Domovoj

Domovoj je slovanský domácí duch. Na vznik víry v ně mělo kromě kultu předků vliv nejspíš oživení přírodních jevů, především v případě západoslovanských skřítků a šotků.^[1] Ještě blíže duchům přírody, stále však nesoucí rysy domácích duchů, jsou taktéž západoslovanští ludkové.^[2] Domovoj je analogický římským lárům a penátům, anglickým hobům nebo francouzským lutinům.

Podle jedné pověsti jsou domovojové dětmi Adama a Evy, které jejich rodiče skryli před Bohem v domě, lázni a stodole, a stali se z nich duchové těchto míst.^[3]

Podle bulharské badatelky Ivaničky Georgievy víra v domovoje stále přetrvává mezi Rusy a Bělorusy, zatímco mezi Ukrajinci prakticky zanikla.^[4]

Označení

Jmen, které dávají slované domácím duchům, je velice mnoho. V latinsky psaných pramenech jsou zpravidla označováni jako penates nebo domestici. Označení jako děd, did, dědek nebo děduška ukazují na vznik kultu domácích bohů z kultu předků, kdy byl zemřelý povýšen na rodinného ducha. Se svátky mrtvých souvisí ruské dziad. Na božskou podstatu těchto duchů odkazuje slovenské bôžik/bôžiček domácí, polské domowe uboźęta doložené z roku 1579 a ruské uboze překládané jako „lemures“. Další jména souvisí s domovem, jako například domovoj nebo domovik, používalo se také označení hospodář, rusky chozjain a bulharsky stopan.

Písemné prameny

Nejstarší zpráva o ctění domácích duchů mezi Slovany pochází od Dětmara z Merseburku z počátku 11. století, který uvádí že Polabští Slované ctili domesticos deos, „domácí bohy“.^[5] Ve stejném prostředí dosvědčuje rozšířený kult penátů Helmold z Bosau ve 12. století. Jako penáty označuje domácí duchy v tomtéž století Kosmas, ty měli Čechové přinést do své nové vlasti „na plecích“, kde praotec Čech u Řípu prohlásil:

„Ó druhové, staňte a penatům svým libou oběť vzdejte, jichž pomocí zázračnou konečně jste přišli do této vlasti dávno vám osudem předurčené!.“^[5]

V Dalimilově kronice jsou pak omylem místo dědků uváděny dietky, tj. děti:

„I bra sě lesem do lesa / dietky své na plecích nesa“^[6]

Rusko

Ruský děd má podobu starce nebo silného ramenatého člověka pokrytého srstí oděného v kaftanu s červeným pásem nebo v červené košili. Ukazuje se ale i v podobě člena rodiny, živého či mrtvého, nejčastěji hospodáře nebo starého člověka. S některým z předků jej může spojovat také vzrůst, barva vlasů, hlas i povaha. Někde se věří, že pokud se zjeví v podobě zemřelého, nosí štěstí, v podobě živého naopak smůlu a když se ukáže člověku v jeho podobě, tak ten do roka zemře.^[7] Bere na sebe také podobu zvířat, nejčastěji psa, kočky a medvěda. Zpravidla je však neviditelný a ač existují magické prostředky, jak ho spatřit, tak děd ty, jež je použijí, trestá. V oblibě mívá koně, na kterých podniká noční jízdy jako rujánský Svantovít.^[2]

Každý dům má jednoho děda, ten má podle některých podání i ženu domovičku a děti. Další ženskou obdobou je korgoruša, zjevující se v kočičí podobě, která domovoji pomáhá a přináší do domu peníze a zásoby podobně jako šotek. Duchové různých domů mezi sebou často bojují a ten, který zvítězí, pak rodinu přemoženého trápí. Děd pečuje především o dobytek, ale také chrání celý dům a rodinu před neštěstím a rozmnožuje její bohatství. Účastní se i rodinných slavností a když někdo z domácnosti zemře, bolestně vyje. Lze se od něj také dozvědět budoucnost. Pokud však dědovi není prokazována dostatečná úcta, především předkládáním zbytků od večeře, a je urážen, začíná se mstít tím, že škodí nebo opouští dům. Lze si ho však usmířit oběťmi a obřady. K zajištění přítomnosti děda v domě a jeho blahodárného vlivu se konaly různé rituály. Věřilo se, že domovojem se stane první hospodář domu nebo první, kdo vstoupí do nového domu. V předkřesťanských dobách byl proto do základů někdy obětován člověk, později se to pouze naznačovalo nebo se obětovalo zvíře.^[8] Taková obětování se prováděla při stavbě měst, mostů, pevností a dokonce i kostelů, jak dokazují archeologické nálezy nebo srbské a bulharské lidové písně.^[9] Různé rituály související s domácími duchy se provádí také při stěhování do nového domu.

