Druhá Polská republika

Polská republika Rzeczpospolita Polska ↓ 1918–1939 ↓ vlajka znak
Hymna Mazurek Dąbrowskiego
Geografie Druhá Polská Republika v roce 1930
Hlavní město	Varšava
Rozloha	388 634 km² (1938)
Nejvyšší bod	Rysy 2501 m n. m.
Nejdelší řeka	Visla 1047 km
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	31 915 779 (1931)
Jazyky	polština (úřední), ukrajinština, jidiš, běloruština, ruština, litevština, němčina
Náboženství	1931 census: 64.8% římskokatolické, 11.8% východní pravoslavné, 10.5% řeckokatolické, 9.8% judaistické, 2.6% protestantské, 0.5% jiné křesťanské, ~0.02% ostatní
Státní útvar
Státní zřízení	parlamentní republika sanační autoritativní režim s prvky fašismu (1926–1939)
Měna	Polská marka (do roku 1924) Polský złoty (od roku 1924)
Vznik	konec první světové války
Zánik	invaze do Polska
Státní útvary a území
Předcházející Polské království Německé císařství Ruská SFSR Zakopanská republika Ukrajinská lidová republika Západoukrajinská republika Komančanská republika Lemko-rusínská republika Haličská SSR Haličsko-vladiměřské království Tarnobrzegská republika Střední Litva Běloruská lidová republika První Československá republika Rakousko-Uhersko Následující Nacistické Německo Generální gouvernement Sovětský svaz Litva Slovenská republika Polský podzemní stát Polská exilová vláda

Druhá Polská republika (polsky II Rzeczpospolita Polska) byl státní útvar, který existoval v letech 1918–1939.

Polská republika vznikla 123 let po zániku svrchovaného polského státu. V prvních letech své existence se druhá republika snažila prosadit své územní nároky a stanovit své hranice, což vedlo k napětí se všemi okolními státy s výjimkou Rumunska a k několika válkám (zejména k rusko-polské válce).

Polská republika byla parlamentní republikou, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní. Maršál Józef Piłsudski reputaci parlamentní reprezentativní demokracii, kterou nazýval „sejmokracií“, ještě více podrýval, čímž získával podporu pro státní převrat v květnu 1926 a pro vojenskou diktaturu, která vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv.

Druhá Polská republika zanikla po německé invazi do Polska v září 1939.

Situace před vznikem Polska

V důsledku trojího dělení Polska zanikl roku 1795 svrchovaný polský stát (polsko-litevská unie), jehož území bylo rozděleno mezi tři státy: Rusko, Prusko (později Německé císařství) a Rakousko (později Rakousko-Uhersko). Nejhorší podmínky Polákům skýtala ruská vláda, která tvrdě potlačovala polské elity a uplatňovala represe vůči katolické církvi. V Německu byla situace o něco příznivější, přesto byly podnikány snahy o germanizaci Poláků a německou kolonizaci Polska. Relativně nejlepší byla pro Poláky situace v rakouském záboru, kde požívali značné autonomie, zároveň se však také jednalo o dosti zaostalou oblast.^[1]:s.3-4

Na přelomu 19. a 20. století vznikaly polské politické strany, z nichž nejdůležitější byla Národní demokracie (konzervativní nacionalistická prokatolická strana s prvky antisemitismu pod vedením Romana Dmowského), Polská socialistická strana (strana pod vedením Józefa Piłsudského, která měla vliv zejména v Haliči, kde rovněž disponovala polovojenskými oddíly) a strany bolševických radikálů (Julian Marchlewski, Felix Dzeržinskij).^[1]:s.4

Po vypuknutí první světové války se část Poláků zapojila do německého a rakouského vojska v naději na získání autonomie za tyto služby, zatímco polská elita v emigraci vyvíjela diplomatické úsilí, aby prosadilo právo polského národa na sebeurčení.^[1]:s.4-5

Formování hranic Polska (1918–1921)

Po prohře Centrálních mocností v první světové válce 11. listopadu 1918 začaly německé jednotky opouštět polské území a vládu v zemi začaly přebírat provizorní vlády, z nichž byla nejvýznamnější varšavská vláda, v jejímž čele stál Jędrzej Moraczewski a která po několika dnech jmenovala vojenského velitele Józefa Piłsudského „náčelníkem státu“.^{[2]:s.331-333}

Prvořadým úkolem bylo stanovení hranic. Většina polských politiků usilovala o dosažení hranic polsko-litevské unie před prvním dělením Polska (1772), což však naráželo na zájmy okolních států. V otázce západní hranice Polsko spoléhalo na pomoc vítězných mocností a snažilo se uplatňovat princip národního sebeurčení Poláků. Na východě však Poláci tento princip zavrhli, neboť na nárokovaném území tvořili pouhou menšinu, a prosazovali zde proto princip historických hranic, ačkoli to znamenalo potlačení práva na sebeurčení Ukrajinců, Bělorusů či Litevců.^[2]:s.346

