Douglas DC-4E

DC-4E
Douglas DC-4E v letu
Douglas DC-4E v letu
Určeníexperimentální dopravní letoun
PůvodSpojené státy americké
VýrobceDouglas Aircraft Company
První let7. června 1938[1]:s.267
Charakterprogram opuštěn
UživatelUnited Air Lines[1]:s.266, 268
Imperial Japanese Airways
Vyrobeno kusů1[1]:s.267
Další vývojDouglas DC-4
Nakadžima G5N
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Douglas DC-4E byl americký experimentální dopravní letoun, vyvinutý v období před druhou světovou válkou u firmy Douglas. Typ se nedostal do sériové výroby, ale zkušenosti získané na základě jeho selhání vedly ke vzniku projektu později velmi úspěšné modelové řady Douglas DC-4/C-54. Řada prvků konstrukce DC-4E se také uplatnila u bombardéru Nakadžima G5N, vzniklého pro Japonské císařské námořní letectvo.[1]:s.268

Vznik a vývoj

Projekt začal vznikat v roce 1935 na základě požadavků United Air Lines,[2]:s.17 s cílem vyvinout mnohem větší a pokročilejší typ nahrazující Douglas DC-3, ještě před tím než první DC-3 vzlétl.[3]:s.122 Projekt vzbudil dostatečný zájem i dalších aerolinek, takže k United Airlines se připojily i American Airlines, Eastern Air Lines, Pan American Airways a Transcontinental and Western Air (TWA)[p 1] a poskytly 100 000 dolarů každá na pokrytí nákladů vývoje. S nárůstem nákladů a komplexity typu ale Pan Am a TWA své fondy stáhly, protože daly přednost typu Boeing 307, u něhož se očekávaly nižší náklady.[1]:s.267

S plánovanou kapacitou až 42 cestujících (ve třinácti řadách po dvou sedadlech na každé straně uličky), nebo 30 při lůžkové úpravě (podobně jako u typu Douglas DST) mohl DC-4, jak byl typ zpočátku označován, přepravit až dvojnásobné množství cestujících než DC-3, a byl také prvním velkým dopravním letounem s příďovým podvozkem. Mezi další inovativní prvky patřilo použití pomocných zdrojů napájení, posilovače řízení, klimatizace kabiny a použití palubního elektrického systému užívajícího střídavý proud. Pro sériové stroje bylo plánováno použití přetlakové kabiny. Trojité svislé ocasní plochy umožňovaly využití existujících hangárů a přitom poskytovaly dostatečnou plochu pro umožnění vzletu pouze se dvěma funkčními motory na jedné straně letounu. Půdorys křídla byl podobný DC-3, s šípovitou náběžnou hranou a téměř přímou odtokovou hranou. Pohon zajišťovaly čtyři čtrnáctiválcové hvězdicové motory Pratt & Whitney R-2180-A Twin Hornet, které byly instalovány rozbíhavě od podélné osy letounu, zejména jejich vnější dvojice.[1]:s.266–268

Operační historie

Pohled do kabiny pro cestující. Fotografie z časopisu L'Aérophile, červen 1937.

Prototyp (sériové číslo 1601, imatrikulace NX18100) bez problému poprvé vzlétl 7. června 1938 z letiště Clover Field v kalifornské Santa Monica, pilotován zkušebním pilotem Carlem Coverem. Menší problémy během letových zkoušek však oddálily udělení certifikátu typové způsobilosti až do 5. května 1939. V roce 1939 pak začal být stroj United Airlines užíván pro interní zkoušky a hodnocení typu. 6. června 1939, během letu nad Daytonem v Ohiu, byl jeho pasažérem i Orville Wright. Ačkoliv letoun byl relativně bezproblémový, jeho komplexní systémy se ukázaly finančně náročnými na údržbu, a výkony typu byly nižší než očekávané, zejména po zvýšení počtu cestujících na 52 a nárůstu vzletové hmotnosti na 65 000 liber (29 484 kg).[1]:s.267

Projekt byl tedy opuštěn v prospěch o něco menšího, lehčího a méně složitého čtyřmotorového typu s jednoduchou svislou ocasní plochou, a kratším rozpětím křídla. Tento typ také nesl označení DC-4, což vedlo k zpětnému přeznačení původního projektu na DC-4E (E jako Experimental). Ten byl koncem roku 1939 odprodán Imperial Japanese Airways, které v té době nakupovaly americká letadla za účelem zkoumání jejich technických parametrů a kopírování použitých technologií. DC-4E byl v Japonsku podroben důkladnému zkoumání, a stal se základem pro vývoj neúspěšného bombardéru Nakadžima G5N.[1]:s.268 Japonský tisk sice krátce po zakoupení oznámil, že letoun havaroval v Tokijském zálivu, ale ve skutečnosti byl tajně zkoumán vojenskými a průmyslovými odborníky u společnosti Nakadžima.[4]:s.18, 49-50

Uživatelé

Nový DC-4E před terminálem United Airlines na letišti Oakland.

