Dynastie Sung

	; znak
Geografie	; Severní Sung v roce 1111
	; Severní Sung v roce 1111
Hlavní město	Pien-ťing (960-1127); Lin-an (1127-1276)
Rozloha	2 800 000 km² (roku 1111)
	Obyvatelstvo
Počet obyvatel	118 800 000 (roku 1120)
Jazyky	čínština
Náboženství	buddhismus, taoismus, konfucianismus, čínské lidové náboženství
	Státní útvar
Státní zřízení	monarchie
Vznik	960, Song Tchaj-cu sjednotil Čínu
Zánik	1279, Kublaj-chán dobyl říši
	Státní útvary a území
	říše Tchang
	říše Jüan

Dějiny Číny Dějiny Číny
STAROVĚKÁ ČÍNA
3 vznešení a 5 vladařů
Dynastie Sia 2100–1600 př. n. l.
Dynastie Šang 1600–1046 př. n. l.
Dynastie Čou 1045–256 př. n. l.
Západní Čou
Východní Čou
Období Jar a podzimů
Období válčících států
CÍSAŘSKÁ ČÍNA
Dynastie Čchin 221 př. n. l.–206 př. n. l.
Dynastie Chan 206 př. n. l.–220 n. l.
Západní Chan
Dynastie Sin
Východní Chan
Období tří říší 220–280
Wej, Šu & Wu
Dynastie Ťin 265–420
Západní Ťin	16 Království 304–439
Východní Ťin	16 Království 304–439
Severní & Jižní dynastie 420–589
Dynastie Suej 581–618
Říše Tchang 618–907
( X Wu Ce-tchien 690–705 )
5 dynastií & 10 říší 907–960	Dynastie Liao 907–1125
Dynastie Sung 960–1279
Severní Sung		Z. Sia
Jižní Sung	Ťin
Dynastie Jüan 1271–1368
Dynastie Ming 1368–1644
Říše Čching 1644–1911
MODERNÍ ČÍNA
Republika 1912–1949
Spor o Čínu ...
Čínská lidová republika 1949–současnost	Čínská republika (Tchaj-wan) 1945–současnost
Související články Časová osa čínských dějin Dynastie čínské historie Dějiny umění Ekonomické dějiny

Dynastie Sung (čínsky 宋朝, pinyin: Sòng Cháo, výslovnost IPA: [sʊ̂ŋ tʂʰɑ̌ʊ̯]) byla jedna z čínských dynastií, která vládla od roku 960 až do roku 1279. Následovalo po období, které je označováno jako Pět dynastií a deset království, a představovalo čas stability a rozvoje. Poprvé na světě tu byla vláda, jež začala tisknout bankovky nebo papírové peníze, a první čínská vláda, která založila stálé vojenské námořnictvo. V období vládnutí dynastie je také poprvé zaznamenáno využití střelného prachu, stejně jako první rozeznání skutečného severu s pomocí kompasu.

Dynastie Sung se dělí na dvě periody: Severní Sung (čínsky 北宋, od 960 do 1127) s hlavním městem Pien-ťing a Jižní Sung (čínsky 南宋, od 1127 do 1279), období po ztrátě vlády nad severní Čínou, s nově založeným hlavním městem Lin-an.^[1] I po ztrátě území na severu zahrnovala říše Sung celých 60% čínské populace a většinu nejproduktivnější zemědělské půdy.^[2] Dynastie Jižní Sung posílila svou flotu pro obranu hranic říše a také pro podnikání námořních misí do ciziny.

Pro zahnání dynastie Ťin a později i Mongolů vyvinula Sung revoluční vojenskou technologii, a to střelný prach. Roku 1234 byla říše Ťin dobyta Mongoly, kteří tak získali kontrolu nad severní Čínou. Tento fakt jen podpořil jejich nesnadné vztahy s Jižní Sung. Chán Möngke zemřel v roce 1259, při dobývání města Čchung-čching. Novým chánem byl prohlášen jeho mladší bratr Kublaj, který byl roku 1271 prohlášen i čínským císařem.^[3] O osm let později Kublaj definitivně porazil dynastii Sung, sjednotil celou Čínu a založil novou vládnoucí dynastii Jüan (1271–1368).^[4]