Mocnosti polské nároky neodmítly, protože v nich viděly možnost, jak zabránit šíření komunistické revoluce na západ (tento postoj zastávala zejména Francie, když viděla, že bolševici získávají v Rusku navrch). Polská armáda zahájila tažení na východ v dubnu 1919 vpádem do Litvy a Běloruska a koncem téhož měsíce napadla také Ukrajinu. Pak se polský postup zastavil, mimo jiné také kvůli vzpourám obyvatelstva na okupovaném území a nestabilní politické situaci v Polsku. Další ofenzíva začala v dubnu 1920, když Rudá armáda zničila Ukrajinskou národní republiku a Poláci se obávali dalšího sovětského postupu na západ. Polské jednotky dosáhly v preventivním útoku až Kyjeva, v té době však již měli bolševici v ruské občanské válce převahu, a mohli tak na polský postup na východ odpovědět protiútokem.^{[2]:s.333-345}

Sovětskou mírovou nabídku Polsko odmítlo, a tak sovětsko-polská válka pokračovala. Postup Rudé armády byl velmi rychlý, až nakonec v srpnu 1920 oblehla Varšavu, kde však byla v bitvě u Varšavy poražena. Polská armáda vzápětí zahájila rychlou protiofenzívu. 21. září 1921 byl konečně uzavřen rižský mír, který stanovil sovětsko-polskou hranici cca 200 km východně od Curzonovy linie, která do značné míry kopírovala etnickou hranici. S nabytým územím Polsko získalo také velké množství nepolského obyvatelstva, což způsobovalo nacionální pnutí ve státě.^{[2]:s.345-350}

Polské nároky na jihozápadě vedly ke sporům s Československem, které propukly v sedmidenní válku. Konference ve Spa nakonec rozhodla o rozdělení Těšínska mezi Polsko a ČSR.^[3]

Při utváření západní hranice k válce nedošlo, ani zde však situace nebyla klidná. V průběhu let 1918-1921 vypuklo na německém území s velkým počtem polského obyvatelstva k několika povstáním (v Poznaňsku a v Horním Slezsku). Versailleská smlouva téměř celé Poznaňsko a velkou část Západního Pruska Polsku přiřkla rovnou, část Horního Slezska však Polsko získalo roku 1921 po tamějším plebiscitu a dalším povstání.^{[2]:s.334-353}

Potíže demokratického zřízení (1918–1926)

Po 123 letech neexistence suverénního polského státu čelilo znovuzrozené Polsko závažným výzvám. Války spojené s utvářením hranic vedlo po první světové válce k dalšímu vyčerpání Polska. Po záboru východních etnicky nepolských území navíc Poláci tvořili v Polsku pouze cca 69 % obyvatelstva, velmi významně byli zastoupeni Ukrajinci, Židé či Němci. Nacionální napětí pak bylo ještě více umocňováno tím, že mnohé průmyslové podniky byly vlastněny Němci či Židy.^{[2]:s.353-356}

Neúspěchy na válečné frontě taky vedly k destabilizaci politické situace a k pádu několika polských vlád. Ústava z roku 1921 (vešla v platnost následujícího roku) sice charakterizovala Polsko jako demokratickou parlamentní republiku s rovnými právy občanů, ve skutečnosti však byla zvýhodňována katolická církev a Bělorusové a Ukrajinci byli diskriminováni, na východě Polska proto propukala ozbrojená povstání. Ani atentát na prezidenta Narutowicze při jeho inauguraci, hyperinflace, německo-polská celní válka, stávky či neustálé štěpení a přeskupování politických stran ke stabilitě Polska vůbec nepřispělo.^{[2]:s.356-360}

V roce 1922 byla Střední Litva anektována Polskem.^[4]

Ústava byla navíc namířena proti Piłsudskému z obavy z jeho přílišného vlivu na armádu. Dvoukomorový parlament (sejm a senát) volil prezidenta, jehož pravomoci však byly velmi omezené (nebyl ani vrchním velitelem ozbrojených sil, ani nemohl rozpustit sejm). Piłsudski o takto omezenou roli ve státě nestál a rozhodl se takto nastavené rozložení moci ve státě nabourat. Díky účinné propagandě, při které diskreditoval politiky a zdůrazňoval jejich morální úpadek, a díky tomu, že se polští občané v pro ně novém demokratickém systému neorientovali, získával Piłsudski podporu armády i veřejnosti, s níž pak roku 1926 mohl provést státní převrat.^[5]

V tomto období Polsko uzavřelo pakt s Francií a Rumunskem, aby tak získalo oporu v sevření dvou mocností: Německa a Sovětského svazu. Během první poloviny 20. let nastalo také mírné sbližování s Československem.^[2]:s.157n

Sanační režim (1926–1939)

