Distinktivní rys

Distinktivní rys je považován za základní stavební prvek jazyka. Každá hláska v jazykovém systému může být rozložena na tyto menší jednotky [1] [2]. Původní koncept distinktivních rysů navrhl Nikolaj Sergejevič Trubeckoj. Ze strukturalistického pohledu na jeho pojetí později navázali Roman Jakobson a Morris Halle a v rámci generativní fonologie tento koncept rozvinuli Noam Chomsky a Morris Halle.

Koncept N. S. Trubeckého

Původní východisko vznikajícího konceptu distinktivních rysů vychází z práce Nikolaje S. Trubeckého, a sice výhradně z díla Foundations of Phonology (1939). Pojem distinktivního rysu využívá za účelem klasifikace fonematických opozic, jejichž popisem a uspořádáním se zabýval [1] [3]. Jedná se o popis vycházející z artikulačních rysů jednotlivých hlásek.

Strukturalistický koncept R. Jakobsona a M. Halleho

Distinktivními rysy se dále zabýval Roman Jakobson v rámci Pražské fonologické školy. Tento strukturalistický přístup popsal v díle Fundamentals of Language (1956), jehož spoluautorem byl Morris Halle. Podle nich je foném svazkem těchto distinktivních rysů. Ty jsou definovány jako samostatné jednotky [4]. Inventář všech distinktivních rysů má tyto rysy: • univerzálnost (tato sada je jednotná pro všechny jazyky, může však být realizována jiným způsobem); • redukovanost (počet rysů je co nejvíce redukován, více redundantních rysů společných určité skupině lze sloučit do jednoho, distinktivního); • binaritu (každý distinktivní rys je zastoupen dvěma hodnotami) [3]. Klasifikace rysů oproti Trubeckého výkladu nevychází z artikulačního popisu, ale z akustických (percepčních) charakteristik jednotlivých hlásek. Důraz tedy dává na posluchače a opírá se o jasně definované akustické koreláty. Podle tohoto přístupu je totiž možné ke stejnému výsledku (k realizaci hlásek) dospět různou artikulací [4] [5]. Distinktivní rys je tedy u Jakobsona a Halleho prostředkem klasifikace prvků fonologické struktury [1]. Navržený inventář obsahuje 12 rysů: vokalický/nevokalický, konsonantický/nekonsonantický, nazální/orální, kompaktní/difúzní, zadržený/nezadržený, ostrý/tupý, znělý/neznělý, gravisový/akutový, snížený/nesnížený a zvýšený/nezvýšený [5] [4].

Koncept N. Chomskeho a M. Halleho z pohledu generativní fonologie

Optikou generativní fonologie na koncept distinktivních rysů nahlížejí Noam Chomsky a Morris Halle v díle Sound Pattern of English (1968). Za nejmenší jednotku oproti strukturalistům považují foném, který je souborem distinktivních rysů. V mnoha ohledech na přístup pražského strukturalismu však navazují. Zachovávají požadavek na univerzálnost a binaritu inventáře distinktivních rysů a jejich pojetí taktéž vychází z jejich fonetického určení [3] [6]. Sadu rysů však nevyužívají jako prostředek k fonologické klasifikaci, nýbrž k vysvětlení fonologické struktury. Hodnoty jednotlivých rysů neoznačují jako Jakobson a Halle r. 1956 (př. znělý/neznělý), ale používají opozici +znělý a -znělý. Dalším rozdílem je, že se při popisu jednotlivých rysů navracejí k artikulačnímu východisku, jako tomu bylo u Trubeckého [3] [6]. Distinktivní rysy v tomto pojetí slouží k zachycování kontrastů, pomáhají při fonetickém popisu obsahu fonému a slouží k definování přirozených tříd (skupin hlásek sdílejících určitou hodnotu daného rysu) [3]. Navrhovaná sada zahrnuje 22 rysů: ±sonorní, ±slabičný, ±konsonantický, ±koronální, ±anteriorní, ±vysoký, ±nízký, ±zadní, ±rozložený, ±krytý, ±zaokrouhlený, ±nazální, ±laterální, ±kontinuální, ±pozvolna vypuštěný, ±stridentní, ±sání, ±přetlak, ±napjatý, ±znělý, ±rozšířená glotis a ±sevřená glotis [3] [6].

Pozdější vývoj konceptu

Koncept distinktivních rysů se ve fonologii na základě těchto původních pojetí dále vyvíjel. Vznikly třeba další inventáře rysů nebo bylo toto pojetí rozšířeno např. v tzv. geometrii rysů, v závislostní nebo experimentální fonologii [5] [7]. Vzájemné vztahy mezi distinktivními rysy vedly k rozpracování jejich hierarchizace, v rámci níž má každý rys pevnou pozici ve stromové struktuře. Skupiny rysů mohou být svázány jedním dominantním uzlem, př. kořenovým, laryngálním, supralaryngálním nebo uzlem místa artikulace [5].

Reference

  1. a b c HALLE, Morris. Phonological Features. In: Bright, W.: International Encyclopedia of Linguistics 3, 1992, 207–212.
  2. HAYWARD, Katrina. Experimental Phonetics. London, New York: Routledge 2014.
  3. a b c d e f SKARNITZL, Radek, ŠTURM, Pavel, & VOLÍN, Jan. Zvuková báze řečové komunikace. Praha: Karolinum 2016.
  4. a b c JAKOBSON, Roman & HALLE, Morris. Fundamentals of Language. Hague: Mouton 1956.
  5. a b c d CLARK, John, YALLOP, Colin, & FLETCHER, Janet. An Introduction to Phonetics and Phonology. Oxford: Blackwell Publishing 2007.
  6. a b c CHOMSKY, Noam, & HALLE, Morris. The Sound Pattern of English. New York: Harper & Row 1968.
  7. LAVER, John. Principles of Phonetics. London: Cambridge University Press 1994.