Ditrichštejnové

Ditrichštejnové (Dietrichsteinové)
Země	České království České království, Moravské markrabství Moravské markrabství, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko, Španělsko Španělsko
Tituly	Hrabata, knížata, říšská knížata
Zakladatel	Pankrác z Ditrichštejna
Mytický zakladatel	Dietrich
Rok založení	11. století
Konec vlády	1906
Vymření po přeslici	Gabriele von Dietrichstein-Proskau-Leslie
Poslední vládce	Josef Franz von Dietrichstein-Proskau-Leslie
Současná hlava	Olga Maria de las Mercedes Teresa Margarita von Dietrichstein
Větve rodu	rakouská, českomoravská
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ditrichštejnové či Ditrichsteinové nebo Dietrichsteinové jsou starobylý šlechtický rod původem z Korutan, který se v 16. století rozdělil na rakouskou a českomoravskou větev.^[1]

Počátky rodu kladou Ditrichštejnové až do 11. století k rytíři Dietrichovi, který poblíž Feldkirchenu vybudoval hrad Dietrichstein. Pověst bratří Grimmů vypráví o jeho zničení vojskem Markéty Pyskaté a o jeho znovupostavení. Prokazatelná posloupnost je teprve v osobě Pankráce z Ditrichštejna, který bojoval v roce 1492 s Turky a jehož synové byli povýšeni do stavu říšských pánů. Za něj, v roce 1483, byl po tureckém obléhání rodinný hrad na staré benátské cestě skutečně zničen. Své sídlo již neobnovil, ale pod jeho ruinou dal postavit kolem roku 1500 raně renesanční zámek. Ten byl v 19. století Františkem Josefem z Ditrichštejna přestavěn.

Pankrácův starší syn František, držitel nového zámku, se stal zakladatelem starší rodové větve Dietrichstein-Weichselstädt-Rabenstein, mladší Zikmund pak druhé linie Dietrichstein-Hollenburg-Finkenstein.

Zikmund byl turnajovým druhem a přítelem císaře Maxmiliána I., který již v dětství pobýval u Ditrichštejnů v Štýrském Hradci. Diplomatickou obratnost projevil při prvním vídeňském kongresu v roce 1515, který měl vyjednat alianci Habsburků a Jagellonců proti neustálému nebezpečí tureckých útoků. Jedním z výsledků tohoto setkání byla dvojí svatba mezi Ferdinandem a Annou Jagellonskou, Marií Habsburskou a Ludvíkem Jagellonským, která po smrti Ludvíka měla za následek přechod českého trůnu do habsburských rukou. Císař Zikmunda oženil se svou nemanželskou dcerou Barborou z Rottalu. Jejich starší syn Jiří držel rakouské statky a mladší syn Adam později založil moravskou větev rodu.

Adam z Ditrichštejna (1527–1590) působil jako diplomat po celé Evropě a také doprovázel syny císaře Maxmiliána II. Habsburského – Rudolfa a Arnošta na cestě do Španělska ve funkci jejich vychovatele. Adam se staral také o jejich španělské dvory a výdaje u Filipa II. Peníze na chod však od císaře nedocházely včas nebo vůbec. Proto panovník dlužil Adamovi na konci výchovy jeho synů astronomických 90 000 zlatých. V roce 1554 se v Praze v katedrále sv. Víta oženil s katalánskou šlechtičnou Margaritou da Cardona, dvorní dámou císařovny Marie Španělské, která byla spřízněna s aragonskými králi. Díky sňatku Adama a Margarity, Vratislava II. z Pernštejna a Marie Manrique de Lara přichází vliv španělské renesance do českých zemí. V roce 1575 získal bohaté panství Mikulov jako náhradu za část dluhů, které se potom stalo jádrem moci moravské větve rodu. Zde se také nachází i Ditrichštejnská hrobka. Jeho syn František Serafinský předčil otce svým kněžským vlivem a politickými ambicemi a dosáhl roku 1624 povýšení rodu do knížecího stavu. Další Ditrichštejn Ferdinand dosáhl titulu dědičného říšského knížete. Když zemřel v roce 1864 poslední mužský potomek Mořic Jan z Ditrichštejna, zbyly zde po jeho bratrovi Josefovi čtyři dcery, které si rozdělily jeden z největších majetků na Moravě. Jméno, knížecí titul a erb Ditrichštejnů převzala sňatkem Alexandra Mensdorff-Pouilly s Alexandrine z Ditrichštejna jedna z větví rodu Mensdorff-Pouilly, která pak užívala jméno Mensdorff-Pouilly-Dietrichstein a hlava rodu byla "kníže z Ditrichštejna na Mikulově" (německy Fürst von Dietrichstein zu Nikolsburg). Poslední mužský člen této větve, Alexandr Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly, zemřel bez mužských potomků v roce 1964.^[2]

