Voluntarismus

Voluntarismus (z latinského voluntas = vůle) je ve filosofii a v psychologii směr nebo postoj, který ze tří klasických aristotelovských složek či schopností duše (rozum, vůle, paměť) klade na první místo vůli. Rozlišování dobrého a zlého se podle voluntarismu řídí naší vůlí a naše poznání je ovlivněno vůlí tak, že o pravdě a nepravdě rozhoduje vůle, nikoli poznávání. Představitelem krajního voluntarismu byl Arthur Schopenhauer.[1]

Dějiny

Pojem vytvořil německý sociolog Ferdinand Tönnies, má však dlouhou historii. Tak je pro Augustina vůle „jádrem člověka“ a Jan Scotus Eriugena říká, že „vůle je povahou celé duše“. Proti intelektualismu Tomáše Akvinského, který podobně jako řečtí filosofové zdůrazňoval roli (správného) poznání a pravdy, zdůrazňovala františkánská scholastika roli vůle, a tedy také ctností, zejména lásky. Jan Duns Scotus říká, že „vůle je zdrojem pohybu v celé říši duše a všechno ji poslouchá“; Božská vůle je první příčinou všeho jsoucího.[2]

Podle Kanta je vůle „vlastní já člověka“. Proti Hegelovu přesvědčení, že „co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, je rozumné“ staví Schelling a zejména Arthur Schopenhauer primát vůle. U Schopenhauera je vůle samým základem světa, všechno živé je v jádře „slepou vůlí k životu“, kdežto intelekt je jen druhotnou výbavou organismu. Svět jako předmět poznání, jako jev je „představa“, kdežto sám o sobě je bezmezná, bezedná a jednotná vůle.[2]

Tento názor pak silně ovlivnil Nietzscheho, který ovšem „vůli k životu“ nahradil označením „vůle k moci“ čili sebeprosazování a postavil proti sobě apollinský princip jasného dne, Slunce a rozumu a dionýský princip temné noci, divoké síly a vůle. Tuto myšlenku pak německý přírodovědec Ernst Haeckel spojil s darwinismem, který chápal jako zdůvodnění boje o přežití silnějšího, čímž otevřel cestu k činnému rasismu jako sebeprosazování silnějšího.

Význam

Voluntarismus vznikl jako reakce na krajní racionalismus a intelektualismus. Extrémní zdůraznění vůle a v některých případech i neomezené svobody, může však znamenat i potlačení rozumu, poznání a pravdy a tak vést až k iracionalismu. Vůle se pak pokládá za základní princip veškeré reality, jako u Schopenhauera. [3] Protiklad rozumu a vůle, pravdy a síly, poznání a jednání, rozvahy a svobody, intelektualismu a voluntarismu patří tedy mezi základní polarity lidského myšlení a jednání. Obě složky k lidskému životu nepochybně patří, každá z nich však sama o sobě může vést k nežádoucím důsledkům.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Audi, The Cambridge Dictionary of Philosophy, str. 844n.
  2. ↑ a b EISLER, R. Wörterbuch der philosophischen Begriffe. 4., upravené vyd. Sci–Z 4. Berlín: E.S. Mittler u. Sohn, 1930. 4 svazky (906 s.). Heslo Voluntarismus. (německy) 
  3. ↑ Filosofický slovník FIN, str. 435.

Literatura

  • R. Audi (red.), The Cambridge Dictionary of Philosophy. Cambridge UP 1997
  • Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998. Heslo Voluntarismus
  • Filosofický slovník Universum. Praha: Knižní klub 2009. Heslo Voluntarismus
  • P. Kouba, Nietzsche. Filosofická interpretace Praha 2006
  • P. Ricoeur, Filosofie vůle I. Fenomenologie svobody. Praha 2001

Související články

Externí odkazy