřily socio-ekonomické změny probíhající od 60. let až do 80. let, které pomohly vytvořit prostředí pro vznik pozdější občanské společnosti, ale i reformní snahy samotné Národní strany. Mezi vnější faktory potom patřil vývoj vztahů přes Tchajwanskou úžinu a role USA v těchto vztazích. Dále neuznání Čínské republiky na Tchaj-wanu jako legitimního zástupce Číny a následná ztráta křesla v Organizaci spojených národů. To vše zvedlo vlnu nespokojenosti namířenou proti Národní straně a jejímu způsobu vlády.^[5]

Tváří v tvář nespokojenosti obyvatel a upadající podpoře ze zahraničí se Národní strana nemohla nadále spoléhat pouze na sérii Krátkodobých opatření platných po dobu komunistické rebelie. Syn Čankajška a zároveň také premiér, Ťiang Ťing-kuo, se v roce 1966 zasadil o doplňkové volby na místa zastupitelů zvolených v letech 1947 a 1948, kteří již nemohli vykonávat svou funkci. Volby proběhly o tři roky později a začalo tak obsazování strany mladší generací politiků a tchajwanizace politiky celkově, což byl zásadní krok pro udržení dominantního postavení strany. Mezi roky 1968 a 1971, 641 starších kádrů (34 % všech straníků) odešlo do důchodu či odstoupilo ze své pozice.^[6]

V roce 1975 zemřel Čankajšek a do čela Kuomintangu i celé země se postavil Ťiang Ťing-kuo. Hnutí Dangwai (tradiční znaky: 黨外; zjednodušené znaky: 党外; pinyin: dăngwài, doslova: „mimo stranu“) bylo politické hnutí, které se formovalo od poloviny 70. let 20. století a profilovalo se začátkem 80. let. I když Národní strana přistoupila na doplňkové volby jak do legislativního dvora, tak i do Národního shromáždění, nebylo dovoleno kvůli stannému právu zakládat nové politické strany. Mladí opoziční politici se tak začali ucházet o volné mandáty jako „nezávislí“. Jejich názory se postupně radikalizovaly a v roce 1979 došlo i k otevřeným střetům s policií. Nejznámějším je tzv. Kaosiungský incident, který vláda a Národní strana využila k zatčení opozičních politiků. Mezi nimi byli Chang Chun-hung, Hsu Hsin-liang, Shih Ming-teh nebo Annette Lu, kteří stáli u zrodu Demokratické pokrokové strany, která byla v podstatě ilegálně založena už v roce 1986. ^[7] V prosinci 1988 se uskutečnily první volby, kde se obě politické strany střetly. Nešlo však o volby plně demokratické, protože některé mandáty na úrovni provinční správy byly i nadále udělovány prezidentem.^[8]

Konsolidace demokracie

(c) Bubbha na projektu Wikipedie v jazyce angličtina, CC BY-SA 3.0

Po smrti prezidenta Ťiang Ťing-kuoa v roce 1988 pokračoval v jeho demokratizačních a liberalizačních reformách viceprezident Li Teng-chuej. O dva roky později byl Li Teng-chuej zvolen Národním shromážděním řádným prezidentem a oficiálně ukončil období národního ohrožení. V roce 1991 se tak mohly konat úplné volby do Národního shromáždění a v roce 1992 i do legislativního dvora. Tchaj-wan začal procházet procesem tchajwanizace, při kterém se lokální kultura a historie začaly vyzdvihovat nad tu z pevninské Číny. Leeho reformy zahrnovaly tištění bankovek Ústřední bankou namísto Provinční tchajwanskou bankou, došlo k omezení pravomocí provinčních orgánů ve prospěch orgánů státních, nebo naopak orgánů nižší správy. Dalším neméně důležitým krokem bylo povolení užívat tchajwanský jazyk v médiích a ve školách. V roce 1994 byla díky úpravě ústavy zavedena přímá volba prezidenta.^[10]

