Divadlo Anny Sedláčkové

Divadlo Anny Sedláčkové
Chybí zde svobodný obrázek
StátČeskoČesko Česko
Vznik1939
Budova
Kód památky39944/1-1124 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Pojmenováno poAndula Sedláčková
Další informace
Souřadnice50°4′55,87″ s. š., 14°25′20,93″ v. d.
AdresaPraha, Česko (Mozarteum)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Divadlo Anny Sedláčkové (DAS) bylo založeno herečkou Annou Sedláčkovou na podzim roku 1939.[1]

Vznik divadla

Po konfliktech s vedením Národního divadla a Divadla na Vinohradech, kdy nenacházela mnoho příležitostí se uplatnit, se herečka Anna Sedláčková rozhodla založit své vlastní soukromé divadlo.[2] Divadlo začalo působit v roce 1939 v sále Mozartea v Jungmannově ulici čp. 748 v Praze 1. Sedláčková se snažila z divadla vytvořit protějšek k oběma pražským oficiálním činoherním scénám – Divadlu na Vinohradech a Národnímu divadlu.[3]

Soubor

Soubor vedl režisér a divadelní pedagog Milan Svoboda, a to až do poloviny roku 1942. Dalším režisérem byl Jaroslav Pleva. V hereckém souboru působili kromě Anny Sedláčkové a její dcery Marcelly také například Raoul Schránil (do roku 1941) [4], Lilly Hodáčová, Karel Třešňák, Eliška Pleyová, Věra Skálová, Bohuš Hradil, František Hanus a další. Pohostinsky zde vystupovala mj. Marie Ptáková.

Činnost divadla

Divadlo se opíralo především o vystoupení Anny Sedláčkové. Inscenačně se Sedláčková se Svobodou snažila o výraz inspirující se v civilismu (konverzační hry) a v psychologickém realismu (ostatní hry).[3]

Po uvedení Čapkových her se divadlo setkalo s útoky ze strany profašistického tisku (zvláště Vlajka a Arijský boj). Po atentátu na Reinharda Heydricha, kdy se A. Sedláčková odmítla účastnit Němci organizovaného setkání divadelníků v Národním divadle (Manifestace věrnosti Říši)[5], bylo divadlo v červenci 1942 uzavřeno.[6]

Aby mohla divadlo znovu otevřít, byla nucena propustit režiséra Milana Svobodu a přebudovat celý soubor. K 1. listopadu 1942 bylo pak divadlo znovu otevřeno.[7] Divadlo pak vedl režisér Zdeněk Jaromír Vyskočil až do září 1944, kdy byla veškerá česká divadla uzavřena.

Citát

„Byli jsme zrovna na zájezdě v Písku, když za mnou přijela dramaturgyně Divadla Anny Sedláčkové s nabídkou paní ředitelky. Věřte, když mě seznámila s připravovaným repertoárem, nerozmýšlel jsem se ani minutu, dokonce jsem se ani neptal na plat, a přikývl jsem. Věděl jsem už od kolegů – v divadle se nic neutají – že si Andula Sedláčková pronajala Mozarteum v zadní části domu pana Urbánka, který vlastnil známé nakladatelství hudebnin...Andula Sedláčková se vůbec netajila tím, že divadlo založila především kvůli své dceři Marcelce (a pro ni)...“
— Raoul Schránil [8]

Repertoár, výběr

V období od založení do poloviny roku 1942 byly na repertoáru především zahraniční konverzační hry, doplňované však i významnými díly světové a české klasiky. Po obnovení činnosti v závěru roku 1942 divadlo uvádělo až na výjimky salonní komedie a detektivky německých a v jednom případě italských a maďarských autorů.

