Dumnonie

Dumnonie
← Británie (provincie)konec 4. století–konec 8. stoletíWessex →
geografie

Keltské kmeny na začátku římského období v Británii.
obyvatelstvo
státní útvar
státní útvary a území
předcházející:
Británie (provincie)Británie (provincie)
následující:
WessexWessex

Dumnonie je latinizované jméno keltobritského království z období po stažení Římanů z Británie mezi koncem 4. a koncem 8. století, které se nacházelo v nejzápadnější části jihozápadní Anglie. Centrum království bylo v oblasti současného hrabství Devon, ale zahrnovalo dále současné hrabství Cornwall a část Somersetu.[1] Jeho východní hranice se měnila v průběhu času, jak postupovala západní expanze sousedního anglosaského království Wessex zasahující na jeho území. Někdy se lze setkat i s hláskováním Damnonie, ale tento pravopis se také používá pro zemi Damnoniů, jež se později stala součástí království Strathclyde v současném jižním Skotsku.[2] Existuje také hláskování Domnonie, které je lingvisticky příbuzné s bretaňskou oblastí Domnonée, bretonsky: Domnonea.

Název

Království je pojmenováno po keltobritském kmeni Dumnoniů žijícím podle Klaudia Ptolemaia v době římské invaze do Británie na jejím jihozápadě. Existují varianty jména Dumnonie jako Domnonie a Damnonie, z nichž tu poslední variantu používal sv. Gilda v 6. století jako slovní hříčku pro její podobnost s pojmem „(věčné) zatracení“ (anglicky: damnation), aby znevážil soudobého vládce Dumnonie Constantina.[3] Jméno má etymologický původ v protokeltském kořenu *dubno-, což znamená „hluboký“ i „svět“. Etnické skupiny s podobnými jmény existovaly ve Skotsku (Damnoniové) a Irsku (Fir Domnann). [3] Později se tato oblast stala známá Anglosasům ze sousedního království Wessex jako království Západní Wales a jeho obyvatelé byli jimi také zváni Defnas (tj. muži z Dumnonie). Ve velštině, a podobně v jihozápadních britanských jazycích, to bylo Dyfneint. Tato forma do současnosti přežívá ve jménu hrabství Devon (velšsky: Dyfnaint, kornsky: Dewnans, bretonsky: Devnent).

Existuje důkaz založený na zápisu v seznamu místních názvů Ravennatis Anonymi Cosmographia (sepsán kolem roku 700), že v západní části území mohl žít podkmen nazývaný Cornoviové, od jejichž jména je pravděpodobně odvozena první část dnešního jména Cornwall.[4]

Po období emigrace z jihozápadní Británie do severozápadní Galie (Armorika) v 5. a 6. století bylo založeno na severním pobřeží Atlantiku sesterské království (Domnonée v moderní francouzštině) v regionu, který se v současnosti nazývá Bretaň. Současná britská historička Barbara Yorke spekulovala, že Dumnoniové možná viděli konec římské říše jako příležitost k nastolení své kontroly v nových oblastech.[5]

Rozsah

Keltobritské kmeny razící mince (červeně) a nerazící (černě) v období před římskou invazí.

Zdá se, že jihozápadní poloostrov Británie až na východ po řeku Parrett v Somersetu a řeku Axe v Dorsetu obývali před příchodem Římanů Dumnoniové, soudě podle rozšíření mincí keltobritských kmenů Dobunnů a Durotrigů.[6] Kniha III. díla Julia Caesara Zápisky o válce galské si všímá úzké obchodní a vojenské vazby mezi kontinentálním galským kmenem Venetů v Armorice a britskými Kelty v jihozápadní části ostrova.

V období po stažení Římanů z Británie zahrnovalo království Dumnonia Cornwall, Devon a části západního Somersetu. Mělo úzké kulturní a náboženské vztahy s Bretaní, Walesem a Irskem.[7]

Kultura a hospodářství

Nápisy na kamenech psané ogamem (červeně) a bez ogamu (zeleně).