Specifikace (DC-4E)

Údaje podle publikace McDonnell Douglas Aircraft since 1920, Vol. 1[1]:s.266–268

Douglas DC-4E
Douglas DC-4E

Technické údaje

  • Osádka: 3
  • Kapacita: 42 cestujících
  • Rozpětí: 42,14 m (138 stop a 3 palce)
  • Délka: 29,74 m (97 stop a 7 palců)
  • Výška: 7,48 m (24 stop a 6 palců)
  • Nosná plocha: 200,207 m² (2 155,01 čtverečních stop)
  • Prázdná hmotnost: 19 307 kg (42 564 liber)
  • Vzletová hmotnost: 27 896 kg (61 500 lb)
  • Maximální vzletová hmotnost: 30 164 kg (66 500 lb)
  • Pohonná jednotka: 4 × vzduchem chlazený dvouhvězdicový motor Pratt & Whitney R-2180-S1A1-G Twin Hornet
  • Výkon pohonné jednotky: 1 450 hp (1 080 kW)
  • Vrtule: stavitelné třílisté kovové

Výkony

  • Maximální rychlost: 394 km/h (213 uzlů, 245 mph) ve výši 2 134 m (7 000 stop)
  • Cestovní rychlost: 322 km/h (174 uzlů, 200 mph)
  • Dolet: 3 541 km (1 912 námořních mil, 2 200 mil)
  • Stoupavost: 5,97 m/s (1 1175 stop za minutu)
  • Dostup: 7 000 m (22 900 stop)
  • Zatížení křídla: 139 kg/m² (28,5 lb na čtvereční stopu)
  • Poměr výkon/hmotnost: 4,8 kW/kg (0,0943 hp/lb)

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Společnost po druhé světové válce změnila název na Trans World Airlines, pod kterým je známější.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Douglas DC-4E na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i Francillon 1988
  2. ↑ Pearcy 1995
  3. ↑ Yenne 1985
  4. ↑ Westell 1999

Literatura

  • FRANCILLON, René J. McDonnell Douglas Aircraft since 1920: Volume I. 2. vyd. London: Putnam Aeronautical, 1988. ISBN 0-87021-428-4. Kapitola Douglas DC-4E, s. 265–268. (anglicky) 
  • GREY, C.G.; BRIDGMAN, Leonard. Jane's All The World's Aircraft 1938. Newton Abbot: David & Charles, 1938. ISBN 0-7153-5734-4. (anglicky) Reprint 1972. 
  • PEARCY, Arthur. Douglas Propliners: DC-1 - DC-7. Shrewsbury: Airlife Publishing, 1995. Dostupné online. ISBN 1-85310-261-X. (anglicky) 
  • WESTELL, Freeman. Big Iron, big engines & bigger headaches: Building the first experimental strategic bombers. Airpower. Listopad 1999, roč. 29, čís. 6. 
  • YENNE, Bill. McDonnell Douglas: A Tale of Two Giants. Greenwich, Connecticut: Bison Books, 1985. Dostupné online. ISBN 0-517-44287-6. (anglicky) 

Související články

Související vývoj
Letadla podobného určení a období

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Douglas DC-4E.jpg
Autor: Carl Malamud, Licence: CC BY 2.0
SI Neg. 2002-4243. Date: 10/5/1938..Douglas DC-4E (r/n NX 18100) in flight, written at the bottom of the image, "DC-4, 10-5-38 October 5, 1938, 14001". ..Credit: unknown (Smithsonian Institution)
Douglas DC-4E Oakland.jpg
Autor: W.T. Larkins, Licence: CC BY-SA 3.0
The giant new DC-4E was flown from the factory to the United Air Lines base at Oakland Airport before leaving on a publicity tour. The photograph was taken the next day, May 20, 1939, during a press interview.
AL61A-044 Douglas DC-4E (13984971640).jpg

Images from an Album (AL-61A) which belonged to Mr. Lowry and was donated to the Leisure World Aerospace Club.

Repository: San Diego Air and Space Museum Archive
Douglas DC-4E NX18100 Santa Monica (15518098374).jpg
PictionID:40972987 - Title:Douglas DC-4E NX18100 Santa Monica - Catalog:15_002783 - Filename:15_002783.tif - Image from the Charles Daniels Photo Collection album "US Army Aircraft."----PLEASE TAG this image with any information you know about it, so that we can permanently store this data with the original image file in our Digital Asset Management System.----SOURCE INSTITUTION: San Diego Air and Space Museum Archive
Douglas DC-4E photo L'Aerophile June 1937.jpg
Douglas DC-4E interior photo L'Aerophile June 1937