Domestikace

Domestikace (též zdomácnění) je postupné cílevědomé přetváření divoce žijících druhů organismů (živočichů, ale i rostlin, bakterií, ...) v druhy domestikované, vhodné k chovu. Jedná se o vícegenerační proces, který spočívá v trvalé genetické modifikaci druhu, která vede k vrozené adaptaci na člověka. Tak může mít člověk i vliv sám na sebe a mluvíme tak o sebedomestikaci.^[6][7][8] Člověk o organismus pečuje, má značný vliv na jeho reprodukci a získává potřebné suroviny (mléko, kůži aj.). Tyto faktory přispěly k populační explozi.

Za domestikovaný organismus je považován takový druh nebo poddruh, který se rozmnožuje pod kontrolou člověka. Domestikované organismy se nemnoží ve volné přírodě, buď proto, že toho nejsou schopny, nebo proto, že byla volně žijící forma vyhubena. Pokud se domestikovaný organismus dostane do volné přírody a začne se množit nezávisle na člověku, označujeme ho za zdivočelý (např. mustang, pes dingo, městský holub). Proces opačný domestikaci se nazývá zdivočení neboli feralizace.

Některé druhy byly domestikovány už v dávné minulosti (neolitická revoluce), některé druhy teprve v nedávno uplynulých desetiletích, jako např. některá kožešinová zvířata. Za domestikované druhy musíme považovat také některé druhy ptáků chovaných v klecích, např. papouška andulku, japonskou křepelku, kanára apod., stejně tak jako některé druhy akvarijních ryb, např. paví očko (gupka), mečovka, rájovec, a podobně.

Během domestikace došlo k fyzickým změnám domestikovaných zvířat, např.: délka končetin, změna osrstění, tvar lebky, změny v CNS (hlavně omezení činnosti smyslového a pohybového aparátu), v rozmnožování nebo produkci mléka. Došlo také ke zmenšení velikosti mozku.^[9][10] Asi o 40 % se zmenšila část mozku ovlivňující chování jako agresi, reakce na stres aj. Fyzické změny ovšem nejsou hlavním znakem domestikace. Například domestikovaní sobi nevytvářejí příliš velkou řadu plemen a v podstatě jsou takřka k nerozeznání od svých divokých příbuzných. Životy řady seveřanů (Inuitů, Evenků, Čukčů, Khantů, Nenetů a dalších) jsou na sobech úplně závislé.

Toto soužití člověka se zvířetem způsobilo změny i u lidí. Tělo se muselo přizpůsobit na trávení živočišných produktů s velkým obsahem ochranných látek (např. tolerance laktózy).

Domestikace pravděpodobně začala před 10 000 lety v oblasti mezi řekami Eufrat a Tigris. Je spojena s neolitickou revolucí, kdy lidé postupně přecházeli od kočovného způsobu života k usedlému. Přisvojovací hospodářství (lov a sběr) se změnilo ve výrobní hospodářství a lidé se začali živit zemědělstvím. Zvířata využívali k zemědělské práci, transportu, nebo jako zdroj potravy.

Prvním domestikovaným zvířetem byl pravděpodobně vlk, z něhož se stal pes domácí (Canis lupus familiaris).^[11] Pes se postupně integroval do společnosti lidí.^[12] Lidská potřeba chovat psa je pak nyní z podstatné části dědičná.^[13] Následovala domestikace dalších zvířat (např. krav, ovcí, koz a koní.) Lidé je dříve lovili stejně, jako ostatní zvěř a v silných letech si je chtěli uchovat na léta slabší. Při svých nomádských cestách je samozřejmě potřebovali mít zavřené, aby neutekli. Postupem času potřebovali také nějaké krmivo, protože v omezeném prostoru se potenciál původní země s čerpáním velkým stádem rychle vyčerpal. Domestikace tedy stojí vůbec v počátcích odklonu od lidského nomádského způsobu života, protože s permanentním zdrojem potravin lidé přestali být závislí na sledování zvěře. Domestikace se stala postupem času i zodpovědná za přeměnu lidského fenotypu při vývoji mnoha modifikací souvisejících s potřebou mít nástroje na trávení živočišných produktů, které obsahují často mnoho ochranných látek (například toleranci laktózy).^[14]

Jen nepatrná hrstka zvířat však úspěšně prošla testem domestikace, většina jich nikdy domestikována nebyla, protože jsou z jednoho nebo více důvodů nedomestikovatelná. Mezi hlavní příčiny neúspěchů patří zejména složitost krmení, malá rychlost růstu, problematické rozmnožování, agresivita, panikaření a sociální struktura stáda.

