Drusus mladší

Drusus mladší
Narození7. října 13 př. n. l.
Řím
Úmrtí14. září 23 (ve věku 36 let)
Řím
PohřbenAugustovo mauzoleum
PotomciJulia Livia, Germanicus Gemellus a Tiberius Gemellus
OtecTiberius
MatkaVipsania Agrippina
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Drusus Julius Caesar (rodným jménem Nero Claudius Drusus; kolem 13 př. n. l. – 14. září 23), známý rovněž jako Drusus mladší, byl jediný syn římského císaře Tiberia a jeho první manželky Vipsanie Agrippiny. Po smrti svého bratrance a adoptovaného bratra Germanika v roce 19 se stal potenciálním nástupcem svého otce na císařském trůnu, což bylo formálně stvrzeno udělením tribunské moci v roce 22.

Život

Narodil se patrně 7. října roku 13 př. n. l.,[1] přičemž obdržel jméno po bratrovi svého otce Tiberia, slavném vojevůdci Neronovi Claudiovi Drusovi. Oba jeho prarodiče z otcovy strany pocházeli ze starobylého republikánského rodu Claudiů. Drusův děd Tiberius Claudius Nero náležel mezi stoupence Julia Caesara, nicméně po jeho zavraždění se přiklonil k republikánům.[2] Jeho babička Livie Drusilla se po rozvodu s Neronem provdala za pozdějšího prvního římského císaře Augusta. Drusova matka Vipsanie Agrippina byla dcerou Augustova předního vojevůdce a spojence Marka Vipsania Agrippy.

V době Tiberiova návratu z Rhodu oblékl Drusus mužskou togu.[3] V roce 4 se oženil se svojí sestřenicí Livillou, která posléze přivedla na svět jejich dceru Julii. Drusovu veřejnou dráhu ovlivnila Augustova adopce jeho otce, k níž došlo v témže roce.[4] V důsledku tohoto aktu se stal Augustovým vnukem a nadále nesl jméno Drusus Julius Caesar. Tiberius musel ještě předtím adoptovat bratrova syna Germanika, jehož měl na základě Augustových instrukcí upřednostnit v případě nástupnictví před Drusem.[5] Poté, co Tiberius úspěšně zdolal povstání v Panonii a Ilýrii, směl Drusus zasedat v senátu a v roce 11 zastával úřad quaestora.[6] Dva roky nato Augustus urychlil jeho politický vzestup předběžným příslibem konzulátu, ačkoli neabsolvoval praeturu.[7] Když Augustus v srpnu roku 14 zemřel, pronesl Drusus během pohřbu oslavnou řeč na zesnulého císaře.[8] Tiberius ho zanedlouho vyslal do Panonie, aby zpacifikoval tamější neklidné legie.[9] Jeho doprovod sestával z početného oddílu pretoriánské gardy, jemuž velel pretoriánský prefekt Lucius Aelius Seianus.[10] Drusovi se podařilo vzpouru brzy potlačit vlivem nastalého zatmění měsíce a uplatněním rázných a tvrdých opatření vůči jejím původcům, jež nechal popravit.[11] Následně se vydal zpět do Říma, kde v dalším roce vykonal svůj první konzulát.[12]

Roku 17 se Tiberius rozhodl odvrátit Drusa od požitků a rozmařilosti v hlavním městě a určil ho za velitele v Ilýrii, aby tam slovy Tacita „zvykal vojenské službě.“[13] Podobně jako Tiberius projevoval i Drusus silnou náklonnost k vínu, avšak na rozdíl od svého otce nacházel zalíbení rovněž v gladiátorských zápasech a divadelních představeních.[14] Jeho kariéra v armádě začala poněkud opožděně, což mohlo souviset s jeho zřejmě nepříliš pevným zdravím.[14] V Ilýrii navštívil Drusa jeho adoptovaný bratr Germanicus, s nímž ho pojil velmi přátelský vztah, nijak nezkalený intrikami jejich příbuzných ani soupeřením manželek.[15] Někdy v této době se v Germánii střetli markomanský král Marobud, někdejší nepřítel Římanů, jehož si Tiberius kdysi zamýšlel podrobit, a Arminius, náčelník Cherusků a vítěz v bitvě v Teutoburském lese.[16] Marobud v boji s Arminiem podlehl a požádal Římany o pomoc.[17] Drusus ho ale odmítl podpořit a naopak svými zásahy přispěl k úplnému zhroucení Marobudovy moci.[18] Poraženému králi nezbylo než se vydat pod ochranu Tiberia, jenž mu poskytl azyl v Ravenně.[19] Pravděpodobně na jaře 19 senát odhlasoval Drusovi za tento diplomatický úspěch ovaci (ovatio) a na jeho počest byl postaven vítězný oblouk.[20]

