Dicerothamnus rhinocerotis

Dicerothamnus rhinocerotis
Dicerothamnus rhinocerotis
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád	hvězdnicotvaré (Asterales)
Čeleď	hvězdnicovité (Asteraceae)
Podčeleď	hvězdnicové (Asteroideae)
Rod	Dicerothamnus
Binomické jméno
Dicerothamnus rhinocerotis Less., 1832
Synonyma
Elytropappus rhinocerotis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dicerothamnus rhinocerotis, syn. Elytropappus rhinocerotis, je stálezelená, nevysoká, do široka rozložená keřovitá rostlina, endemit Jihoafrické republiky, kde roste v provinciích Západní, Východní a Severní Kapsko a částečně i na jihu Namibie. Vyskytuje se jako dominantní druh v tamním ekosystému renosterveld, pojmenovaném podle jejího jména, které afrikánsky zní "renosterbos". Přestože rostlina byla na mnoha úrodných rovinatých místech vymýcena a nahrazena obilninami, celkově ohrožena není. Roste hojně i na místech nevhodných k pěstování užitkových rostlin, ať již z důvodu vyšší nadmořské výšky, suchého klimatu nebo špatně dostupného svažitého terénu, kde dokáže v krátké doby vytvoří rozlehlé jednodruhové porosty.^[1][2][3]

Taxonomie

Druhové jméno rhinocerotis (rhinoceros latinsky nosorožec) je odvozeno od domněnky, že se rostlinou v minulosti živili nosorožci, kteří dnes v jižní Africe, stejně jako sloni a lvi, již nežijí. Druh byl původně začleněn do rodu Stoebe, později přeřazen do rodu Elytropappus, který je nyní shledán parafyletickým a je rozdělen do tří nových. Elytropappus rhinocerotis je proto uváděn pod novým vědeckým jménem Dicerothamnus rhinocerotis, které však dosud není plně uznáváno.^[4]

Ekologie

Dicerothamnus rhinocerotis roste na úživnějších jemnozrnných půdách, nejčastěji na zvětrávajícím pískovcovém, břidlicovitém nebo žulovitém podloží v nadmořské výšce od 200 do 1900 m n. m. Vyskytuje se v oblastech s ročním úhrnem srážek 250 až 600 mm, z nichž většina spadne v zimních měsících. Rostlina prosperuje i na velmi suchých místech s prostupnou půdou, neboť její kůlovitý kořen může být až 6 m dlouhý a dosáhne do podzemní vody. Mladý semenáč s krátkým kořínkem je extrémně citlivý na sucho nebo zastínění, je slabý konkurent v zapojeném porostu. Dospělý jedinec snese krátkodobě mráz i sníh, v případě poškození nadzemní části rychle obrazí z kořene.

Vyskytuje se na místech, která občas bývají postižena stepním požárem, při kterém hoří suchý travinový a keřovitý porost. Oheň je rozdmýcháván větrem, šíří se velmi rychle a povrchově, obvykle nepostihuje hlubší kořeny rostlin a vypadaná semena. Požáry přicházejí v období vrcholícího sucha, těsně před obdobím dešťů. Následná vláha urychlí rašení nových rostlin z kořenů i klíčení semen v půdní bance. Po požáru a dešti vzklíčí i semena dopravená již v minulosti na nová místa, kde byla dosud zastíněna vyššími rostlinami.^[1][2][5]

Popis

Vytrvalý keř s prutovitými větvemi, které jsou ve stáří dlouhé až 2 m, mají lysou, šedavou kůru a vyrůstají z nich vztyčené tenké větvičky. Ty jsou hustě porostlé střídavými, trojúhelníkovitými, šupinovitými a k větvičkám těsně přitisklými listy velkými 2 × 1 mm, které jsou po obvodě celokrajné, mírně podvinuté a pokryté tečkovitými žlázkami. Mezi listy hustě prorůstají jemné bílé chlupy, které svým vlnitým vzhledem propůjčují rostlině šedavý vzhled.

U vrcholu větviček roste množství nenápadných květních úborů složených nejčastěji ze tří drobných, oboupohlavných květů s pětizubou, trubkovitou korunou žlutě zbarvenou. Úbor je kryt víceřadým, ve zralosti nahnědlým zákrovem, jehož vnitřní listeny jsou blanité. Plod je drobná, eliptická, podélně žebrovaná nažka s chmýrem, který je na bázi srostlý, na vrcholu péřitý a za podpory větru ji šíří daleko do okolí. Květy rozkvétají na počátku zimy, bývají opylovány větrem a semena uzrávají koncem zimy.

Rostliny se přirozeně rozšiřují semeny, která nejlépe klíčí po ošetření kouřem a vysetá na podzim. Spolehlivější je rozmnožování řízky z mladých větviček s patkou starého dřeva, které dobře koření ve vlhké a teplé půdě. Rostliny mají málo přirozených nepřátel, mezi občasné a nepříliš nebezpečné patří nelétavé saranče Lentula obtusifrons spásající listy a červci rodů Cerus, Refrolix a Renosteria sající šťávy listů.^[1][2][5][6]

Význam

Dicerothamnus rhinocerotis obsahuje hojně glykosidů a tříslovin, jakož i neobvyklou kyselinu rinocerotinovou a diterpen labdan. U původních obyvatel sloužívá k léčbě koliky, nadýmání a průjmu u malých dětí. Dospělí ji používají hlavně proti poruše zažívání a jako hořké tonikum na povzbuzení chuti k jídlu, někdy slouží i k vyvolání pocení při léčbě chřipky. Dětí užívají odvar z čerstvých nebo prášek ze sušených konců mladých větviček, dospělí je macerují v alkoholu. Odborníci zkoumají potenciální vliv na zastavení nádorového onemocnění.^[7][8]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dicerothamnus rhinocerotis na Wikimedia Commons
• Taxon Elytropappus rhinocerotis ve Wikidruzích