O kulturních stycích Dumnoniů z předřímského období, pokud se týká jejich keramiky, se předpokládá, že byly s poloostrovem Armorika na druhé straně Lamanšského průlivu a s Walesem a Irskem spíše než s jihovýchodní Británií.[8][9] Obyvatelé Dumnonie hovořili jihozápadním britanským dialektem, který byl předchůdcem moderní kornštiny a bretonštiny.[10] Existence irských přistěhovalců Déisů je doložena kameny s nápisy, které zanechali někdy psané ogamem, někdy latinkou, někdy v obou písmech,[11] a potvrzena a doplněna studiemi místními názvů.

Kromě rybolovu a zemědělství byla v Dumnonii hlavní ekonomickou aktivitou těžba cínové rudy. Cín byl odpradávna vyvážen z přístavu Ictis[12] (buď současný St Michael's Mount nebo Mount Batten). Zpracování cínu pokračovalo po celé období římské okupace a zdá se, že dosáhlo vrcholu během 3. století.[13] Tato oblast udržovala obchodní vztahy s Galií a Středomořím i po stažení Římanů a je pravděpodobné, že cín hrál v tomto obchodu důležitou roli.[3] Římská importovaná keramika pocházející z období po stažení římských legií byla vykopána na mnoha místech po celém regionu. Zjevný nárůst dovozů ze Středomoří na konci 5. století je považován za výsledek exportu kovů z Cornwallu a Walesu do byzantské říše.[14][15][16]

Zdá se, že křesťanství v Dumnonii přežilo odchod Římanů z Británie, o čemž svědčí řada pozdně římských křesťanských hřbitovů pocházejících z pořímského období.[17] V 5. a 6. století byla oblast údajně evangelizována dětmi jihovelšského krále Brychana a světci z Irska, kupříkladu sv. Piranem (patron horníků těžících cínovou rudu), a z Walesu, kupříkladu sv. Petrokem nebo poustevnicí sv. Keynou. V Bodminu a Glastonbury byly důležité kláštery, a také v Exeteru, kde pohřby z 5. století objevené v blízkosti katedrály pravděpodobně představují hřbitov kláštera navštěvovaného sv. Bonifácem, ačkoliv to, zda to byl klášter saský[pozn. 1] nebo britonský[pozn. 2] je předmětem sporu. Ojediněle jsou kornští biskupové zmiňováni v různých záznamech, dokud se v polovině 9. století nepodřídili arcibiskupu z Canterbury. Systém farností je pozdějšího data a plně se rozvinul až po úplném dobytí země Normany.[18]

Osídlení

Hradiště Cadbury Castle v hrabství Somerset, předpokládaný raně dumnonský opěrný bod.

Kolem roku 55 založili Římané pro své legie pevnost Isca Dumnoniorum (současné město Exeter), ale oblast západně od Exeteru zůstala převážně neromanizována.[12] Pro většinu Dumnonie je typická neexistence systému římských vill,[pozn. 3][19] ačkoliv jižně od Bathu a kolem Ilchesteru jich bylo hodně, a značné množství sídlišť, která přežila z římskobritského období. Stejně jako v jiných keltobritských oblastech byla hradiště z doby železné jako kupříkladu Hembury a Cadbury Castle v pořímském období znovu opevněna pro náčelníky nebo krále a zdá se, že v tomto období byla rekonstruována i další prestižní sídla jako kupříkladu hrad Tintagel. Archeologické výzkumy v oblasti odhalily, že izolované uzavřené usedlosti lokálně nazývané rounds zřejmě ustály odchod římských legií z Británie. Byly ale následně nahrazeny v 6. a 7. století neuzavřenými farmami, které přejímaly britonská místní jména začínající na tre(f)-.[20][21]