Ke konci téhož roku se v Drusově životě přihodily dvě zásadní rodinné události: jeho bratr Germanicus v Sýrii nenadále zemřel[21] a Drusova choť Livilla porodila dvojčata pojmenovaná Tiberius Gemellus a Germanicus Gemellus.[22] Vrátil se proto do Itálie a tam se připojil ke smutečnímu průvodu nesoucímu bratrovo tělo do Říma.[23] Germanikovým úmrtím následnictví fakticky přešlo na Drusa, neboť žádný z Germanikových synů nebyl dosud dostatečně starý na to, aby se v případě Tiberiova skonu mohl ujmout vlády.[24] Drusovým eventuálním nástupem na trůn by nezanikl nárok Germanikových potomků, z nichž nejstarší měl přijít na řadu po svém strýci.[24] Třebaže Drusus měl vlastní syny, takovému postupu by se patrně nijak neprotivil, jelikož ke svým synovcům zaujímal příznivý postoj.[25] Vzhledem k možnému poměru Livilly a Seiana vyvstaly navíc později určité pochybnosti o Drusově otcovství dvojčat.[26]

V prvních třech měsících roku 21 působil Drusus podruhé jako konzul, přičemž jeho kolegou v úřadu byl jeho otec. Tiberius opustil Řím a vydal se do Kampánie, takže řízení státu ponechal zcela v rukou Drusa.[27] Ten se sice na rozdíl od svého mimořádně populárního bratra netěšil valné oblibě lidu, každopádně za svého druhého konzulátu prokázal politický talent.[28] Ve stejném roce Drusus vážně onemocněl, načež měl jistý římský jezdec, odměněný dříve za žalozpěv na Germanikovu smrt, sepsat obdobně laděnou báseň věnovanou císařovu synovi.[29] Autor veršů byl vzápětí senátem odsouzen k trestu smrti, což je vnímáno jako jeden z dokladů Drusovy krutosti.[30] V roce 22 Tiberius přednesl senátu dopisem svoji žádost, aby Drusovi byla přiznána tribunská pravomoc (tribunitia potestas), tvořící jeden ze stěžejních atributů císařské moci.[31] Senátoři vyhověli císařovu přání za nesmírných projevů patolízalství a jeden z nich dokonce neúspěšně navrhl, aby příslušné usnesení bylo v radnici vyryto zlatými písmeny.[32] Drusus, pobývající mezitím se svým otcem v Kampánii, vyvolal nevoli tím, že se o tuto poctu neucházel osobně.[33]

Ačkoli Drusus dosáhl formálního uznání pozice následníka trůnu, jeho vliv se nevyrovnal rostoucí moci pretoriánského prefekta Seiana, s nímž Tiberius zacházel jako se svým nejbližším spolupracovníkem.[34] Přirozeně vznětlivý a impulzivní Drusus se těžko smiřoval se soupeřem a svoji zášť k Seianovi nijak nezastíral. Při jednom incidentu nedokázal potlačit hněv a udeřil prefekta do tváře.[35] Svým násilnickým počínáním si prý vysloužil přezdívku Castor, odkazující na tehdejšího proslulého gladiátora.[36] Tiberius, unavený stářím a znechucený politickými poměry, stále více ztrácel zájem o veřejné záležitosti, z čehož někteří dnešní historikové vyvozují, že snad uvažoval o úplném odchodu do ústraní a přenechání vlády synovi.[37] Seianus se mohl oprávněně strachovat nejen o svoji kariéru, nýbrž i o svůj osud, pokud by se Drusus stal císařem.[37] Prefektovy obavy však pominuly Drusovou smrtí 14. září 23.

