Dohody o příměří (1949)

Hlavní rozdíly mezi plánem OSN na rozdělení Palestiny a liniemi příměří z roku 1949 jsou zvýrazněny světle červenou a fuchsiovou barvou.

Dohody o příměří z roku 1949 jsou sérií dohod podepsaných v roce 1949 mezi Izraelem a jeho sousedy: Egyptem,[1] Libanonem,[2] Jordánskem[3] a Sýrií.[4] Dohody ukončily oficiální nepřátelství – První arabsko-izraelskou válku a stanovily linie příměří mezi Izraelem a Západním břehem, které byly až do Šestidenní války v roce 1967 známé jako Zelená linie.

Dohody

s Egyptem

6. ledna 1949 oznámil Dr. Ralph Bunche, že je Egypt připraven jednat s Izraelem o příměří.[5] Rozhovory začaly 12. ledna na řeckém ostrově Rhodos a krátce po jejich zahájení Izrael souhlasil s propuštěním obklíčené egyptské brigády u Faludži. Ke konci měsíce se hovory začaly vléci.

Izrael požadoval, aby Egypt stáhl veškeré své síly z území bývalého Mandátu, zatímco Egypt se stáhl za hranice, ve kterých byl 13. října 1948, a které stanovila rezoluce RB OSN č. S/1070 z 4. října 1948. Jeden z důvodů, proč se rozhovory s Egyptem dostaly do mrtvého bodu bylo zvyšující se napětí v Egyptě, které vyvrcholilo 12. února 1949, kdy byl zabit vůdce islamistické skupiny Muslimského bratrstva Hassan al-Banna. Počátkem února Izrael pohrozil ukončením rozhovorů, avšak Spojené státy apelovaly na obě strany, aby se dobraly úspěšné dohody, a tak byla nakonec dohoda o příměří mezi Egyptem a Izraelem na Rhodu podepsána 24. února 1949.

Mezi hlavní body patřilo:

  • Linie příměří povede převážně po mezinárodní hranici (z roku 1906), až na oblast poblíž Středozemního moře, kde si Egypt ponechal kontrolu nad pásem země podél pobřeží, známým jako Pásmo Gazy.
  • Egyptská armáda obklíčená u Faludži se může se zbraněmi navrátit do Egypta a území bude předáno Izraeli.
  • Zóna po obou stranách hranic u 'Uja al-Hafeer (Nicana) byla demilitarizována a stala se dočasným sídlem bilaterální komise vyjednávající příměří.

s Libanonem

Dohoda s Libanonem byla podepsána 23. března 1949. Mezi její hlavní body patřilo:

  • Linie příměří („Zelená linie“, viz také Modrou linii) bude zakreslena podél mezinárodní hranice
  • Na rozdíl od jiných dohod nebyla v této dohodě žádná zmínka, která by popírala linii příměří jako mezinárodní hranici.
  • Izrael stáhne svoje síly ze 13 vesnic na libanonském území, které během války okupoval.

s Jordánskem

Dohoda s Jordánskem byla podepsána 3. dubna 1949. Mezi její hlavní body patřilo:

  • Jordánské síly zůstanou ve svých pozicích, které zaujímají na Západním břehu, zejména pak ve východním Jeruzalémě, včetně Starého Města.
  • Jordánsko stáhne své síly z jejich pozic, ze kterých mají přehled nad Šaronskou planinou. Na oplátku Izrael souhlasil, aby jordánské síly obsadily pozice, které předtím zaujímaly irácké síly.
  • Výměna území: Podle článku 6, získá Izrael území známé jako vádí Ara a tzv. Malý triangl, výměnou za území jižně od pahorků Hebronu. V březnu 1949 se irácké síly stáhly z Palestiny a předaly své pozice malé jordánské legii. V rámci dohod měl Izrael ještě jeden geopolitický cíl, a to získat policejní stanici v Um Rašraši u Akabského zálivu (dnes Ejlat).[5] Dvě izraelské brigády se tak vydaly směrem k Rudému moři. Cestou se dostaly do blízkosti jednotek Arabské legie, které se však stáhly. 11. března dorazily izraelské jednotky k do Um Rašraši, které bylo prohlášeno za izraelské.[5]
  • Byla ustanovena zvláštní komise, pro umožnění bezpečné dopravy mezi Jeruzalémem a horou Scopus a Hebrejskou univerzitou, přístupům ke svatým místům.