Lee se v prvních prezidentských volbách roku 1996 postavil proti kandidátovi Demokratické pokrokové strany a bývalému disidentovi, Peng Min-mingovi. Tyto volby zároveň s Leeho návštěvou Spojených států přiměly ČLR k provedení série raketových testů v Tchajwanském průlivu za účelem zastrašení tchajwanských voličů k volbě pro-čínských kandidátů, Chen Li-ana a Lin Yang-kanga.^[11] Raketové testy se dočkaly odpovědi ve formě dvou skupin letadlových lodí, vyslaných americkým prezidentem Clintonem, jež takto reagoval na základě TRA (Taiwan Relations Act) z roku 1979. Tento incident je znám jako Třetí krize v Tchajwanské úžině.^[12]

Právo Tchaj-wanu na sebeurčení, které se jako heslo objevilo jak u nezávislých kandidátů, tak i u politiků z Hnutí Dangwai a poté i u Demokratické pokrokové strany, se však stalo vážným problémem nejen v otázkách vztahů přes Tchajwanskou úžinu, ale i pro samotnou Národní stranu. Ta deklarovala, že jejím cílem je „dobýt pevninu zpět“, to znamená sjednotit Čínu pod ideologickými principy Národní strany.^[1] Postupná tchajwanizace, jak v politice, tak i v kultuře a hlavně výsledky voleb ukázaly, že většina obyvatel Tchaj-wanu tento cíl s Národní stranou nesdílí.^[13] Národní strana, aby si zabezpečila dostatečnou většinu ve volených orgánech, tudíž musela pozměnit svou rétoriku: už se nejednalo o „dobytí Číny“, ale o „sjednocení“ za podmínek, které budou vyhovovat oběma stranám. Tím se ještě více otevřela propast mezi konzervativní „tvrdou linií“ Národní strany a jejím umírněnějším křídlem. Ideologický rozpor vyvrcholil vytvořením frakce Nová aliance Národní strany (znaky: 新國民黨連線; pinyin: xīn guómíndǎng lián xiàn) v roce 1993, která se nakonec odtrhla a vytvořila novou politickou stranu, Čínskou novou stranu.^[5]

V roce 1999 prezident Lee v německém rádiu Deutsche Welle redefinoval vztah Čínské republiky na Tchaj-wanu a Čínské lidové republiky jako "speciální vztah dvou států" (jako kontrast k politice ČLR, která si zakládá na "jednotné Číně", tudíž považuje Tchaj-wan za svou nedílnou součást).^[14]

V prezidentských volbách v roce 2000 (druhé svobodné volby v historii země) Kuomintang poprvé ztratil post prezidenta. Kandidát DPP Čchen Šuej-pien získal 39 % hlasů a vyhrál tak nad kandidátem KMT Lien Chanem a nezávislým kandidátem Jamesem Soongem.^[15] Legislativní většinu v parlamentu ale stále držel Kuomintang, což do velké míry znemožňovalo prosazování zákonů ze strany Čchena a DPP.^[16]

První skutečný konec vlády Kuomintangu tak nastal až v roce 2016, kdy DPP získala většinu v Legislativním dvoře (tchajwanský parlament) a její kandidátka Cchaj Jing-wen zároveň vyhrála prezidentské volby. Nová vláda zahájila řadu zákonů, zejména ustanovení Komise pro tranziční spravedlnost (Transitional Justice Commission), vyšetřující činy Kuomintangu v období mezi 15. srpnem 1945, kdy jeho vojáci přišli na Tchaj-wan a 6. listopadu 1992, kdy definitivně skončilo stanné právo a Výbor řešící neoprávněně získané jmění politických stran (Ill-gotten Party Assets Settlement Committee, zkráceně CIPAS) vyšetřující nekale nabyté jmění a majetek politických stran a hospodaření s ním v období od 15. srpna 1945 až 6. listopadu 1992.^[17][16]

Odkazy

Reference

Související články

• Dějiny Tchaj-wanu
• Li Teng-chuej
• Demokratická pokroková strana
• Kuomintang
• Slunečnicové hnutí

Externí odkazy

• Transitional Justice Commission Archivováno 12. 9. 2018 na Wayback Machine. (Oficiální web Komise pro tranziční spravedlnost), v čínštině
• Ill-gotten Party Assets Settlement Committee (Oficiální web Výboru řešící neoprávněně získané jmění politických stran), v angličtině