Antické prameny se shodují, že Drusovu záhubu přivodily úklady jeho manželky Livilly a jejího milence Seiana, kteří ho měli nechat otrávit.[38] Do spiknutí měl být zasvěcen také Eudemus, lékař Livilly, zatímco Seianem vybraný jed podal Drusovi jeho ochutnávač, eunuch Lygdus.[39] V říjnu 31 odeslala Seianova zapuzená manželka Apicata krátce před svojí sebevraždou Tiberiovi dopis, v němž vylíčila okolnosti údajného Drusova zavraždění.[40] Vznesená obvinění následně na mučidlech potvrdili Eudemus a Lygdus.[41] Současní badatelé předkládají ovšem řadu argumentů, jimiž silně zpochybňují toto objasnění Drusova úmrtí.[42] Za jeho příčinu byl až do roku 31 považován Drusův špatný zdravotní stav a nestřídmost.[43] Do té doby neexistovalo nejmenší podezření, že by podlehl jedu.[44] Nadto Seianus a Livilla by stěží ponechali svědky svého zločinu naživu.[43] Drusus zřejmě zemřel přirozeným způsobem, historikové přesto připouštějí, že příroda nejspíše pouze předešla Seiana.[45]

Poznámky

  1. ↑ Levick (1999), s. 13
  2. ↑ Suetonius, Tiberius 4
  3. ↑ Levick (1999), s. 30
  4. ↑ Seager (2005), s. 30
  5. ↑ Seager (2005), s. 31
  6. ↑ Cassius Dio LVI.17
  7. ↑ Cassius Dio LVI.28
  8. ↑ Cassius Dio LVI.34
  9. ↑ Tacitus I.24
  10. ↑ Seager (2005), s. 151
  11. ↑ Tacitus I.28-30
  12. ↑ Tacitus I.14
  13. ↑ Tacitus II.44
  14. ↑ a b Levick (1999), s. 124
  15. ↑ Tacitus II.43; Lvk120
  16. ↑ Tacitus II.45
  17. ↑ Tacitus II.46
  18. ↑ Tacitus II.62
  19. ↑ Tacitus II.63
  20. ↑ Seager (2005), s. 80
  21. ↑ Tacitus II.72
  22. ↑ Tacitus II.84
  23. ↑ Tacitus III.2
  24. ↑ a b Seager (2005), s. 100
  25. ↑ Tacitus IV.4
  26. ↑ Cassius Dio LVIII.23
  27. ↑ Tacitus III.31
  28. ↑ Seager (2005), s. 101-102
  29. ↑ Tacitus III.49
  30. ↑ Levick (1999), s. 126; Seager (2005), s. 155; O tomto jeho povahovém rysu se zmiňuje i Cassius Dio, podle něhož byly nejostřejší meče nazývány jeho jménem. Cassius Dio LVII.13
  31. ↑ Tacitus III.56
  32. ↑ Tacitus III.57
  33. ↑ Tacitus III.59
  34. ↑ Tacitus IV.7
  35. ↑ Tacitus IV.3
  36. ↑ Cassius Dio LVII.14
  37. ↑ a b Seager (2005), s. 154
  38. ↑ Tacitus IV.3; Cassius Dio LVII.22; Suet62
  39. ↑ Tacitus IV.3, IV.8
  40. ↑ Cassius Dio LVIII.11
  41. ↑ Tacitus IV.11
  42. ↑ Levick (1999), s. 127
  43. ↑ a b Seager (2005), s. 156
  44. ↑ Levick (1999), s. 126
  45. ↑ Seager (2005), s. 157

Literatura

  • LEVICK, Barbara. Tiberius the Politician. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-16513-6
  • SEAGER, Robin. Tiberius. Malden: Blackwell Publishing, 2005. ISBN 1-4051-1528-9
  • SUETONIUS, Gaius Tranquillus. Životopisy dvanácti císařů. Praha: Svoboda, 1998. ISBN 80-902300-5-9
  • TACITUS, Publius Cornelius. Letopisy. Praha: Svoboda, 1975

Externí odkazy

Média použitá na této stránce