Domestikace je proces, kterým se nahrazuje přirozený výběr výběrem hospodáře. Může trvat jen několik generací,^[15] s metodou CRISPR ale i jen pár let.^[16]

Za domestikovaný se považuje takový druh, který je za uvedených podmínek chován po dobu 30 let nebo po dobu 30 generací.^[zdroj?] Základní podmínkou domestikace však je, že člověk kontroluje rozmnožování (tj. připouštění u zvířat), tím z chovu vyřazuje pro člověka nevýhodné jedince a takto mění (šlechtí) genofond šlechtěného druhu. Ovšem domestikace přináší i genetické problémy.^[17]

Problémem, proč drtivá většina zvířat nikdy domestikována nebyla, je princip Anny Kareniny (selhání některého z řady faktorů vede k celkovému neúspěchu).^[18]

Například slon indický je v asijských zemích používán jako hospodářské zvíře, nebyl však nikdy domestikován, neboť nikdy nebyl v zajetí množen.^[19] Trvá totiž cca 12 let, než slon dosáhne pohlavní dospělosti, takže se jeho chov nevyplatí a hospodářští sloni byli odjakživa divocí sloni, odchycení a zkrocení z přírody.

V průběhu dějin lidstva byla téměř jistě vyzkoušena domestikace všech zvířat, z kterých mohl plynout libovolný užitek, a jistě všech, která byla lovena. Lidstvu je rovněž obecně vlastní záliba v chování domácích mazlíčků, která byla pozorována i u přírodních národů. Lze předpokládat, že u řady zvířat bylo odchycení mláďat a jejich chov jako domácích mazlíčků prvním krokem k domestikaci.

Plody divokých mandlí jsou nesnesitelně hořké a navíc obsahují jed, který by usmrtil kohokoliv nemoudrého, kdo by ignoroval jejich chuť. Avšak v přírodě se vyskytovaly mandlovníky, které vlivem mutace postrádaly hořkost a jedovatost. Tyto byly přednostně konzumovány lidmi. Pravěký hospodář výběrem těchto mandlovníků nevědomky změnil genofond domestikovaného druhu.^[20]

Divoký hrách se množí tak, že po dozrání lusk náhle praskne a plody jsou vymrštěny do daleka. Tato vlastnost je pro člověka problematická, neboť sběr hrachu, pokud lusk při dotyku praskne a vymrští plody, je obtížný. V přírodě se však vyskytovali mutanti, kteří tuto vlastnost postrádali. Bez člověka byla tato rostlina odsouzena k nerozmnožení, neboť semena shnila v lusku. Pokud na ně pravěký člověk narazil, jistě preferoval jejich neskonale snazší sběr a přispěl tak ke změně genofondu.^[21]

Domestikace rostlin začala před více než 12 tisíci lety^[22] a již se týkala více druhů.^[23] Tou dobou se objevuje i v Americe.^[24] Rozšíření domestikovaných rostlin mezi kontinenty došlo už před 3000 lety.^[25] Smldinec, rýže africká a jáhly byli domestikováni v Africe v řeky Niger.^[26] Šlechtění rostlin má několik základních cílů: zvýšení velikosti semen (např. obilí), hlíz (brambory, topinambur), úprava chuťových vlastností a chemického složení plodů (s malými semeny), rezistence či alespoň odolnost chorobám a škůdcům, mrazuvzdornost, bezostnost (bez ostnů), beztrnost (bez trnů), bez osin (obilí) uvolňování semen až při sklizni (obilí), dozrávání (malvice, peckovice, bobule, skořápkaté, oříšky atd.), tuhost slupky plodu (dle určení ke zpracování), a podobně.

• Pečárka dvouvýtrusá
• Hlíva ústřičná
• Ucho Jidášovo
• Houževnatec jedlý

• Šlechtění živočichů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu domestikace na Wikimedia Commons