Exeter, britansky nazývaný Caer Uisc, byl později sídlem důležitého saského minsteru, ale byl stále částečně obýván dumnonskými Britony až do 10. století, kdy je wessexský král Æthelstan vyhnal.[22] Do poloviny 9. století bylo během západosaského postupu královské sídlo přemístěno dále na západ do Lis-Cerruyt (současné město Liskeard). Cornská hrabata se v 10. století údajně přestěhovala do Lostwithielu poté, co Liskeard byl ztracen.[23] Vládcové Dumnonie patrně cestovali z místa na místo a v různých obdobích roku se zastavovali na různých královských rezidencí, jakými byly kupříkladu hrad Tintagel a hradiště Cadbury Castle. Asi současně drželi majetky i v Bretani na druhé straně Lamanšského průlivu. Listinné i archeologické důkazy vypovídají, že oblasti jako setnina Trigg byly užívány coby shromažďovací místa pro „válečné zástupy“ z celého regionu.[24]

Historie

Ačkoli byla oblast kmene Dumnoniů podmaněna asi roku 78, mohla si místní populace udržet silnou místní kontrolu a Dumnonie mohla mít vlastní samosprávu pod římskou vládou.[22] Anglický autor Geoffrey z Monmouthu uvedl, že vládcem Dumnonie byl snad asi v období let 290–305 Caradocus. Pokud to nebyla postava úplně legendární, nebyl Caradocus králem v pravém slova smyslu, ale mohl zastávat vlivný úřad v římské administrativě.[25]

Pořímská historie Dumnonie pochází z různých zdrojů a je považována za nesmírně obtížně interpretovatelnou vzhledem k tomu, že problém s historickými fakty, legendami a zmatenou pseudohistorií je znásoben různými zdroji ve středovelštině a latině. Mezi hlavní zdroje, které jsou k dispozici pro diskusi o tomto období, patří dílo De Excidio et Conquestu Britanniae sv. Gildy, Nenniova Historia Brittonum, soubor středověkých letopisů Annales Cambriae, Anglosaská kronika, díla Gesta Regum Anglorum a De Antiquitate Glastoniensis Ecclesiae kronikáře Viléma z Malmesbury, spolu s texty z pravděpodobně nejstaršího velšského rukopisu napsaného zcela ve velštině Llyfr Du Caerfyrddin (Černá kniha z Carmarthenu) a z dalšího významného velšského rukopisu Llyfr Coch Hergest (Červená kniha z Hergestu), a Historia ecclesiastica gentis Anglorum Bedy Ctihodného, a dále i genealogie Bonedd Gwŷr y Gogledd (Původ mužů ze Severu) a kolekce starých velšských rukopisů Llyfr Baglan (Kniha z Baglanu).

Konflikt se Sasy

V roce 577 způsobil wessexský král Ceawlin svým vítězstvím v bitvě u Deorhamu, že Britoni z Dumnonie byli odříznuti od svých velšských spojenců, ale protože cestování po moři nebylo obtížné, nemusela to být vážná ztráta.[7] Když Britoni bojovali v bitvě u Beandunu v roce 614, je za krále Dumnonie považován Clemen ap Bledric. S největší pravděpodobností se jedná o Bindon poblíž vesničky Axmouth v Devonu.[26] Jiným kandidátem na místo bitvy je vesnice Bampton v současném hrabství Oxfordshire, ale nárok postrádá důkazy.[27]

Podle středověké kroniky Flores Historiarum, jejíž autorství bylo nesprávně připisováno patrně nikdy neexistujícímu Matěji z Westminsteru, drželi Britoni Exeter ještě v roce 632, kdy ho statečně bránili proti mercijskému králi Pendovi, dokud ho nevyprostil z obležení gwyneddský král Cadwallon ap Cadfan, který napadl, a podle Geoffreyho z Monmouthu, porazil Mercijce a způsobil „velký masakr jejich vojska“.[28][29] Od konce 19. století se však toto obléhání nepovažuje za historický fakt.[30]

Kolem roku 652 wessexský král Cenwalh prolomil dumnonské obranné linie v bitvě u města Bradford-upon-Avon. Vítězství Západních Sasů v bitvě u Peonnum (možná současný Penselwood ve východním Somersetu) kolem roku 658 mělo za následek to, že Sasové obsadili území „až po řeku Parrett“ a východní část Dumnonie byla trvale připojena k Wessexu.

