Doktor filozofie

Doktor filozofie (z lat. philosophiae doctor), ve zkratce PhDr. psané před jménem, je akademický titul, který je udělován v oblasti humanitních, společenských (a v Česku od zrušení udělování titulu ve zkratce PaedDr.) i pedagogických věd na příslušných fakultách vysokých škol. Podmínkou k jeho obdržení je již získaný titul magistr (ve zkratce Mgr.) a složení rigorózní zkoušky z příslušného vědního oboru, jejíž součástí je i obhajoba rigorózní práce.[1] Dnes se jedná zpravidla o fakultativní zkoušku, nikoli o další formální studium – nejedná se o typ studia třetího stupně vysokoškolské soustavy (Ph.D. – doktor).[2]

PhDr. je titul historicky specifický pro české a slovenské univerzitní prostředí (za společného státu i v československém školství) spolu s dalšími tzv. malými doktoráty (7 v ISCED). Hovorově se tituly získané rigorózní zkouškou (PhDr., JUDr., RNDr. apod.) tedy obecně označují právě jako tzv. malé doktoráty. „Doktor filozofie“ je pak rovněž také překlad původního významu zkratky jiného titulu – Ph.D. (titul „doktor“, zkratka z lat. philosophiæ doctor), což je ale tzv. velký doktorát (8 v ISCED, ekvivalent dřívějšího CSc. či pozdějšího Dr.);[3][4] tento vědecký titul Ph.D. (doktor) je však dosahován po ukončení magisterského studia dalším tříletým či čtyřletým doktorským studiem v příslušném doktorském studijním programu završeným obhajobou disertační práce (tedy není dosahován v rámci rigorózního řízení), nejedná se tedy o ekvivalent titulu PhDr. (doktor filozofie), což je titul magisterské úrovně (7 v ISCED).

Nositel titulu magistr (Mgr.) mohl též v minulosti požádat na některých fakultách i o to, pakliže to umožňoval příslušný vnitřní předpis školy, aby mu byla stejná předložená magisterská (diplomová) práce rovněž uznána i jako rigorózní práce, podrobnosti většinou upravoval pokyn rektora, pokyn děkana atp. Rigorózum je ovšem v těchto případech v Česku i Slovensku finančně podmíněno – poplatky s tímto spojené jsou pak příjmem dané vysoké školy.[5][6]

Zápis

Doktorát filozofie, stejně jako další, jsou platné jak v Česku, tak na Slovensku (díky mezinárodní smlouvě není třeba podstupovat tzv. nostrifikaci). Platí pro ně i stejný zápis – zkratka titulu se píše před jménem a od jména se odděluje mezerou, např. PhDr. Jan Novák. Někdy se zkracuje na „dr.“, popř. na začátku větného celku jako „Dr.“ (např. Na Univerzitě Karlově vystudoval dr. Jan Novák. / Dr. Jan Novák vystudoval na Univerzitě Karlově.)

Historie

Do roku 1953

Doktorát filozofie bylo původně možné v Rakousku získat po absolvování tří rigorózních zkoušek, které byly pevně dány a které pokrývaly základní obory tehdejších studií na filosofických fakultách (filosofie, matematika a fyzika, všeobecné dějiny). Po Thunových školských reformách byl roku 1872 vydán nový rigorózní řád, který pro získání titulu PhDr. zavedl nutnost vypracování a obhájení disertační práce, jenž mohla být sepsána podle konkrétní fakulty německy, česky nebo také latinsky. Zároveň ovšem snížil počet zkoušek na dvě, přičemž kratší první byla opět z filosofie, ale déletrvající druhá už byla zaměřena na vědecký obor podle výběru kandidáta (dějiny a latina nebo řečtina; klasická filologie a starověké dějiny; dvojkombinace z matematiky, fyziky, chemie či jednoho z přírodovědeckých oborů – botaniky, zoologie nebo mineralogie). Taková podoba získání doktorátu, přes pozdější obměny volitelných předmětů, existovala v podstatě až do roku 1950 i v Československu, v oblasti přírodních věd byl ale udělován titul doktor přírodních věd.[7][8][9] Až do roku 1953 používali studenti filosofických fakult, kteří již složili alespoň jednu státní zkoušku, neoficiální kandidátský titul PhC. (philosophiae candidatus).