Vztah Ditrichštejnů k hlavnímu rodovému panství byl vždy velmi silný a nejvíce se projevoval četnými privilegii, stavební aktivitou i vzácnými návštěvami. Na počátku vlády Ditrichštejnů byl Mikulov bohatým městem s rozvinutým vinařstvím a obchodem. Prodávalo se zde drahé zboží, jako například benátské sklo a barviva, nebo exotické zboží z východu. Podporovatelé obchodu byli především Židé a Novokřtěnci.

Kardinál a biskup olomoucký František, po přesídlení císařského dvora z Prahy do Vídně, se velmi pragmaticky a rychle přestěhoval se svým knížecím biskupským dvorem, který čítal více než 100 lidí, do lépe strategicky položeného Mikulova. Pokračoval v přestavbách, které na zámku zahájil jeho otec, v duchu manýrismu. Starý hrad se za jeho vlády stal honosným sídlem renesančního aristokrata, bohatého kulturního mecenáše, jakým kardinál František byl. Výstavný palác krášlily fasády zdobené sgrafitem a četnými balkóny s výhledem do krajiny. Interiéry byly bohatě vyzdobené zlacenými štukami a freskami od italských mistrů. Objevují jména G. Gialdiho, G. P. Tencally, G. Tencally, F. Saly. Zřejmě mezi jeho stavitele patřil i dvorní architekt Rudolfa II. Giovanni Maria Filippi. Výjimečným počinem v kulturních dějinách města bylo založení prvního divadla v českých zemích a to už v roce 1616 přímo na zámku.

Mimo zámek František založil na Svatém Kopečku kostel sv. Šebestiána s kampanilou a křížovou cestou (1623), na náměstí první loretánskou kapli na Moravě (1623) a první piaristické gymnázium severně od Alp (1631). Z kardinálova města se stala metropole kultury, umění, náboženství i politiky. Mikulov byl pátým největším městem na Moravě. V okolí sídla zakládal obory s letohrádky a libosady, obnovoval staré lichtensteinské rybníky, stavěl aleje. To vše podle italského stylu, se kterým se setkal při svých pobytech v Římě.

• František Serafinský z Ditrichštejna (1570–1636) je nejznámějším představitelem rodu, kardinálem a olomouckým biskupem. Byl vychován jezuity a brzy se vydal cestou zářivé kariéry. V jedenadvaceti letech se stal olomouckým kanovníkem a o osm let později olomouckým biskupem a kardinálem. Od roku 1611 byl majitelem mikulovského panství. Pro svou intenzivní rekatolizační činnost na Moravě se dostával do sporů se zástupci stavů. Po jejich porážce na Bílé hoře v listopadu 1620 mohl svou politiku plně uplatnit nejen na svém panství, ale také jako zemský správce. Postupně zlikvidoval veškerou opozici a konfiskacemi znásobil rodový majetek. V roce 1624 získal titul dědičného knížete.
• Maxmilián z Ditrichštejna (1596–1655), zemský hejtman na Moravě a císařský nejvyšší hofmistr
• Gundakar z Ditrichštejna (1623–1690), císařský nejvyšší štolba, budovatel zámku v Libochovicích
• Ferdinand z Ditrichštejna (1636–1698), zemský hejtman na Moravě a císařský nejvyšší hofmistr
• Zikmund Helfried z Ditrichštejna (1637–1690), zemský hejtman v Korutansku
• Filip Zikmund z Ditrichštejna (1651–1716), císařský nejvyšší štolba
• Leopold Ignác z Ditrichštejna (1660–1708), císařský nejvyšší štolba a mecenáš umění
• Walter Xaver z Ditrichštejna (1664–1738), nejvyšší zemský komorník na Moravě
• Gundakar Poppo z Ditrichštejna (1672–1737), velkopřevor Maltézského řádu v Čechách
• Ondřej Jakub z Ditrichštejna (1689–1753), salcburský arcibiskup
• Karel Maxmilián z Ditrichštejna (1702–1784), císařský nejvyšší hofmistr, dědic rodu Pruskovských
• Jan Leopold z Ditrichštejna (1703–1773), nejvyšší zemský komorník na Moravě
• Karel Jan z Ditrichštejna (1728–1808), diplomat a císařský nejvyšší štolba, dědic rodu Leslie.
• Josef Karel z Ditrichštejna (1763–1825), první guvernér Rakouské národní banky, poslední člen hollenburské větve rodu
• Mořic z Ditrichštejna (1775–1864), nejvyšší dvorský komorník, poslední mužský potomek rodu
• Josef z Ditrichštejna (1798–1858), poslední vlastník majetků na Moravě a v Čechách
• Mořic II. z Ditrichštejna (1801–1852), rakouský diplomat, velvyslanec ve Velké Británii