  • 1939: Oscar Wilde: Bezvýznamná žena, režie Anna Sedláčková (v roli Gladys vystoupila A. Sedláčková)
  • 1939: Gabriela Zapolská: Morálka paní Dulské, režie Milan Svoboda (v roli Juljaščevičové vystoupila A. Sedláčková)
  • 1940: Coubiér: Aimée, režie Anna Sedláčková (v roli Aimée vystoupila A. Sedláčková)
  • 1940: Hermann Bahr: Děti
  • 1940: Karel Čapek: Věc Makropulos, režie Milan Svoboda (v roli Emilie Marty vystoupila A. Sedláčková)
  • 1941: Karel Čapek: Loupežník, režie Milan Svoboda (v roli Mimi vystoupila Marcella Sedláčková, v roli Loupežníka Jaroslav Koudelka)
  • 1941: Henrik Ibsen: Hedda Gablerová, režie Milan Svoboda (v titulní roli vystoupila A. Sedláčková)
  • 1941: William Shakespeare: Romeo a Julie (v roli Julie vystoupila Marcella Sedláčková)
  • 1942: Vilém Werner: Právo na hřích, režie Vilém Werner (v roli matky vystoupila A. Sedláčková)
  • 1942: F. Koselka: Tajemný čaj o páté, režie Jaroslav Pleva (v roli Gerdy vystoupila A. Sedláčková)
  • 1943: Václav Štech: Třetí zvonění, režie B. Hradil (v rolí Kváčkové vystoupila A. Sedláčková)
  • 1943: K. von Csathó: Má dcera to nedělá, režie Zdeněk Vyskočil (v roli Elišky vystoupila A. Sedláčková)
  • 1944: J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena
  • 1944: J. Olmer: Nocí poraněn

Zánik divadla

Divadlo bylo ve dnech květnové revoluce 1945 obsazeno skupinou divadelníků. Rozhodnutím závodní rady ze dne 14. května 1945 byla Anna Sedláčková z divadla vyhnána. Soubor si přizval jako uměleckého šéfa a režiséra Antonína Dvořáka z Ústřední rady odborů, který poslal A. Sedláčkové a majiteli domu Mojmíru Urbánkovi přípisy, že divadlo je zabráno pro Divadlo revolučních gard. V červnu 1945, kdy byly zrušeny soukromé divadelní koncese, divadlo definitivně zaniklo. A. Dvořák nakonec projekt nového divadla opustil, nechal se angažovat E. F. Burianem[9] a do Mozartea se nastěhovalo divadlo Větrník.[10]

Související články

Odkazy

Reference

  1. ↑ Bořivoj Srba: K historii fašistické perzekuce českého divadla v letech 1939-1945, In.:sb.Otázky divadla a filmu I., Brno, 1970, str.148
  2. ↑ Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 53, ISBN 80-7008-107-4.
  3. ↑ a b Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 518
  4. ↑ Ladislav Tunys: Raoul Schránil, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 156, ISBN 978-80-7388-554-0
  5. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 26, 463, ISBN 978-80-200-1502-0
  6. ↑ Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 54, ISBN 80-7008-107-4.
  7. ↑ Bořivoj Srba: K historii fašistické perzekuce českého divadla v letech 1939–1945, In: sb.Otázky divadla a filmu I., Brno, 1970, str.166, 168
  8. ↑ Ladislav Tunys: Raoul Schránil, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 135, ISBN 978-80-7388-554-0
  9. ↑ Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 138
  10. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 26, ISBN 978-80-200-1502-0

Literatura

  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 126, 376
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 7, 26, 62, 102, 304, 464, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Vladimír Just: Divadlo v totalitním systému, Academia, Praha, 2010, str. 31, 37, 152, ISBN 978-80-200-1720-8
  • Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 53-4 ISBN 80-7008-107-4
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 514, 518, 537, 577
  • Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str.  180–183, 191, 193
  • Bořivoj Srba: K historii fašistické perzekuce českého divadla v letech 1939–1945, In.:sb.Otázky divadla a filmu I., Brno, 1970, str.143–170
  • Ladislav Tunys: Raoul Schránil, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 132–8, 142–3, 156, ISBN 978-80-7388-554-0
  • Jaroslav Vostrý, Zuzana Sílová a kol.: Sláva a bída herectví, KANT, Praha, 2013, str. 180, ISBN 978-80-7437-109-7

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

No building photo cs2.svg
Autor: , Licence: CC BY-SA 3.0
Náhrada chybějícího obrázku stavby v češtině
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“