Disident

Václav Havel a Alexander Dubček 24. listopadu 1989 v pražské Laterně magice

Disident [dysident] (lat., česky odpůrce, odštěpenec či odpadlík) je v politickém slova smyslu člověk odlišně smýšlející, odmítající oficiální vládnoucí ideologii, aktivní odpůrce establishmentu (zpravidla nenásilnou formou). Zejména v nedemokratických státech bývají disidenti za své přesvědčení pronásledováni a trestáni, a to i trestem odnětí svobody či trestem smrti.
Disent [dysent] je označení pro jednotlivce a skupiny, jež veřejně a otevřeně vyjadřují názory odlišné od oficiální vládnoucí ideologie.[1]

Etymologie

Slovo „disident“ se začalo používat pro odpůrce totalitních režimů ve východním bloku v 60. letech 20. století ve Francii.[2] Pojem pochází z latinského dissidere (nesouhlasit).[2]

Definice

Podle Václava Bělohradského „disident v první řadě hájí to, co nesmíme obětovat v žádném politickém systému.“ Rozlišuje mezi disidentem a pouhým odpůrcem systému; disident se podle Bělohradského „liší od odpůrce nějakého režimu tím, že se nesnaží vyměnit jeden režim za druhý, socialismus za liberalismus například, nebojuje za jednu politickou alternativu, ale hájí prostor, v němž mohou alternativy vznikat – hájí podmínky působení svobodného rozumu ve společnosti“.[3]

„„Disidentem“ se člověk nestává tak, že se jednoho dne rozhodne pro tuto svéráznou kariéru, ale proto, že vnitřní odpovědnost kombinovaná s celým komplexem vnějších okolností ho prostě do tohoto postavení uvrhne: je vyhozen z existujících struktur a postaven do konfrontace s nimi. Na začátku nebylo nic víc a nic míň než úmysl dělat dobře svou práci - a na konci je cejch nepřítele.“
— Václav Havel: Moc bezmocných (1978)[4]

Disidenti v 16. – 19. století

Osoba, která nenáležela ke státem uznávané církvi, byla označována za rozkolníka, různověrce a disidenta.[5] V Polsku byli jako disidenti označováni všichni nekatolíci už od 16. století; tak je popisuje např. polský historik Józef Łukaszewicz ve svém díle Wiadomość historyczna o Dyssydentach w mieście Poznaniu w XVI. i XVII. wieku...[6] Na rozdíl od Poláků se Čeští bratři v Lešně definovali jako exulanti, stalo se tak v díle Historia o těžkých protivenstvích církve české hned od počátku jejího na víru křesťanskou obrácení... až do léta 1632... Toto kolektivní dílo bylo zapsáno a sestaveno Adamem Hartmanem, závěrečnou revizi provedl J. A. Komenský. Později pojem „disident“ použila například Teréza Nováková, která své dílo Děti čistého živého ukončila slovy: „Vždy odpor, vždy vzdor, jednou zděděný, jindy přivátý – – – věru tito lidé nepřestanou nikdy býti disidenty!“[7]

Disent ve východním bloku ve 20. století

Členové Moskevské helsinské skupiny v roce 1978 v Mnichově

Ve střední a východní Evropě se v 2. polovině 20. století disidenti snažili odporovat oficiálním režimům vydáváním tzv. samizdatové literatury, organizováním petičních akci, protestních shromáždění apod. Po rozpadu východních komunistických diktatur se řada disidentů stala členy nově zvolených vlád.

Podle Noama Chomského bylo postavení disidentů ve východním bloku nesrovnatelné s mnohem horší situací disidentů mimoevropských (např. v Latinské Americe, na Filipínách nebo v jihovýchodní Asii).[8]

Současní disidenti

Za disidenty jsou označování odpůrci režimu v nedemokratických státech, například v Číně, v Bělorusku či na Kubě.

