Dolní Lužice

Dolní Lužice Niederlausitz (de) Dolna Łužyca (dsb) Lusatia inferior (la) ←  1410–1952  → vlajka znak
Geografie Dolní Lužice v rámci Koruny České a Svaté říše římské roku 1618
Hlavní město	Chotěbuz (Cottbus)
Obyvatelstvo
Národnostní složení	Němci, Lužičtí Srbové, Poláci
Jazyky	němčina, dolnolužická srbština, polština
Náboženství	římskokatolické, protestantské
Státní útvar
Státní zřízení	dědičná monarchie
Mateřská země	Svatá říše římská Svatá říše římská Země Koruny české Země Koruny české (1367–1635) Saské kurfiřtství Saské kurfiřtství Pruské království Pruské království
Vznik	1076 – získal lénem část území pozdější Horní Lužice a část Dolní Lužice (Východní Marku) český kníže a posléze král Vratislav II.
Zánik	1952 – byly obě Lužice zrušeny, Dolní Lužice byla v rámci NDR začleněna do Chotěbuzského kraje
Státní útvary a území
Předcházející Lužické markrabství Následující Německá demokratická republika

Dolní Lužice (německy Niederlausitz, dolnolužickosrbsky Dolna Łužyca, hornolužickosrbsky Delnja Łužica, polsky Dolne Łużyce, latinsky Lusatia inferior) je historické území, které je od roku 1945 rozděleno mezi Německo a Polsko. Téměř celá německá část Dolní Lužice je součástí spolkové země Braniborsko, zatímco vesnice Geierswalde (lužickosrbsky Lejno), Kromlau (lužickosrbsky Kromola) a město Lauta (lužickosrbsky Łuty) náležejí od roku 1990 k Sasku. Menší polská část je součástí Lubušského vojvodství. Centrem Dolní Lužice je Chotěbuz (německy Cottbus, dolnolužickosrbsky Chóśebuz, hornolužickosrbsky Choćebuz) v dnešním Braniborsku. V letech 1348–1635 byla Dolní Lužice součástí České koruny.

Lužice byla pravděpodobně pojmenována podle starosrbského názvu řeky Lug, což v překladu znamená močál. Do 14. století nebylo užíváno pojmu Dolní Lužice, jednalo se o Markrabství lužické, pro Horní Lužici se užívalo pojmenování Budyšínsko nebo Zhořelecko.^[1] V roce 1135 získali Lužici Wettinové, kteří ji drželi do roku 1304. Následně pak do roku 1319 náležela Lužice Askáncům, kteří vlastnili i sousední Braniborsko. Následně Lužici získal nejstarší syn krále Ludvíka IV. Bavora.^[1] Braniborský markrabě Ludvík V. odkázal na základě smluv mezi císařem Karlem IV. Dolní Lužici jeho nejstaršímu synovi Václavovi, avšak bylo nutné vykoupit předkupní právo míšeňských markrabat. V roce 1364 Karel IV. vykoupil Dolní Lužici nenávratnou půjčkou 21 000 hřiven stříbra od příbuzného své manželky Anny, Boleslava II. Svídnického.^[2] Do roku 1368 vládl v Lužici svídnický kníže. V roce 1370 došlo k inkorporaci Dolní Lužice k České koruně a markrabství se tak stalo z říšského, českým lénem.^[1] Nejvyšším správním úředníkem Dolní Lužice byl dolnolužický fojt, který se objevuje v písemných pramenech ve 40. letech 14. století. Úřad fojta byl nejvyšší zemskou soudní instancí.^[1]

V německé části žijí vedle převažujích Němců také menšinoví Lužičtí Srbové. Polská část je po odsunu Němců obývaná Poláky.

Dolní Lužice sousedí na jihu s Horní Lužicí, na východě se Slezskem, na severovýchodě s Lubušskem, na severu a severozápadě s vlastním Braniborskem, na západě s tou částí území bývalé provincie Sasko, která dnes náleží k Braniborsku.

• BŘEZINA, Luděk. Dolní Lužice, úřad zemského fojta a stavy na podzim středověku (1458-1490). In: BOBKOVÁ, Lenka. Česká koruna na rozcestí. K dějinám Horní a Dolní Lužice a Dolního Slezska na přelomu středověku a raného novověku (1437-1526). Praha: Casablanca, 2010. ISBN 978-80-87292-10-5. S. 87–105.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dolní Lužice na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Dolní Lužice ve Wikislovníku