Záznam pro rok 661 v Æthelweardově překladu Anglosaské kroniky do latiny, známém jako Chronicon Æthelweardi, uvádí, že wessexský král Cenwalh bojoval v bitvě u Posentesburhu. Ačkoli to z kontextu vypadá, že to byla bitva proti mercijskému králi Wulfherovi (kterou on možná prohrál), jestliže Posentesburh je identifikován s hradištěm u vesničky Posbury poblíž města Crediton v Devonu, potom nějaký konflikt s Britony může být předpokládán.[31] Ve Willibaldově Životě svatého Bonifáce má klášter Examchester, který lze identifikovat s Exeterem v Devonu, v době, kdy tam Bonifác studoval, opata s germánským jménem Wulfhard. Bonifác sám sebe považuje rodem za Anglosasa (používaje termín „Anglorum“ ve svém dopise Angličanům),[32] a proto mohl být Exeter v této době, tj. na konci 7. století, pod západosaskou kontrolou. V této době byla Dumnonie natolik součástí světa známého Aldhelmovi, pozdějšímu sherbornskému biskupu, aby kolem roku 705 adresoval dopis jejímu králi Geraintovi ohledně data Velikonoc.[33] V roce 682 síly Wessexu „postoupily až k moři“, ale není jasné, kde to bylo. V roce 705 bylo v Sherborne zřízeno biskupství pro saské území západně od vesnice Selwood v Somersetu.

V roce 710 byl král Geraint v bitvě poražen wessexským králem Ineem, ale v roce 722 letopisy Annales Cambriae zaznamenaly vítězství Britonů v Cornwallu u Hehilu. Asi roku 755 bylo území „Defnů“ pod značným tlakem saské armády. Tažení wessexského krále Ecgberhta v Devonu mezi lety 813 a 822 pravděpodobně signalizovala dobytí izolované Dumnonie a zanechala zbytkový stát v oblasti, která se v současnosti nazývá Cornwall,[34] v té době známé jako Cerniu, Cernyw nebo Kernow a Anglosasy nazývané jako Cornwall nebo „Západní Wales“.

Kámen krále Donierta v Cornwallu, považovaný za památku na Donyartha, posledního zaznamenaného krále zbytkového státu Dumnonie.[35]

V roce 825 byla vybojována bitva mezi „Velšany“, pravděpodobně z Dumnonie, a Anglosasy. Anglosaská kronika uvádí: „U Gafulfordy jsme bojovali s Wealy (obyvateli Cornwallu) a Defny (obyvateli Devonu)“ (Gafulford je možná Galford v západním Devonu). Zápis však nezmiňuje, kdo vyhrál nebo prohrál. Další povstání v roce 838, kdy „Západní Velšany“ podporovaly dánské vojenské síly, bylo rozdrceno králem Ecgberhtem u návrší Hingston Down.[36]

Cornský biskup v Bodminu uznal autoritu canterburského arcibiskupa v roce 870 a poslední známý cornský král Donyarth zemřel v roce 875. Během 80. let 9. století získal Wessex kontrolu přinejmenším nad částí Cornwallu, kde vlastnil půdu wessexský král Alfréd Veliký.[37] Asi v roce 936, podle textu Viléma z Malmesbury napsaného kolem roku 1120, vyhnal wessexský král Æthelstan Britony z Exeteru a zbytku Devonu a stanovil východní břeh řeky Tamar coby hranici Cornwallu.[38]

Ačkoli chronologie expanze Wessexu do celé Dumnonie je nejasná, byl Devon za vlády Eduarda III. Vyznavače již delší dobu absorbován do Anglie.[39][40] Počátkem 12. století dává latinský text Gesta Herewardi králi Cornwallu, vládnoucímu těsně před ovládnutím Anglie Normany, jméno Alef.[41] Cornwallský král Cadoc byl prý sesazen normanským vévodou a králem Anglie Vilémem Dobyvatelem, čímž mizí poslední stopy dumnonských králů v Británii, i když jeho jméno se poprvé objevuje až ve spisech historika Viléma z Worcesteru v 15. století.