se Sýrií

Dohoda se Sýrií byla podepsána 20. července 1949. Sýrie stáhla své síly z většiny oblastí, které ovládala západně od hranic. Toto území se následně stalo demilitarizovanou zónou. Bylo zdůrazněno, že linie příměří nemají být interpretovány či být jinak spojovány s jakýmkoliv budoucím permanentním ujednáním.

Irák

Irák, jehož síly se války aktivně účastnily (ačkoliv nesousedí s Izraelem), stáhl své síly z této oblasti v březnu 1949. Fronta, okupovaná iráckými sílami byla zmíněna v dohodě o příměří mezi Izraelem a Jordánskem, a tak nemusela být sepsána žádná separátní dohoda mezi Izraelem a Irákem.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 1949 Armistice Agreements na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Dohoda o příměří mezi Egyptem a Izraelem [online]. Rada bezpečnosti OSN [cit. 2008-07-18]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  2. ↑ Dohoda o příměří mezi Izraelem a Libanonem [online]. Rada bezpečnosti OSN [cit. 2008-07-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-10. (anglicky) 
  3. ↑ Dohoda o příměří mezi Izraelem a Jordánskem [online]. Rada bezpečnosti OSN [cit. 2008-07-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-10. (anglicky) 
  4. ↑ Dohoda o příměří mezi Izraelem a Sýrií [online]. Rada bezpečnosti OSN [cit. 2008-07-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-10. (anglicky) 
  5. ↑ a b c GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha: BB-art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 251–252. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

1947-UN-Partition-Plan-1949-Armistice-Comparison.png
Comparison between the boundaries in the November 29th 1947 United Nations General Assembly partition plan (Resolution 181) for the British Mandate Territory of Palestine and the eventual armistice boundaries of 1949-1950.
  • Blue = area assigned to a Jewish state in the original UN partition plan, and within the 1949 Israel armistice lines.
  • Green = area assigned to an Arab state in the original UN partition plan, and controlled by Egypt or Jordan from 1949-1967.
  • Light red = area assigned to an Arab state in the original UN partition plan, but within the 1949 Israel armistice lines.
  • Magenta = area assigned to the "Corpus Separatum" of Jerusalem/Bethlehem (neither Jewish nor Arab) by the plan, but controlled by Jordan from 1949-1967.
  • Greyish = area assigned to the "Corpus Separatum" of Jerusalem/Bethlehem (neither Jewish nor Arab) by the plan, but within the 1949 Israel armistice lines.

Some limitations of the map:

  1. The small demilitarized zones are not shown. Arabs interpreted these areas as neutral intermediate buffers (like the Neutral Zones between Iraq and Saudi Arabia, or between Kuwait and Saudi Arabia), while Israel interpreted them as full sovereign Israeli national territory under a demilitarization treaty obligation. The conflict between these two interpretations produced frictions which effectively eliminated the special status of most of the zones within a few years.
  2. A small area at the northeastern corner of the green area on the map -- which would have belonged to the Jewish state according to the original UN partition plan, but which was controlled by Jordan from 1949-1967 -- is not distinguished on the map.
  3. The Latrun Salient no-man's-land is not shown separately, and the line between green and light red in that area is somewhat fudged. The boundary complications in the Jerusalem area (the Jerusalem no-man's-land, Mount Scopus theoretical enclave, etc.) are too small to show up on a map of this level of detail.
  4. The map cannot show that the pre-1948 boundaries of the British Palestine Mandate included a ten-meter-wide strip along the northeastern shore of the Sea of Galilee (making it a fully-enclosed British mandate lake), a strip which was overrun by Syria in the fighting of 1948-1949.
Note: A partial SVG conversion (omitting text) of the original PostScript vector source of this image is at Image:1947-UN-Partition-Plan-1949-Armistice-Comparison.svg (which is NOT a vector replacement for this image!).