Původním erbem rodu byly dva stříbrné vinařské nože se zlatými rukojeťmi ve zlatočerveném pokosem děleném štítu. Roku 1769 přijali Ditrichštejnové dodatečné příjmení vymřelého rodu Pruskovských z Pruskova a zároveň začali užívat i čtvrcený štít tohoto rodu s jelenem ve zlatočerveném poli a dvěma podkovami ve stříbrnočerveném poli, na nějž pak kladli svůj vlastní erb do srdečního štítku. Když roku 1802 získali další příjmení vymřelých hrabat Leslie, přibyl leslieovský erb tří zlatých přezek do levé třetiny velkého štítu, v pravé třetině byl erb Pruskovských a ve střední třetině pak čtyři pole vyženěná Ditrichštejny v dřívějších dobách. Štítonoši byli dva zlatí gryfové. Klenotem pak byly tytéž štítové vinařské nože postavené na zlaté korunce a chráněné třemi pštrosími péry. S obdrženým knížecí titulem a po spojení s uvedenými dvěma rody nakonec štít obsahoval jedenáct polí.

V Čechách to byla panství Nové Město nad Metují, Budyně nad Ohří, Libochovice, Polná, Přibyslav, Vlachovo Březí, Nepomyšl a chvíli také Šluknov. Na Moravě pak kromě již zmíněného panství Mikulov ještě velká panství Židlochovice, Boskovice, Sokolnice, Lipník nad Bečvou, Hranice a Žďár nad Sázavou. Ditrichštejnové vlastnili majetky také v Horních Rakousích, Uhrách a komendu Alcanez ve Španělsku.

Ditrichštejnové byli příbuzensky spojeni s Lichtenštejny, Thuny, Thurn-Taxisy, Eggenbergy, Mitrovskými, Schwarzenberky, Salmy, Mansfeldy, Lobkovici, Clam-Gallasy, Khevenhüllery, Althanny, Hofmanny a dalšími.

• ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8. 
• JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha: Libri, 2009. 424 s. ISBN 978-80-7277-403-6. 
• Feyfar M., Die erlauchten Herren auf Nikolsburg, Wien 1879
• Zapletal F., Počátek lipnického zámku. Záhor.kronika, 17/1934/35
• Triesl H., Nikolsburger Denkwürdigkeiten. ZddVGMu.S, 39/1937
• Harada A., Česká a moravská šlechta, SANAvic,Pha 1959
• Bůžek V., Paměť urozenosti, Vyd.1, Pha: NLN,2007
• Balcárek P., Kardinál František Ditrichštejn 1570–1636,Veduta,ČB,2007
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty (erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti). Praha: AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Dietrichsteinové, s. 41–42. 
• Smíšek, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenbergů za vlády Leopolda I.; České Budějovice, 2009 ISBN 978-80-7394-165-9

• Seznam českých šlechtických rodů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ditrichštejnové na Wikimedia Commons
• Genealogie