Kontinuita Dumnonie v Cornwallu a Bretani

Do Armoriky (Bretaň) přišli imigranti z Dumnonie ve dvou vlnách. Některá historická vyprávění podporují teorii, že jejich důsledkem byli panovníci, kteří uplatňovali svou královskou moc v Bretani i Dumnonii zároveň,[42] což by vysvětlovalo výskyt stejných jmen vládců na obou územích.[43] Existuje také rozsáhlá korespondence ostrovních keltských světců, a dále místní jména a úzký jazykový vztah mezi kornštinou (Kernowek) a bretonštinou (Brezhoneg). Bretaňské oblasti Kernev/Cornouaille (Cornwall) a Domnonée (Devon) však mají dobře zdokumentovanou historii včetně zcela samostatných vládců nezávislých na Dumnonii v Británii (viz Bretaňské vévodství).

Zatímco si Cornwall svůj jazyk a kulturu udržel, v Devonu se keltský prvek významně zmenšil s příchodem saských vetřelců v 7. století a téměř úplně vymizel následkem velké míry stěhování Britonů celkově z Dumnonie do Armoriky ke konci římské okupace. J.B. Gover[pozn. 4] v roce 1931 napsal, že

v polovině sedmého století byl Devon řídce osídleným keltským královstvím v důsledku emigrace do Armoriky o více než století dříve, a jakmile byl odpor jeho králů zlomen, nezůstala žádná významná domorodá populace, která by komplikovala život nových osadníků.[44]

Zdá se, že vztah mezi novými saskými vládci a zbylými domorodými Britony byl mírumilovný a mnoho keltských místních jmen přežilo v kraji, i když ne v takovém rozsahu jako na území sousedního podkmene Cornoviů, jež se stalo současným Cornwallem .

Předpokládá se, že region Cornouaille (bretonsky Kernev) v bretaňské oblasti poloostrova Armorika vděčí za své jméno potomkům přicházejícím z ostrovního Cornwallu v období pozdní antiky.[pozn. 5] Území starobylého regionu Cornouaille se většinou shoduje s jižní částí francouzského departementu Finistère[pozn. 6] a některé jeho okraje jsou součástí departementů Côtes d'Armor a Morbihan. Alespoň část původního území bretaňského království Domnonea z období pozdní antiky se kryje se současným francouzským departementem Côtes-d'Armor.[pozn. 7]

Souvislosti s artušovskou legendou

Ve 12. století napsal Geoffrey z Monmouthu ve svém fantazijním a imaginativním díle Historia Regum Britanniae, že král Artuš byl počat na hradu Tintagel,[45] a také tvrdil, že král Constantine odsouzený sv. Gildou byl Artušovým nástupcem, čímž učinil z Artuše člena královského domu Dumnonie. Dumnonští králové Erbin a jeho syn Geraint (nebo Gerren) se objevují v artušovském příběhu Geraint a Enid jako vládci „na druhé straně řeky Severn“ (myšleno od velšského města Caerleon).

