Dvojostice

Jak číst taxoboxDvojostice
alternativní popis obrázku chybí
Incarvillea delavayi
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádhluchavkotvaré (Lamiales)
Čeleďtrubačovité (Bignoniaceae)
Roddvojostice (Incarvillea)
Juss., 1789
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dvojostice[1] (Incarvillea) je rod rostlin z čeledi trubačovité (Bignoniaceae). Jsou to vytrvalé byliny s jednoduchými nebo členěnými listy a nápadnými nálevkovitými květy. Vyskytují se v počtu asi 16 druhů v asijských horách od Střední Asie po ruský Dálný východ. Nejvíce druhů roste v Číně. Dvojostice jsou pěstovány jako okrasné rostliny a skalničky a mají též využití v medicíně.

Popis

Dvojostice jsou jednoleté nebo vytrvalé, přímé nebo plazivé byliny. Listy jsou jednoduché nebo jednoduše až 3x zpeřeně členěné. Některé druhy mají stonek, jiné jen přízemní růžici listů. Květy jsou uspořádány ve vrcholovém hroznu. Kalich je zvonkovitý, zakončený 5 trojúhelníkovitými cípy. Koruna je nejčastěji červená nebo žlutá, nálevkovitá, dvoupyská, na okraji se zaokrouhlenými a rozprostřenými laloky. Tyčinky jsou 4 a nevyčnívají z květů. Semeník je přisedlý a obsahuje 2 komůrky s mnoha vajíčky. Blizna je zploštělá, dvoulaločná. Plodem je tobolka, pukající podélně 2 chlopněmi. Semena jsou drobná, s průsvitnými křídly nebo vlasovitými chlupy.[2]


  • List Incarvillea delavayi

    List Incarvillea delavayi

  • Detail květu Incarvillea delavayi

    Detail květu Incarvillea delavayi

  • Květenství Incarvillea emodi

    Květenství Incarvillea emodi

Rozšíření

Rod dvojostice zahrnuje asi 16 druhů. Je rozšířen v Asii od Kazachstánu a Afghánistánu po Mongolsko, Čínu a ruský Dálný východ. Centrum rozšíření je v Číně, kde roste 12 druhů, z toho 9 endemických. Je to jeden z mála rodů jinak převážně tropické čeledi trubačovité, rozšířený v mírném pásu.[2]

Dvojostice jsou horské rostliny. Nejčastěji rostou na horských svazích, v křovinách a na travnatých stanovištích, řidčeji i v horských lesích a na jejich okrajích. Některé druhy vystupují do nadmořských výšek přesahujících 4000 metrů, Incarvillea younghusbandii dokonce až do 5500 metrů.[2]

Ochrana přírody

Mnohé druhy dvojostic jsou v přírodě ohrožené. Druhy I. forrestii a I. altissima dokonce nebyly v posledních 40 letech již nalezeny a mohou být v přírodě vyhynulé, neboť došlo k likvidaci jejich přirozených stanovišť. Druhy lesních lemů jsou ohroženy zejména těžbou dřeva, druhy alpínských luk nadměrnou pastvou dobytka. V rámci Číny je zahrnuto do rezervací pouze několik druhů v Jün-nanu, v ostatních provinciích jsou bez ochrany.[3] V Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN není žádný druh dvojostice uveden.[4]

Zástupci

  • dvojostice čínská (Incarvillea sinensis)
  • dvojostice Delavayova (Incarvillea delavayi)
  • dvojostice Olgy (Incarvillea olgae)
  • dvojostice proměnlivá (Incarvillea variabilis)
  • dvojostice stěsnaná (Incarvillea compacta)
  • dvojostice velkokvětá (Incarvillea grandiflora)
  • dvojostice žlutá (Incarvillea lutea)[5]

Význam

Dvojostice mají medicínské využití a jsou pěstovány jako okrasné rostliny a skalničky. Některé druhy jsou pěstovány v českých botanických zahradách, zejména různé kultivary dvojostice Delavayovy (Incarvillea delavayi), dvojostice velkokvětá (I. grandiflora) a dvojostice čínská (I sinensis).[5]

Pěstování a množení

Dvojosticím vyhovuje polostinné stanoviště a propustná půda. Některé preferují chudé půdy, jiné živinami bohatší. Řada druhů se pěstuje ve skalničkovém skleníku.[6]

Dvojostice se množí nejlépe výsevem. Semena se vysévají v únoru až březnu a nezasypávají se, pouze se přitlačí na povrch půdy. Teploty ke klíčení se mají pohybovat mezi 20 až 25 °C, malé semenáčky lze již pěstovat při nižších teplotách.[7]

Reference

  1. ↑ SKALICKÁ, Anna; VĚTVIČKA, Václav; ZELENÝ, Václav. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin. Praha: Aventinum, 2012. ISBN 978-80-7442-031-3. 
  2. ↑ a b c ZHANG, Zhi-Yun; SANTISUK, Thawatchai. Flora of China: Incarvillea [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ CHEN, Shaotian et al. Biodiversity Conservation of the Genus Incarvillea Juss. (Bignoniaceae) Based on Molecular Diversity and Species Richness Assessment. Journal of Plant Biology. 2010, čís. 53, s. 387–394. Dostupné online. 
  4. ↑ The IUCN red list of threatened species [online]. International Union for Conservation of Nature and Natural Resources, rev. 2013 [cit. 2014-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b Florius - katalog botanických zahrad [online]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-08-15. 
  6. ↑ SLABÝ, Pavel. Rock garden plant database: Incarvillea [online]. 2013 [cit. 2015-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-06. (anglicky) 
  7. ↑ KAWOLLEK, Wolfgang; KAWOLLEK, Marco. Množení rostlin. Praha: Knižní klub, 2008. ISBN 978-80-242-2719-1. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Information-silk.svg
Autor: , Licence: CC BY 2.5
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Incarvillea delavayi 'Snowtop' 20150618 151000 - 03.jpg
Autor: Hégésippe Cormier, Licence: CC BY-SA 4.0
Incarvillea delavayi 'Snowtop' : feuille
Incarvillea delavayi 1 (1).jpg
Autor: Rillke, Licence: CC BY-SA 3.0
Incarvillea delavayi, Garden Gloxinia; Bignoniaceae; purple, habit
Incarvillea emodi GotBot 2015 001.jpg
Autor: Averater, Licence: CC BY-SA 3.0
Incarvillea emodi at Gothenburg Botanical Garden in 2015. Plant id: 1970-0115 s U -- Wendelbo
Incarvillea delavayi 1 (6).jpg
Autor: Rillke, Licence: CC BY-SA 3.0
Incarvillea delavayi, Garden Gloxinia; Bignoniaceae; purple; Macro-shot of the flower