Teorie diskrepance

Teorie diskrepance v matematice popisuje odchylku situace od stavu, ve kterém bychom ji chtěli mít. Říká se jí také teorie nepravidelností distribuce. To se odkazuje na téma klasické teorie diskrepance, totiž rozmístění bodů v nějakém prostoru tak, aby byly rovnoměrně rozmístěny s ohledem na některé (většinou geometricky definované) podmnožiny. Nesoulad (nesrovnalost) měří, jak daleko se dané rozdělení odchyluje od ideálního.

Teorii diskrepance lze popsat jako studium nevyhnutelných nepravidelností distribucí v měrných teoretických a kombinatorických nastaveních. Stejně jako Ramseyho teorie objasňuje nemožnost totálního nepořádku, teorie diskrepance studuje odchylky od totální uniformity.

Významnou událostí v historii teorie diskrepance byl Weylův článek z roku 1916 o rovnoměrném rozdělení sekvencí v jednotkovém intervalu.[1]

Za zakladatele se pokládají Hermann Weyl a Paul Erdös, významně k ní přispěl i český matematik Jiří Matoušek.

Související články

Literatura

  • Ottův slovník naučný, heslo Diskrepance. Sv. 7, str. 607
  • J. Matoušek – J. Nešetřil, Invitation to Discrete Mathematics. Oxford University Press, 1998. ISBN 978-0-19-850207-4.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Discrepancy theory na anglické Wikipedii.

  1. ↑ WEYL, Hermann. Über die Gleichverteilung von Zahlen mod. Eins. Mathematische Annalen. 1 September 1916, s. 313–352. Dostupné online. ISSN 1432-1807. DOI 10.1007/BF01475864. S2CID 123470919. (německy)