Po roce 1953

Po reformě vysokoškolského studia z roku 1950 už nebyly od roku 1953[10] akademické tituly udělovány a návrat titulu doktora filosofie tak znamenal až další zákon o vysokých školách z roku 1966. Tehdy už ale nešlo o nejvyšší akademicko-vědecké ocenění, protože již byly zavedeny po sovětském vzoru tzv. vědecké hodnosti (CSc. a DrSc.). Titul PhDr. (dle zákona doktor filosofie) nicméně opět nebyl automaticky udělován po absolvování vysoké školy, ale mohl být udělen pouze pokud absolvent opět obhájil písemnou práci a úspěšně složil rigorózní zkoušku ze zvoleného oboru a z jeho širšího vědního základu.[11]

Po roce 1990

Po revoluci byl novým vysokoškolským zákonem z roku 1990 akademický titul PhDr., tak jako ostatní fakultativní malé doktoráty, zrušen. Místo toho byl po absolvování školy udělován titul magistra,[12] obdobně jako v jiných zemích, kde jsou podmínky pro získání doktorátu obtížnější. Boloňský proces pak sjednotil evropské vysokoškolské vzdělávání. Pro nesouhlas s tímto stavem byl od přijetí nového vysokoškolského zákona v roce 1998 tento titul znovu zaveden, a to nyní po dodatečné a zpoplatněné rigorózní zkoušce – jeho udělení tak nepředchází žádné další formální studium. Tento stav, kdy se uděluje jak PhDr. (doktor filozofie), tak Mgr. (magistr), přičemž oba označují de facto stejnou kvalifikaci (magisterskou úroveň, 7 v ISCED, master's degree), však bývá předmětem kritiky.[13] Navíc zde vedle toho existuje standardní mezinárodní titul Ph.D. (doktor), jakožto titul, který značí vědce, ten se však správně píše za jménem (oddělen čárkou). Právě tuto kvalifikaci (8 v ISCED, doctor's degree) vhodnou primárně pro vědeckou, resp. pedagogickou, činnost je pak možno od roku 1998 dosáhnout dalším 3-4letým studiem v doktorském studijním programu (doktor – Ph.D.), přičemž mezi lety 1990-1998 se jednalo o tzv. „postgraduální studium“ (doktor – Dr.) a v předchozím období (od roku 1953) se pak jednalo o tzv. „vědeckou aspiranturu“ (zmíněný kandidát věd – CSc.).

Zájem o tento titul nicméně dlouhodobě klesá.[14]

Reference

  1. ↑ § 46 odst. 5 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách).
  2. ↑ Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, § 46 odst. 5. [cit. 2016-05-19]. Dostupné online.
  3. ↑ Marek Skovajsa: Velkovýroba malodoktorů v Česku, Lidové noviny, 24. října 2009.
  4. ↑ Internetová jazyková příručka: Pořadí titulů [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky [cit. 2016-03-18]. Dostupné online. 
  5. ↑ Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, § 46 odst. 3. [cit. 2016-05-19]. Dostupné online.
  6. ↑ Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, § 46 odst. 5. [cit. 2016-05-19]. Dostupné online.
  7. ↑ PETRÁŇ, Josef, a kol. Dějiny Univerzity Karlovy III. Praha: Univerzita Karlova, 1997. ISBN 80-7184-320-2. S. 176–178. 
  8. ↑ DURDÍK, Petr. Doktor. In: Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1893. Dostupné online. S. 773–775.
  9. ↑ Nařízení č. 57/1872 ř. z., kterýmž se universitám království a zemí v radě říšské zastoupených vydávají nová ustanovení, jak lze nabýt doktorství na fakultách světských. Dostupné online. Později ve znění nařízení č. 56/1899 ř. z., jímž mění se rigorosní řád pro filosofické fakulty universit království a zemí na říšské radě zastoupených. Dostupné online.
  10. ↑ § 36 zákona č. 58/1950 Sb., o vysokých školách, a vládní nařízení č. 60/1953 Sb., o vědeckých hodnostech a o označení absolventů vysokých škol.
  11. ↑ § 14 odst. 2 zákona č. 19/1966 Sb., o vysokých školách.
  12. ↑ § 18–25 a § 44 bod 3. a 4. zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách. Dostupné online.
  13. ↑ KVAČKOVÁ, Radka. RNDr., PhDr., MVDr... Česko v zajetí titulů. Není doktor jako doktor. Lidové noviny (Lidovky.cz) [online]. 2014-06-12. Dostupné online. 
  14. ↑ RADIMERSKÝ, David. JUDr. nebo PhDr. Zájem o malé doktoráty klesá, absolventi jdou raději pracovat. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-03-02]. Dostupné online. 

Externí odkazy

  • Slovníkové heslo PhDr. ve Wikislovníku