Když začal Józef Piłsudski nestabilní demokracii, kterou nazýval „sejmokracií“, napadat a požadoval „generální ozdravění“ polské politiky (odtud termín sanace), získal poměrně snadno dost příznivců a podařilo se mu ovládnout vojsko, se kterým 14. května 1926 obsadil Varšavu a donutil prezidenta i vládu podat demisi.^{[2]:s.358-361}

Nový režim výrazně posílil pravomoci prezidenta a předsedy vlády a stal se vojenskou diktaturou, zároveň však odmítal být spojován s jakoukoliv politickou ideologií.^[1]:s.11 Piłsudski se domníval, že oslabený Sejm nebude s to klást odpor, brzy se však ukázalo, že Sejm se poslušným nástrojem režimu nestane. Režim se snažil využívat nejednoty politických stran, tvrdě potíral zejména komunistickou opozici.^{[2]:s.364-367}

Díky Piłsudského stykům s velkostatkáři a finančníky a podpoře amerických bank zprvu Polsko za sanačního režimu zažívalo hospodářskou konjunkturu. Na přelomu 20. a 30. let se však začala i na polské ekonomice projevovat hospodářská krize, což vedlo k zesílení opozičního hnutí, stávkám a demonstracím, na což režim odpověděl represemi, zatýkáním poslanců a členů opozičních stran, pacifikační expedicí do východních vojvodství a zmanipulováním voleb do Sejmu.^{[2]:s.368-372}

Krom toho se vláda snažila odvrátit pozornost veřejnosti k zahraničním problémům – podporovala polské nacionalisty na Těšínsku a podporovala nacistické a maďarské nároky vůči Československu. V třicátých letech se Polsko snažilo normalizovat vztahy se dvěma svými největšími sousedy. 25. července 1932 byl uzavřen polsko-sovětský pakt o neútočení na 3 roky^[6]. Pakt byl obnoven 5. května 1935^[7]. 26. ledna 1934 byl uzavřen také polsko-německý pakt o neútočení.^{[2]:s.372-378}

Roku 1935 Piłsudski sice zemřel, tato událost však příliš změn nepřinesla. Téhož roku byla vydána oktrojovaná ústava, která soustředila moc do rukou prezidenta, který byl odpovědný výhradně „Bohu a dějinám“. Byla také zrušena rovnost občanů, jejichž práva byla stanovena podle „hodnoty jejich úsilí a zásluh ve prospěch všeobecného dobra“. Třemi nejvýznamnějšími muži ve státě byl prezident Ignacy Mościcki, generální inspektor ozbrojených sil Edward Rydz-Śmigły a ministr zahraničí Józef Beck. Snaha legalizovat svou moc skrze volby do Sejmu nevyšla, a proto represe i nadále pokračovaly, stejně jako vzrůstalo opoziční hnutí, jehož členové nyní působili již také v zahraničí.^{[2]:s.379-387} Dokonce i v rámci představitelů sanačního režimu se začaly projevovat názorové rozdíly mezi umírněnou „generálskou skupinou“ a radikální a antisemitskou „plukovnickou skupinou mladších důstojníků“, která propagovala fašismus.^[1]:s.12

Rostoucí bojovnost polského státu měla přenést problém na otázky zahraniční politiky, Polsko podporovalo snahu Německa, Maďarska a henleinovců rozbít Československo. Po uzavření Mnichovské dohody polské vojsko okupovalo většinu české části Těšínska, osídlenou polskou menšinou (35 % místního obyvatelstva podle výsledků československého sčítání lidu z roku 1930).^[8] Teprve po obsazení druhé Československé republiky nacisty v březnu 1939 si Polsko uvědomilo, jak byla jeho zahraniční politika krátkozraká a že brzy dojde i na ně – Spojené království a Francie sice vydaly záruky nezávislosti Polska, to však Polsko nezachránilo před nacistickou a sovětskou invazí a okupací, které ukončily existenci druhé Polské republiky.^{[2]:s.387-396}

Reference

Literatura

• DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hvězda : polsko-sovětská válka 1919-20 a "zázrak nad Vislou". Praha: BB art, 2006. 311 s. ISBN 80-7341-939-4. 
• DAVIES, Norman. Boże igrzysko : historia Polski. T. 2.: Od roku 1795. Kraków: Znak, 1996. 797 s. ISBN 83-7006-514-7. (polsky) 
• DAVIES, Norman. Polsko : dějiny národa ve středu Evropy. Praha: Prostor, 2003. 481 s. ISBN 80-7260-083-4. 
• Jerzy Kochanowski: Polsko v době autoritativního režimu Piłsudského, Historický obzor 1-2/1999, str. 22-35

Související články

• Dějiny Polska
• Rzeczpospolita
• Seznam polských prezidentů
• Západní Bělorusko
• Západní Ukrajina

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu druhá Polská republika na Wikimedia Commons