Dominik Tatarka

Dominik Tatarka
(c) Luděk Kovář, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Narození14. března 1913
Plevník-Drienové
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí10. května 1989 (ve věku 76 let)
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníspisovatel a publicista
Alma materUniverzita Karlova
OceněníCena Jaroslava Seiferta (1986)
Řád Tomáše Garrigua Masaryka Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třída, in memoriam (1991)
Politická příslušnostKomunistická strana Československa
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
(c) Luděk Kovář, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Pamětní deska na domě v Praze, kde žil v letech 1969–1980

Dominik Tatarka (14. března 1913 Plevník-Drienové, Uhersko10. května 1989 Bratislava) byl slovenský spisovatel a publicista.

Život

Gymnázium začal studovat v Nitře, ale odmaturoval roku 1934 v Trenčíně. Poté studoval na UK v Praze (1934–1938) a na Sorbonně v Paříži (1938 – 4 měsíce ).

Od 1939 do 1944 vyučoval na střední škole v Žilině a v Martině. Aktivně se zúčastnil Slovenského národního povstání. Po skončení války pracoval jako úředník a redaktor v různých denících, v letech 1949–1951 byl tajemníkem a ústředním tajemníkem Svazu československých spisovatelů, v letech 1951–1952 byl redaktorem deníku Pravda. V roce 1969 vrátil legitimaci KSČ, protože nebránila suverenitu Československa, poté byl vyloučen ze všech organizací a od roku 1970 pracoval v manuálních profesích a stal se zakázaným autorem. Od tohoto vystoupení byl pod stálým dozorem StB. Od roku 1971 byl v invalidním důchodu. Roku 1977 jako první Slovák podepsal Chartu 77 (celkově Chartu 77 podepsalo 7 Slováků). Láska mezi D. Tatarkou a disidentkou Evou Štolbovou je popsána v její knize Lamento.[1][2]

Ocenění

Roku 1986 mu Nadace Charty 77 ve Stockholmu udělila Cenu Jaroslava Seiferta.

V roce 1991 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy (in memoriam).[3]

Při příležitosti 100. výročí jeho narození v r. 2013 vydala Slovenská pošta poštovní známku s portrétem Dominika Tatarky od akademického malíře Dušana Grečnera.[4]

Dílo

  • V úzkosti hľadania, (1942, česky r. 1965). Tatarka od počátku po celou svou tvorbu vnášel do svých knih vlastní život. Vracel se ustavičně k několika základním okamžikům svého života a ty transponoval jako základní lidské situace. Je to sbírka novel, které čerpají z autorových životních prožitků z doby na přelomu 30. a 40. let. Základním motivem je zde motiv lidského neporozumění. Jsou to vlastně variace na téma lidské osamělosti, odcizení, nemožnosti komunikace a navázání trvalých mezilidských vztahů.
  • Panna zázračnica, (1944, česky r. 1968). Zachytil splývání skutečností s fantazií – atmosféru nástupu avantgardních směrů v Bratislavě. Je to příběh skupiny mladých bohémů, kteří v průběhu války neustále hledají své vyjádření v umění i v životě a jejich inspirací, láskou a přítelkyní je krásná dívka Anabella. Z této „panny zázračnice“ si každý udělal svým způsobem svůj osobní idol i zdůvodnění své tvůrčí posedlosti.
  • Farská republika, (1948, česky r. 1949). Základem románu byly jeho zážitky z Žiliny, kde za 2. světové války učil na gymnáziu. Byl obklopen tragickými osudy Židů, kteří byli později deportování. Většina z nich tušila, jaký osud je čeká a snažila se mu uniknout získáním amerického pasu od slovenských navrátilců. Farskou republikou označil období klerofašistického Slovenského štátu.
  • Ľudia a skutky, (1950)
  • Prvý a druhý úder, (1950)
  • Radostník, (1954)
  • Družné letá, (1955)
  • Človek na cestách, (1957)
  • Rozhovory bez konca, (1959)
  • Prútené kreslá, (1962)
  • Démon súhlasu, (1963), časopisecky již r. 1956. Tatarka zobrazil s groteskním zveličením tragický osud umělce, který se za výhody upíše ke spolupráci s totalitním režimem. V této próze podal nejkritičtější analýzu stalinizmu v té době, pronikavou kritiku vládnoucího monopolu jedné strany a praktik komunistické diktatury. Otevřeně vyřkl pravdu o sovětizaci slovenské společnosti po r. 1948.
  • Proti démonom, (1968)
  • Písačky, (1979), Kolín nad Rýnem
  • Sám proti noci, (1984), Řím
  • Listy do večnosti, (1986), Toronto
  • Navrávačky, (1988), Kolín nad Rýnem
  • V ne čase, (1997)
  • Písačky pre milovanú Lutéciu, (1999), Praha

Reference

  1. ŠTOLBOVÁ, Eva. Lamento. V Praze: Thalia 137 s. ISBN 978-80-900684-3-8. 
  2. DATABAZEKNIH.CZ. Lamento - kniha. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2024-08-13]. Dostupné online. 
  3. Hrad.cz > Státní vyznamenání > Česká a Slovenská Federativní Republika > Řád T. G. Masaryka > Seznam vyznamenaných
  4. Osobnosti: Dominik Tatarka (1913 – 1989)

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Dominik Tatarka memorial plaque Prague.jpg
(c) Luděk Kovář, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Pamětní deska Dominika Tatarky na domě, kde v letech 1969–1980 žil a tvořil, adresa náměstí Jiřího z Lobkovic 2288/20.
TCH Rad T-G-Masaryka 1tr (1990) BAR.svg
Stužka: Řád Tomáše Garrigua Masaryka I třídy – Česká a Slovenská Federativní Republika (1990-1992).