Druhá bitva u Helgolandské zátoky
| Druhá bitva u Helgolandské zátoky | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: První světová válka | |||
 HMS Calypso byl během bitvy těžce poškozen | |||
| Trvání | 17. listopad 1917 | ||
| Místo | Helgolandská zátoka, Severní moře | ||
| Souřadnice | 54°10′ s. š., 8°4′ v. d. | ||
| Výsledek | Nejasný | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Druhá bitva u Helgolandské zátoky byla poslední námořní bitvou mezi Royal Navy a německým námořnictvem, ke které došlo za první světové války.
Součástí britské strategie v Severním moři, bylo kladení rozsáhlých minových polí, které měly bránit průniku ponorek do Atlantiku a omezovat pohyb německého loďstva. Při kladení min a německých pokusech o odminování, docházelo často k šarvátkám mezi lehkými silami (minolovky, torpédovky, torpédoborce). Nájezdy britských torpédoborců v druhé polovině roku 1917, přinutily německou admiralitu nasadit na ochranu minolovek těžké jednotky, včetně bitevních lodí. Jedna z minolovných akcí přerostla ve střet, známý i jako Druhá bitva v Helgolandské zátoce.
Srovnání sil
_profile_drawing.png)
Na 17. listopadu 1917 byla naplánována minolovná operace, kterou měly provádět tři půlflotily minolovek a 4. skupina prorážečů minových přehrad. Na jejich ochranu vyplul svaz kontradmirála Ludwiga von Reutera, skládající se z osmi torpédoborců, 2. předzvědné skupiny, kterou tvořily lehké křižníky Königsberg II, Frankfurt, Pillau a Nürnberg II. Krytí jim poskytovala dvojice bitevních lodí Kaiserin a Kaiser.
Jelikož britská zpravodajská služba měla dobrý přehled o německých operacích, rozhodl admirál David Beatty, že se Britové pokusí Němce chytit do pasti a zničit. Pro tento úkol shromáždil velké síly.
Jádrem úderných sil byla 1. eskadra křižníků pod velením D. W. Napiera. Skládala se z lehkých bitevních křižníků Courageous a Glorious se 4 torpédoborci. Doprovod tvořila 6. eskadra lehkých křižníků (4 lehké křižníky, 4 torpédoborce, vlajkový křižník Cardiff) a 1. eskadra lehkých křižníků (4 lehké křižníky, 2 torpédoborce, vlajkový křižník Caledon).
Podporu svazu poskytla 1. eskadra bitevních křižníků (viceadmirál William C. Pakenham), šlo o bitevní křižníky Lion, Princess Royal, Tiger, Repulse a New Zealand (posila od 2. eskadry). Tento svaz chránil lehký křižník Champion a 8 torpédoborců.
Vzdáleným krytím byla 1. eskadra bitevních lodí, složená ze 6 bitevních lodí s doprovodem 11 torpédoborců.
Průběh střetu
K místu střetu pluly pohromadě 1. eskadra křižníků s oběma eskadrami lehkých křižníků, 1. eskadra bitevních křižníků se držela o 10 mil pozadu a bitevní lodi dokonce o 50 mil pozadu. Když německé síly dopluly na místo setkání s minolovkami, zjistili, že pomocné minolovky tam nejsou. Kontradmirál Reuter se je na vlajkovém křižníku Königsberg II vydal hledat. Ostatní síly pokračovaly v přípravě na odminování. V 7:30 se objevil britský svaz a lehké bitevní křižníky Courageous a Glorious zahájily palbu, což bylo pro daleko slabší Němce nemilým překvapením. Velitel zbytku svazu, námořní kapitán Walter Hildebrand, nechal položit kouřovou clonu a kryl se třemi křižníky a torpédoborcem ústup minolovek. Všem kromě trawleru Kehdingen se podařilo uniknout.
Poté začal německý svaz, ke kterému se už připojil i Königsberg II, rovněž ustupovat. Britové, neobratně manévrující kvůli obavám z minových polí a mající špatný přehled díky kouřové cloně, mezitím zastavili svou beztak nepřesnou palbu. Když situaci pochopili, pokračovali v pronásledování a palbě. K útočníkům se přidal i bitevní křižník Repulse, který díky své vysoké rychlosti dohnal hlavní svaz. V té době došlo k prvním zásahům. Lehký křižník Cardiff, po zásahu třemi granáty ráže 150 mm, zachvátil požár. Krátce po 9 hodině zasáhl granát ráže 381 mm z Repulsu křižník Frankfurt a jeden ráže 152 mm zasáhl vlajkový Königsberg II. Němci pokládali stále nové kouřové clony, které ztěžovaly palbu.