Vede se debata o místě Artušova předpokládaného velkého vítězství v bitvě na Mount Badon, kde Britoni bojovali s Anglosasy. Většina historiků věří, že tato bitva, pokud byla historická, byla vybojována mimo území Dumnonie, kupříkladu u Bathu. Geoffrey z Monmouthu tvrdil, že Artušova poslední bitva u Camlannu se odehrála v Cornwallu: tradice ukazuje na osadu Slaughter Bridge poblíž města Camelford, o kterém se bez opodstatnění tvrdí, že zde stál hrad Kamelot.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ V článku používané termíny západosaský a wessexský jsou synonyma.
  2. ↑ Pro původní obyvatele římské a pořímské Británie používá moderní angličtina souhrnně termín „Britons“, tedy „Britoni“, na rozdíl od současných Britů, tedy „Brits/British“; termín „Britoni“ v češtině zdomácněl jenom částečně.
  3. ↑ Západně od linie tvořené řekami Parrett a Axe jsou jen čtyři známé villy, tři ve východním Devonu a jedna izolovaná a atypická Magor Farm ve vesničce Illogan na západě Cornwallu.
  4. ↑ John Eric Bruce Gover (1894–1984), anglický historik.
  5. ↑ K folklornímu spojování regionů, království a vévodství z Cornwallu a Bretaně se řadí i postava cornwallského krále Marka, jehož země měla zahrnovat jak území v této oblasti britských ostrovů, tak i Bretaně na kontinentu, jak líčí romantický epos Tristan a Isolda ze 12. století.
  6. ↑ Finisterre znamená francouzsky „Konec světa“.
  7. ↑ Není pravděpodobné, aby měla britonská království v Cornwallu a kontinentální království v oblasti Bretaně společnou vládu. V pořímském období se stěhovaly kmeny z Británie do Bretaně a smísily se s kmeny již žijícími na poloostrově Armorika. V důsledku těchto migrací bretaňský region zahrnoval dvě oddělené geografické oblasti známé jako Domnonée a Cornouaille. Začátkem 10. století byly tyto bretaňské regiony sloučeny do Bretonského vévodství a kontinuita s Dumnonií na úrovni vládní moci skončila, zatímco historická a kulturní kontinuita přetrvává do současnosti.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dumnonia na anglické Wikipedii.

