Dimitrij Slonim

doc. MUDr. Dimitrij Slonim, CSc.
Narození4. srpna 1925
Praha
Úmrtí3. ledna 2017 (ve věku 91 let)
Praha
Národnostčeská
Alma mater1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy
Povolánívirolog, imunolog
OceněníStříbrná medaile předsedy Senátu
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Dimitrij Slonim (4. srpna 1925, Praha3. ledna 2017, Praha) byl český virolog a imunolog. Vyvíjel četné vakcíny, především proti dětské obrně a spalničkám, a podílel se tak na potlačení těchto nemocí v Československu.

Život

Původ a mládí

Jeho otec Mark Lvovič Slonim byl původem z židovské rodiny z Ruska, odkud kvůli bolševickému převratu emigroval roku 1918 spolu s Iljou Erenburgem[1] (který se později do Ruska vrátil) a po následující léta pobýval střídavě v Paříži a Praze a stal se jedním z předních redaktorů pražského časopisu Volja Rossiii – nejprve eserského politického deníku, sledujícího dění ve válkou zmítaném Rusku a později (právě vlivem literárního kritika M. Slonima) i pojednávajícího o literatuře, kam přispívali četní spisovatelé v emigraci, hlavně Marina Cvětajevová.[2] M. L. Slonim po začátku druhé světové války emigroval podruhé, a sice do USA, kde působil jako profesor literární historie na Sarah Lawrence College v New Yorku.
Dimitrijova vášeň pro mikrosvět se projevila už v jeho dětství, kdy ho nadchlo pozorování okolních předmětů pod mikroskopem a toto okouzlení mu již zůstalo. Dětství strávil v jihočeské Blatné a v okolních rybnících nalézal materiál pro svá pozorovací sklíčka. Pod svou první publikaci o Bacillu subtillis se podepsal dokonce již jako sextán. Když maturoval ve Strakonicích roku 1944, byly vysoké školy stále zavřeny, kvůli čemuž nastoupil do laboratoře ve strakonické nemocnici a díky své šikovnosti stál do konce války v jejím čele.[3]
Po konci druhé světové války začal se studii na Lékařské fakultě a jako odborný asistent se v Ústavu mikrobiologie a imunobiologie pod vedením profesora Františka Patočky zaměřil na virové původce onemocnění, především na virus klíšťové encefalitidy, který byl v českých zemích objeven na sklonku čtyřicátých let. Zkoumal možnosti jeho množení a vývoje očkovací látky, kterou ale do výroby nikdy neuvedl, protože práva na distribuci vakcíny si v zemích východního bloku přivlastnil SSSR.[pozn. 1] Při práci s tímto virem se nedopatřením nakazil, onemocněl klíšťovou encefalitidou a nechybělo málo, aby na ni i zemřel. Následkem u něj došlo k obrně pravého ramene a poškození sluchu.[1]

Vakcína proti dětské obrně

V polovině padesátých let dvacátého století začali pracovat na vakcíně proti poliomyelitidě (dětské obrně) dva mladí lékaři: Karel Žáček a právě i Dimitrij Slonim. Vůbec první vakcína proti poliomyelitidě byla vyvinuta Američanem Jonasem Salkem na principu mrtvého viru (podávala se injekčně) a posléze byla Albertem Sabinem vyvinuta vakcína další – orální, tedy polykací. Připravit tyto vakcíny se Žáčkovi a Slonimovi podařilo i přes tíživé podmínky v komunistickém Československu, kdy neměli přístup k pokročilým technologiím, běžně používaným na Západě. Již roku 1957 tak byla československá Salkova vakcína k dispozici a děti mohly podstoupit očkování. Následně dostal Slonimův tým za úkol vyrobit i Sabinou vakcínu, což bylo ještě náročnější, neboť tato vakcína využívá živé oslabené viry. I tento počin se dočkal zdárného konce, když roku 1960 Československo jako první země na světě provedlo celoplošné podání polykací poliovakcíny u dětí a o půl roku později tak byla dětská obrna v Československu vymýcena.
Úspěch československých virologů byl mimořádný, nicméně na něj nemohli dále navázat, neboť poliovakcíny z Československa musely být předány Moskvě.

Další vakcíny

Tým virologů v čele se Slonimem představil v půli šedesátých let vakcínu proti pravým neštovicím. Na tento krok navázal generální ředitel divize infekčních nemocí Světové zdravotnické organizace Karel Raška, jenž se zasloužil o vznik, průběh i zdárné ukončení celosvětovému programu na eradikaci (vymýcení) pravých neštovic. Slonimova vakcína byla vyhodnocena jako třetí nejúčinnější látka a významně se tak podílela na globálním vymýcení této zhoubné nemoci.
Následně se pustili virologové z ÚSOL (Ústavu sér a očkovacích látek) pod Slonimovým vedením do vývoje očkovací látky proti vzteklině a poté i proti spalničkám a příušnicím. I tohoto cíle bylo dosaženo a spalničkové a příušnicové vakcíny byly v Československu podávány dětem najednou jako divakcína, ke které se o pár let později připojila i látka proti záškrtu. Roku 1982 byly spalničky v Československu eliminovány.[4]

Postkomunistická doba

Během privatizací na začátku devadesátých let 20. století ÚSOL zanikl a s ním i výroba očkovacích látek, kterou nyní obstarávají mezinárodní farmaceutické firmy a čeští virologové se na jejich tvorbě přímo nepodílejí.

Odkazy

Poznámky

  1. Na západě vyvíjeli vakcíny proti klíšťové encefalitidě pracovníci v týmu Christiana Kunze.[3]

Reference

  1. a b Na plovárně: Dimitrij Slonim — Česká televize. Česká televize [online]. Copyright © [cit. 08.05.2021]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/207522160100011-dimitrij-slonim
  2. Theses.cz – Vysokoškolské kvalifikační práce [online]. Copyright ©J [cit. 08.05.2021]. Dostupné z: https://theses.cz/id/u4f9ay/81190-161630876.pdf?lang=en
  3. a b Život s očkovacími látkami - Časopis Vesmír. [online]. Copyright © VESMÍR, spol. s [cit. 08.05.2021]. Dostupné z: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2017/cislo-4/zivot-ockovacimi-latkami.html
  4. Od Jennera po Karikó - Časopis Vesmír. [online]. Copyright © VESMÍR, spol. s [cit. 08.05.2021]. Dostupné z: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2021/cislo-5/od-jennera-po-kariko.html

Související články

Externí odkazy