Domovoj se také může nazývat podle místa, které v domě obývá. Dvůr je domovem dvorovoje či dvorovika, chlév zase chlěvnika a mlat či stodola gumenika. Pod ohništěm v místnosti, kde se sušilo obilí, přebýval ovinnik. Až do začátku 20. století se v Rusku na jeho počest prováděl obřad při příležitosti konce mlácení a sušení obilí. Nazýval se někdy ovinovy jmeniny, rozdávalo se při něm jídlo jako ovesná kaše, lívance a koláče, to se také pokládalo k ohništi a někdy se ovinnikovi obětoval i kohout.^[10] Lázeň je domovem bannika, který žije za pecí nebo pod lavicí, odkud je slyšet jeho lomoz, sykot a smích. Po koupeli se mu připravuje vědro vody a chvostiště, aby se mohl umýt.^[11] V polštině je tato bytost nazývána łaźnik.

Kikimora

Škodlivým protějškem domovoje je kikimora, nebezpečná obzvláště mužům a domácím zvířatům.^[2] Také straší malé děti, ženám zamotává přízi a její noční předení věští neštěstí. Její jméno je nejspíše odvozeno od můry, bytosti způsobující zlé sny. Dále s kikimorou souvisí:

• Kikimora je symfonická báseň ruského skladatele Anatolije Konstantinoviče Ljadova z roku 1909.
• Kikomora je hmyzí monstrum z fantasy série Zaklínač.
• V sérii Zvonící cedry Ruska Vladimír Megreho je kikimora zmíněna jako jako typ ženy kterou si muž bere kvůli vzhledu.
• Kikimora palustris je pavouk z čeledi plachetnatkovitých.

Halič a Zakarpatí

V Haliči je domácí duch, který obývá především mlýny a vypadá jako opice nebo černý kocour, znám jako domowyk nebo chovanec. Didko, did nebo diod známý Bojkům má podobu drobného sedláka a hospodář si ho najímá nebo ho vypěstuje z vejce, podobně jako český skřítek. Diďkové žijí také divoce v močálech a bažinách. Huculové zase znají posměvačné, ale dobromyslné duchy zvané dido nebo didoch.

Západoslované

Místo domovoje u Západoslovanů zaujímá zpravidla skřítek, v Polsku je dziad znám jen jako strašidlo, kterým se hrozí dětem a Lužičtí Srbové znají nócné źědky, zlé duchy zjevující se v noci.^[12] Ve Slezsku jsou však známi ďadci, jejichž sošky v podobě shrbených starců kdysi stávaly ve výklenku u dveří a později na peci.

V Česku, Lužici a Polsku je znám také zvířecí duch domu, nejčastěji se zjevující v podobě hada, česky zvaného had hospodáříček nebo had domovníček. Je doložen od 17. století a podle lidové víry sídlí pod prahem domu a přináší blahobyt.^[2]) V Polsku je rozlišován had mléčný, jež pečuje o dobytek, a žitný, který chrání pole. Podoba hada je také nejčastější pro ukrajinského a srbochorvatského sjena, tedy „stína“, který má stejnou funkci. Představa hada jako domácího ducha souvisí s jeho plodnostní symbolikou a faktem, že hadi neradi opouští místo, kde přebývají. Ve střední Evropě s domácím štěstím spojován také čáp, nejspíše pod německým vlivem.^[2]

Bulhaři

U Bulharů je znám duch domu jako stopan, podle kterého se nazývají podzimní dziady stopanova gozba „hospodářovy hody“. Ztotožňoval se obvykle s některým z předků a v křesťanských rodinách mu obětovala nejstarší žena pečivo, víno či černé kuře, v muslimských muž černého berana.^[2]

Populární kultura

• Domovoj se objevuje v románové trilogii The Rusalka od C. J. Cherryh.
• Domovoj se jako divoký strážce pokladu Baby Jagy objevuje v televizním seriálu Dívka odjinud.
• Domovoj se objevuje jako protivník v animovaném televizním seriálu The Real Ghostbusters.
• Domovoi je titul grafického románu Petera Bergtinga z roku 2013.
• Domovoj (Домовой) je nájemný vrah ze stejnojmenného filmu, v češtině vydaného jako Přízrak.
• Hospodáříček, a jeho varianty šotek a raráš, se objevují v bestiáři k hře na hrdiny Dračí doupě 2.

Odkazy

Reference

Literatura

• MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. 

• TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů. Praha: Lidové noviny, 2003. ISBN 978-80-7106-646-0. 

• VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. 

• WARNEROVÁ, Elizabeth. Ruské mýty. Praha: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-359-6. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dědek na Wikimedia Commons