  1. ↑ WALDMAN, Carl; MASON, Catherine. Encyclopedia of European Peoples. [s.l.]: Infobase Publishing, 2006. Dostupné online. ISBN 9781438129181. (anglicky) 
  2. ↑ MACKAY, Ian. Geraint, Son of Erbin [online]. 1999–2017. Kapitola History of Drumchapel. Dostupné online. 
  3. ↑ a b KOCH, John T. Celtic Culture: a historical encyclopaedia. Svazek 1. Santa Barbara, CA: ABC-CLIO, 2006. Dostupné online. S. 619–621. 
  4. ↑ Payton (2004), s. 50–51
  5. ↑ Yorke (1995), s. 18–19
  6. ↑ JONES, Barri; MATTINGLY, David. An Atlas of Roman Britain. Cambridge: Wiley-Blackwell, 1990. Dostupné online. ISBN 978-1-84217-067-0. Kapitola Britain Before the Conquest: Urbanization, s. 47–55. 
  7. ↑ a b CANNON, J. A. The Oxford Companion to British History. 2. vyd. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-0-19-967783-2. Kapitola Kingdom of Dumnonia. 
  8. ↑ Yorke (1995), s. 18
  9. ↑ CUNLIFFE, Barry. Iron Age Communities in Britain: an Account of England, Scotland and Wales from the Seventh Century BC Until the Roman Conquest. 4. vyd. New York: Routledge, 2005. ISBN 0-415-34779-3. S. 201–206. 
  10. ↑ KOCH, John T. Celtic culture: a historical encyclopedia. svazek 1-. [s.l.]: ABC-CLIO Dostupné online. ISBN 9781851094400. 
  11. ↑ Thomas (1994), s. 6.
  12. ↑ a b The Dumnonii [online]. Roman-Britain.co.uk, 2011 [cit. 2007-11-25]. Kapitola British Tribes. Dostupné online. 
  13. ↑ A history of Cornish mining. www.trevithick-society.org.uk [online]. [cit. 2020-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-08-12. 
  14. ↑ THOMAS, Charles. Review of Pearce, "The Kingdom of Dumnonia", 1978. Britannia. 1981. DOI 10.2307/526281. JSTOR 526281. 
  15. ↑ BONIFAY, Michel. Review Article Post-Roman imports in the British Isles: material and place [online]. Antiquity [cit. 2015-12-03]. Dostupné online. 
  16. ↑ FULFORD, Michael. Byzantium and Britain: a Mediterranean perspective on Post-Roman Mediterranean Imports in Western Britain and Ireland [online]. Archaeology Service [cit. 2015-12-03]. Dostupné online. 
  17. ↑ Yorke (1995), s. 17
  18. ↑ Pearce (1978), kapitola 3 "The Establishment of the Church".
  19. ↑ Pearce (1978), s. 51.
  20. ↑ Pearce (1978), sp. 49–50.
  21. ↑ PADEL, O. J. Historical Atlas of South-West England. Příprava vydání Roger Kain, William Ravenhill. [s.l.]: University of Exeter Press, 1999. ISBN 0-85989-434-7. S. 88–90. 
  22. ↑ a b SNYDER, Christopher A. The Britons. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2003. Dostupné online. ISBN 0-631-22260-X. 
  23. ↑ WHITAKER, John. The Ancient Cathedral of Cornwall, Historically Surveyed. Londýn: [s.n.], 1804. Dostupné online. 
  24. ↑ Thomas (1994), s. 216.
  25. ↑ Caradoc, 'King' of Dumnonia [online]. 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-01-31. 
  26. ↑ Pearce (1978), s. 57
  27. ↑ CROSSLEY, Alan; CURRIE, C.R.J. (eds.); BAGGS, A.P.; CHANCE, Eleanor; COLVIN, Christina; DAY, C.J.; SELWYN, Nesta. A History of the County of Oxford, svazek 13: Bampton Hundred (1. část). [s.l.]: [s.n.], 1996. ISBN 978-0-19722-790-9. Kapitola Bampton and Weald, s. 8–17. 
  28. ↑ JENKINS, Alexander. The History and Description of the City of Exeter. Exeter: P. Hedgeland, 1806. Dostupné online. 
  29. ↑ GILES, J.A. Six Old English Chronicles. Londýn: Henry G. Bohn, 1848. Dostupné online. 
  30. ↑ Kupříkladu viz: FREEMAN, Edward. A. Historic Towns: Exeter. Londýn: Longmans, Green, and Co, 1887. Dostupné online. 
  31. ↑ locations/index.html The PASE index:Chronicle text Archivní kopie na Internet Archive. – hledat Posentesburh
  32. ↑ Medieval Sourcebook: The Correspondence of St. Boniface [online]. Fordham University. Dostupné online. 
  33. ↑ TODD, Malcolm. The South West to AD 1000. [s.l.]: Longman, 1987. ISBN 0-582-49274-2. 
  34. ↑ MAJOR, Albany. Early Wars of Wessex. Cambridge: Cambridge University Press, 1913. Dostupné online. S. 92–98. (reisssued by Blandford Press, ISBN 0-7137-2068-9)
  35. ↑ King Doniert's Stone [online]. English Heritage [cit. 2016-09-05]. Dostupné online. 
  36. ↑ HIGHAM, Robert. Making Anglo-Saxon Devon. Exeter: The Mint Press, 2008. ISBN 978-1-903356-57-9. 
  37. ↑ Asser. Alfred the Great – Asser's Life of King Alfred and other contemporary sources. Překlad Simon Keynes & Michael Lapidge. Londýn: Penguin Books, 1983. ; cf. ibid, s. 89.
  38. ↑ Payton (2004), s. 69.
  39. ↑ Domesday Book – a complete translation. Překlad Ann Williams & G.H. Martin. Londýn: Penguin Books, 2002. S. 341–357. 
  40. ↑ The Anglo-Saxon Chronicles. Překlad Michael Swanton. 2. vyd. Londýn: Phoenix Press, 2000. Dostupné online. 
  41. ↑ Angevin Britain and Scandinavia, Volume 6, Henry Goddard Leach, Harvard University Press, 1921
  42. ↑ PAYTON, Philip John. Modern Cornwall: The changing nature of peripherality. [s.l.]: University of Plymouth, 1989. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-10-06. Kapitola Chapter three: The Celtic Duchy.  Archivováno 6. 10. 2014 na Wayback Machine.
  43. ↑ THOMAS, Charles. Celtic Britain. Londýn: Thames & Hudson, 1986. Dostupné online. ISBN 0-500-02107-4. 
  44. ↑ The Place-Names of Devon: J.E.B. Gover, A. Mawer & F.M. Stenton pub.1931 Cambridge University Press
  45. ↑ THOMAS, Charles. English Heritage Book of Tintagel: Arthur and archaeology. Londýn: B.T. Batsford, 1993. S. 23–28. 