Jiná použití pojmu

Bývalý český prezident Václav Klaus považuje za disidenty i lidi, kteří nesouhlasí s Evropskou unií; mezi takové disidenty zařadil – v době, kdy byl českým prezidentem – i sám sebe.[9]

Předseda zahraničního výboru ruské státní dumy Alexej Puškov nazval „novým disidentem, bojovníkem proti systému“ Edwarda Snowdena, bývalého systémového administrátora americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) a zaměstnance CIA, který do tisku vynesl informace o masivním sledování telefonické a elektronické komunikace bezpečnostními službami USA.[10] Mluvčí Bílého domu Jim Carney odmítl, že by byl Snowden disident.[11]

Disidentské skupiny

  • Charta 77
  • Solidarita (Polsko)
  • Moskevská helsinská skupina (Московская Хельсинкская группа)
  • LPS (Lietuvos persitvarkymo sąjūdis)
  • LLL (Lietuvos Laisvės Lyga) (Litevská Liga Svobody)

Související články

Odkazy

Reference

  1. ↑ MACH, Vladimír. Disent. In: Totalita [online]. ©1999–2018 [cit. 4. 5. 2018]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/disent.php
  2. ↑ a b NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Brno: Host, 2010. 235 s. ISBN 978-80-7294-340-1. Kapitola D, s. 43. 
  3. ↑ BĚLOHRADSKÝ, Václav. Václav Bělohradský: Disidenti – pokus o definici. Novinky [online]. 2014-07-01 [cit. 2015-01-09]. Dostupné online. 
  4. ↑ HAVEL, Václav. Moc bezmocných. Praha: Lidové noviny, 1990, s. 37. ISBN 80-7106-005-4.
  5. ↑ Komenského slovník naučný. 1. vyd. Svazek III. Praha II., Žitná 13: Nakladatelství a vydavatelství Komenského slovníku naučného, 1937. 10 svazků. Kapitola Disident, s. 360. 
  6. ↑ ŁUKASZEWICZ, Józef. Wiadomość historyczna o dyssydentach w mieście Poznaniu w XVI i XVII wieku porządkiem lat zebrana przez.... PAN Biblioteka Kórnicka. 1832. Dostupné online [cit. 2023-04-01]. 
  7. ↑ NOVÁKOVÁ, Teréza. Děti čistého živého. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. 452 s. S. 397. 
  8. ↑ Chomsky v Česku. Odmítl školné a zpochybnil disent. 5. 6. 2014 [cit. 4. 5. 2018]. In: Česká televize. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/275707-chomsky-v-cesku-odmitl-skolne-a-zpochybnil-disent/
  9. ↑ KOUBOVÁ, Kateřina. Klaus se v Irsku označil za disidenta Evropské unie. iDnes [online]. 10. listopadu 2008 [cit. 2010-01-02]. Dostupné online. 
  10. ↑ ČTK. Snowden má v Rusku zastání. Je to prý „nový disident“ a mohl by dostat azyl. iHNed [online]. 26. 6. 2013 [cit. 2013-06-17]. Dostupné online. ISSN - 7693 1213 - 7693. 
  11. ↑ ČTK; iDnes. Snowden požádal o dočasný azyl v Rusku, radí mu právník blízký Kremlu. iDnes [online]. 16. července 2013 [cit. 2013-07-17]. Dostupné online. 

Literatura

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu disident na Wikimedia Commons
  • DANIEL, Alexandr; GLUZA, Zbigniew. Slovník disidentů [online]. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2019. Dostupné online. ISBN 978-80-88292-35-7. 

Média použitá na této stránce

Kucera Jaroslav Praha, Laterna Magica 24.listopad 1989 HAVEL A DUBČEK.jpg
Autor: Jaroslav Kučera, Licence: CC BY-SA 3.0

Václav Havel embraces Alexander Dubček at a meeting in the Laterna Magika theatre in Prague, at 24 November 1989, witnessed by journalist Jiří Černý. That same night the whole leadership of the Czechoslovak Communist Party resigns.

Personality rights Přestože je toto dílo pod svobodnou licencí nebo volné, může být jeho užití omezeno zákony na ochranu osobnosti vyobrazených osob, pokud s takovým užitím nesouhlasily. V těchto případech vás může ochránit model release nebo jiný doklad o souhlasu. Přestože to není jeho povinnost, může vám se získáním takového dokladu pomoci uživatel, který soubor načetl. Více informací se dočtete v našem vyloučení odpovědnosti.
Soviet dissidents in Munich.jpg
Autor: Yulia Vishnevskaya / Юлия Вишневская, Licence: CC BY-SA 2.0
Soviet dissidents Yulia Vishnevskaya, Lyudmila Alexeyeva, Dina Kaminskaya, Kronid Lyubarsky.
Munich, 1978.