Dutar

Dutār
Klasifikace
Podle orchestrální praxe: Drnkací nástroje
Podle způsobu vzniku tónu: Chordofony
Tónový rozsah
Příbuzné nástroje
Dombra, Dotara, Herati dutar, Ektara, Tar, Setar, Penčtar, Šeštar, Tanbur, Tambura, Tampura, Rebab, Rubab, Kytara, Úd, Loutna a další..

Dutār (někdy také dotar; persky: دوتار; rusky: Дутар; čínsky: 都塔尔, pchin-jinem: Dū tǎ ěr) je tradiční perský drnkací strunný nástroj (chordofon). Jedná se o typ taru (pražcové loutny s dlouhým krkem). Slovo dutār pochází z perštiny (دوتار) a doslovný překlad je „dvě struny“, kde du (دو) znamená „dvě“ a tar (تار) „struna“, ačkoli herátský dutar z Afghánistánu má struny tři. Kromě dutāru ještě rozlišujeme třístrunný setār (سه‌تار), čtyřstrunný tār (تار), pětistrunný penčtār (پنج‌تار) a šestistrunný šeštār (شش‌تار).

Dutar je velmi populární v Ázerbájdžánu, mezi Kurdy v Íránu (v provincii Chorásán, se kterou je silně spjat, hlavně s městem Torbat-e Jām), Kygyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a na západě Číny v Ujgurské autonomní oblasti. Mezi příbuzné nástroje patří kazašská dombra nebo středoasijský tanbur.^[1][2][3]

Dutar je také nedílnou součástí turkmenské kultury (slavností, ceremonií, národních oslav, kulturních festivalů, společenských setkání a zábavních programů) a používá se ve všech hlavních žánrech turkmenské hudby a zpěvu. Ten, kdo hraje na dutar, je známý jako bachši (v Ázerbájdžánu jako ashiq). Hudba Chorásán bachši je od roku 2010 zapsaná na Seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO,^[4] stejně tak jako umění řemeslné výroby a tradiční hudební umění v kombinaci se zpěvem od roku 2021.^[5]

Dutar je dlouhokrká dvoustrunná loutna s hruškovitým tělem, krytým tenkou dřevěnou rezonanční deskou. Tělo dutaru (ozvučnice) je vyrobeno z jednoho kusu morušového dřeva vydlabáváním z minimálně padesátiletého stromu. Rezonanční deska, kterou se přikrývá ozvučnice, je vyrobena také z morušového dřeva a peče se dvacet čtyři hodin, aby se odstranila vlhkost, a následně se lepí přes dutinu dutaru pomocí lepidla. Poté se přidá krk, který je vyroben z kmene meruňkovníku (stáří stromu 5–10 let). Nakonec je opatřen pražci ze střev či drátu a dvěma strunami ze střev, hedvábí či nylonu.^[2][5]

Největší z dutarů je středoasijský dutar, který může dosahovat délky až cca 125 cm. Tělo je asi 15–20 cm široké a 13–17 cm hluboké. Navzdory rozdílům v proporcích, zvučnosti a výrobě mají všechny dotary (kromě moderního herátského dutaru) a mnoho dalších nástrojů (tanbury, dombry atd.) jeden společný rys: hraje se na obě struny současně vícero prsty pravé ruky (bez plektra) tak, aby tóny zněly od vysokých k nízkým.

• 
  Pohled na přední stranu dutaru, cca 1860, Metropolitní muzeum umění (MET), New York, USA
• 
  Pohled na zadní, zdobenou, stranu dutaru
• 
  Íránské dotary v muzeu

Historie dutaru sahá až do 15. století, kdy byl používán především mezi pastýři a jeho struny byly vyrobeny ze zvířecích střev. S otevřením Hedvábné stezky se však začaly používat struny vyrobené z krouceného hedvábí dováženého z Číny. K tomuto dni ještě některé nástroje mají hedvábné struny, ačkoli nyní jsou běžně používané struny nylonové.^[6]

• 
  Porovnání dutaru (napravo) a tanburu (nalevo)
• 
  Fotografie muže hrajícího na dutar v 60. letech 19. století.
• 
  Uzbek hrající na dutar, 2011
• 
  Obraz "Odaliska s otrokem" z roku 1839 ukazující ženu hrající na dutar
• 
  Vyobrazení dutaru na uzbecké poštovní známce
• 
  Nodira Pirmatova hrající na dutar

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dutar na Wikimedia Commons