Literatura

  • PAYTON, Philip. Cornwall: A History. 2. vyd. Fowey: Cornwall Editions Ltd, 2004. ISBN 1-904880-00-2. (anglicky) 
  • PEARCE, Susan M. The Kingdom of Dumnonia: Studies in History and Tradition in South-Western Britain A.D. 350–1150. Padstow: Lodenek Press, 1978. ISBN 0-902899-68-6. (anglicky) 
  • THOMAS, Charles. And Shall These Mute Stones Speak? Post-Roman Inscriptions in Western Britain. Cardiff: University of Wales Press, 1994. ISBN 0-7083-1160-1. (anglicky) 
  • YORKE, Barbara. Wessex in the early Middle Ages. [s.l.]: Continuum International Publishing Group, 1995. Dostupné online. ISBN 0-7185-1856-X. Kapitola Period of Transition, s. 15–19. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Raven Banner.svg
Autor: Skydrake, Licence: CC BY-SA 3.0
The raven banner according to the Amlaib Cuaran's coin.
White dragon flag of Wessex.png
Autor: Dragovit, Licence: CC BY-SA 3.0
White dragon (wyvern) flag derived from the Flag of Wessex with golden wyvern. This dragon (or wyvern) follows the scene of Harold Godwinson's death scene in the original 1066 Bayeux tapestry. In Historia Brittonum, two dragons appear. The red dragon symbolised the Welsh while a white dragon symbolised the Anglo-Saxons.
Flag of Powys.svg
Autor: AlexD, Licence: CC BY-SA 3.0
Flag of the Welsh Kingdom of Powys and the House of Mathrafal.
Royal Banner of Scotland.svg
Autor: Government of Scotland, according to Lyon King of Arms Act 1672
(Vector graphics image by Eyrian), Licence: CC BY-SA 3.0
The Royal Banner of Scotland, also known as the "Lion Rampant", is the banner of the old arms of the King of Scots. It consists of a lion contained within a "tressure flory counter-flory" (In heraldic terminology, it is blazoned as Or, a lion rampant Gules armed and langued Azure within a double tressure flory counter-flory Gules
British.coinage.Roman.invasion.jpg
Autor: my work, Licence: CC BY-SA 3.0
British Coin-Minting Tribes (pre Roman)
Somerset cadbury castle modified.jpg
Autor: Joe D, modified by JimChampion, Licence: CC BY-SA 2.5
Cadbury Castle from Corton Ridge, foreground detail lifted out of shadow
Simple Labarum.svg
The labarum is a symbol that shows the first two Greek letters of the word Christ (ΧΡΙΣΤΟΣ or Χριστός) - Chi (χ) and Rho (ρ).
King-donierts-stone.jpg
(c) TinWidget na projektu Wikipedie v jazyce angličtina, CC BY 3.0
King Doniert's Stone site, near St. Cleer in Cornwall, UK. The stone of the right is the actual "Doniert's Stone" and bears an inscription which tells that King Doniert had the cross built for the good of his soul[1]. The stone on the left is called the "Other Half Stone" [2].
Wessex dragon.svg
The Golden Wyvern, associated with the House of Wessex.
Banner of Llywelyn.svg
Autor: Jorellaf, Licence: CC BY-SA 4.0
Banner with the traditional arms of the House of Aberffraw, rulers of the Kingdom of Gwynedd, attributed to Llywelyn the Great (d. 1240). Recorded in the Chronica Majora (c. 1250).
England Celtic tribes - South.png
(c) Yorkshirian, CC BY-SA 3.0
Image depicting the Celts of South England, pre-en:Roman Britain times. I created this myself, under the guidence (to find location of them) of Roman-Britain.org
Ogham.Inscriptions.Cornwall.jpg
Autor: myself, Licence: CC BY-SA 3.0
Stone Inscriptions in Cornwall and Devon, with and w/o Ogham