Diana Nemorensis
Diana Nemorensis „Diana háje“ či Diana Aricina byla latinská bohyně podobně římské Dianě ctěná v blízkosti města Aricia v háji u jezera po ním pojmenovaném Nemorensis Lacus či Dianino zrcadlo. S tímto místem byl spojen i kult nymfy Egerie a místního božstva Virbia. Podle římské pověsti byl kult Diany Nemorensis zaveden po vzoru Artemidy z Tauridy jejíž obraz byl do Latia přenesen mykénským princem Orestem. Jiná verze jeho původ vidí v řeckém Hippolitovi ztotožněným s Virbiem. Kult Diany Nemorensis je doložen již z přelomu 6. a 5. století př. n. l. a její chrám byla ústřední svatyní Latinského spolku a bohyně byla ochránkyní latinských měst. Poté, co byl Latinský spolek poražen Římem byl zaveden Dianin kult na římském Aventinu a uctívání původní bohyně zatlačeno.[1][2][3]
Dianin kněz nazývaný rex Nemorensis „král háje“ získával svou funkci zabitím svého předchůdce, což mohl učinit pouze uprchlý otrok který ulomil z místního posvátného stromu. Strom byl ztotožňován s tím ze kterého Aeneas ulomil zlatou ratolest, která jej chránila při cestě do podsvětí. Uprchlý otrok byl také ztotožňován s uprchlým Orestem a jeho souboj s knězem měl odkazovat na lidské oběti přinášené Artemidě z Tauridy. Způsob obsazování tohoto úřadu byl jedním z důvodů pozdějšího úpadku kultu, tento způsob nástupu do úřadu však byl zachován ještě v 1. či 2. století.[2][4]
Diana Nemorensis byla podle Jamese Frazera bohyní lovu, která také zajišťovala hojné potomstvo a snadný porod. Ztotožňuje ji také s římskou Vestou. Její kult byl silně spojen s ohněm, především s užitím pochodní či lamp, a hlavní svátek připadal na 13. srpna, tedy neparnější období roku.[5]
Reference
- ↑ GREEN, Carin. Roman Religion and the Cult of Diana at Aricia. Cambridge: Cambridge University Press, 2012. ISBN 9781107407534. S. 18.
- ↑ a b NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-264-3. S. 56.
- ↑ Encyclopædia Britannica - Diana [online]. [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ FRAZER, James George. Zlatá ratolest. Překlad Věra Heroldová-Šťovíčková, Erich Herold. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. 671 s. ISBN 978-80-7380-017-8. S. 7.
- ↑ FRAZER, James George. Zlatá ratolest. Překlad Věra Heroldová-Šťovíčková, Erich Herold. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. 671 s. ISBN 978-80-7380-017-8. S. 9–13.