Boj se v té době přesunul do oblasti, kde mělo být staré britské minové pole z roku 1915 a proto se část britských sil z boje odpoutala. Pokračovaly obě eskadry lehkých křižníků a Repulse. To už se ale střetnutí chýlilo ke konci, protože se do boje připojily bitevní lodi Kaiserin a Kaiser, které záhy lehce poškodily lehké křižníky Calypso a Caledon. Britské lodě před desátou hodinou obrátily a jejich ústup kryl palbou Repulse. Tomu se podařilo na velkou vzdálenost zasáhnout Königsberg II, který přišel o všechny komíny a vypukl na něm velký požár. Vážně poškozenou loď se ale podařilo zachránit. Tím střetnutí víceméně skončilo.
Závěr
Druhá bitva u Helgoladské zátoky byla velkým neúspěchem Britů, kteří přes soustředění značných sil nedovedli zničit mnohem slabší německý svaz a utrpěli i o něco větší ztráty. Problémem bylo, že britští velitelé neměli aktuální informace o poloze minových polí v oblasti, což mělo negativní vliv na jejich taktiku. Navíc palba britských lodí byla velice nepřesná. Britové dosáhli pěti zásahů (dva z Repulse napáchaly značné škody) a Němci sedmi. Z 3 170 granátů, vypálených britskými lehkými křižníky zasáhly jen tři. Naopak němečtí velitelé si počínali velice obratně a povedlo se jim uchránit jak svěřené minolovky, tak neutrpět významné ztráty.
Odkazy
Literatura
- HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha: Libri, 2002. 232 s. ISBN 80-85983-89-3.
- Vladimír Hynek - Válečné lodě, 3. díl - První světová válka
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Druhá bitva u Helgolandské zátoky na Wikimedia Commons
Média použitá na této stránce
.svg)
War Ensign of the en:German Empire from 1903-1919 (correction of date shown on image which shows 1918). Based on image of coat of arms at [1]. Currently unable to add further details for crown or further details to sceptor due to lack of high-quality images of the coat of arms.
War Ensign of the en:German Empire from 1903-1919 (correction of date shown on image which shows 1918). Based on image of coat of arms at [1]. Currently unable to add further details for crown or further details to sceptor due to lack of high-quality images of the coat of arms.
HMS 'Calypso' at the Second Battle of the Heligoland Bight, 17 November 1917
Signed by the artist, lower left, and by officers of 'Calypso' who were present, top right: 'H. S. Clarke / 17th November 1917', 'M Wilson' and 'P.J. Shrubsole'. Reports of this action vary considerably, especially with regard to the units actually involved. On 17 November 1917 a German force attempted to clear a British minefield to the north of the Heligoland Bight. The German minesweepers were covered by the four light cruisers ‘Königsberg’, ‘Frankfurt’, ‘Pillau’ and ‘Nürnberg’, with distant cover being proved by the battleships ‘Kaiserin’ and ‘Kaiser’. They were intercepted by a British force sent out for the purpose, the main protagonists being the light cruisers of the 1st and 6th Light Cruiser Squadrons and the battle-cruiser ‘Repulse’. This good depiction shows the light cruiser ‘Calypso’ being hit on the upper conning tower by a 12-inch shell from the ‘Kaiserin’. Everyone in the conning tower was killed, including the captain, Herbert L. Edwards. The majority of the bridge personnel were also either killed or wounded, including the navigating officer Lt-Cdr M. F. F. Wilson, who was knocked unconscious. The gunnery officer, Lt H.C. Clarke, therefore took command of the ship for the rest of the action and brought her back to port. No British ships were lost and the only vessel lost on the German side was the mark boat (danlayer) ‘Kehdingen’, a requisitioned trawler built in 1906. The signatures at top right are therefore self-explanatory, except that of Engineer Commander P. J. Shrubsole: he was 'Calypso's' senior engineer, who retired in 1929 as an engineer rear-admiral. By coincidence, Boy 1st Class John Alfred Shrubsole (who was no relation) was killed on board the ‘Calypso’ in this action and was buried at sea.
Autor: Emoscopes, Licence: CC BY 2.5
HMS Glorious, Royal Navy "large light cruiser", as she was in 1917. 1/450 scale.