Během 10. a 11. století se počet obyvatel Číny zdvojnásobil. Zapříčinily to mimo jiné zvětšení produkce rýže ve střední a jižní části země, brzy dozrávající rýže z jižní a jihovýchodní Asie a vytváření přebytků potravin.^[5]^[6] Podle záznamů ze sčítání lidu v období Severní Sung měla říše cca 50 milionů obyvatel, tedy více než říše Chan a Tchang. Tato data pocházejí z Dvaceti čtyř historií. Dramatický nárůst populace podnítil ekonomickou revoluci ve středověké Číně. Zapříčinil také postupný ústup centrální vlády od regulace tržní ekonomiky, růst vlivu vyšší společnosti, tzv. džentry, na místní správu a rozvoj hlavního města. Za dynastie Severní Sung byl Pien-ťing třikrát větší než starověký Řím.^[7]

Společenský život během vlády dynastie Sung byl pulzující. Elity společnosti se shromažďovaly, aby viděly a kupovaly vzácná umělecká díla, lid se účastnil veřejných festivalů a města měla živé zábavní čtvrti. Šíření literatury a vědomostí bylo posíleno brzkým objevením tisku z dřevěných desek a v 11. století vynálezem tisku pohyblivými tiskovými písmeny. Technologie, věda, filosofie, matematika, inženýrství a další intelektuální činnosti v říši Sung vzkvétaly. Filosofové jako Ču Si a Čcheng I oživili konfucianismus novým výkladem, naplnili ideály buddhismu a kladli důraz na novou organizaci klasických textů, čímž přinesli principy neokonfucianismu. Ačkoliv úřednické zkoušky v Číně existovaly už od vlády dynastie Suej, za Sung se staly opravdu významnými. Byly také hlavním faktorem vedoucím ke změně aristokratické elity na elitu byrokratickou.

Dějiny

Severní Sung

Císař Tchaj-cu během své vlády (960–976) dobyl ostatní země a sjednotil Čínu, čímž ukončil období Pěti dynastií a deseti království. V městě Pien-ťing, dnešním Kchaj-fengu, vytvořil silnou centrální vládu celého impéria. Podporou úřednických zkoušek, tedy výběrem státních byrokratů podle jejich schopností, nikoliv aristokratického původu, si zajistil administrativní stabilitu v zemi. Také podporoval projekty zabezpečující efektivní komunikaci napříč impériem. Jedním takovým projektem byl kartografy vytvořený velký atlas, složený z detailních map jednotlivých provincií a měst.^[8] Kromě toho Tchaj-cu podněcoval i vědu a technologické inovace, jako zbudování hodinové věže s orlojem, kterou navrhl a postavil Čang S'-sün.^[9]

Sungský dvůr udržoval diplomatické vztahy s indickou dynastií Chola, Fátimovským chalífátem, malajským královstvím Šrívidžaja a Karachánským chanátem a dalšími zeměmi, které byly také obchodními partnery říše.^[10]^[11]^[12]^[13] Avšak byly to nejbližší sousedé Číny, kteří měli největší vliv na její domácí a zahraniční politiku. Už od počátku dynastie kolísala mezi válčením a diplomatickým jednáním s Kitany dynastie Liao na severovýchodě a Tanguty dynastie Západní Sia na severozápadě. Severní Sung použila vojenskou sílu k potlačení dynastie Liao a znovuzískání Šestnácti prefektur, území pod kontrolou Kitanů, jež bylo tradičně považováno za část vlastní Číny.^[14] Avšak sungské síly byly odraženy armádami dynastie Liao, které každoročně pořádaly útočné výpravy na severní území říše Sung. Toto ukončila až roku 1005 dohoda Šan-jüan.

Rodokmen

Rodokmen dynastie je zjednodušený, zahrnuje především císaře a následníky trůnu. Uvedeno je:

pořadí narození (kolikátý syn),
příjmení (Čou, 趙) a osobní jméno, data narození a úmrtí,
datum jmenování následníkem trůnu
u knížat též knížecí titul,
chrámové jméno (tučně), poslední císař je však znám pod svým osobním jménem jako císař Ping

u císařů ještě:

doba vlády.

V červeném rámečku jsou císařové Severní Sung, v oranžovém Jižní Sung.

							adopce
							adopce
			Čao Chung-jin 趙弘殷 899–956 Süan-cu 宣祖
			Čao Chung-jin 趙弘殷 899–956 Süan-cu 宣祖


	2				3
	2				3
	Čao Kchuang-jin 趙匡胤 927–976 Tchaj-cu 太祖 960–976				Čao Kuang-i 趙光義 939–997 Tchaj-cung 太宗 976–997
	Čao Kchuang-jin 趙匡胤 927–976 Tchaj-cu 太祖 960–976				Čao Kuang-i 趙光義 939–997 Tchaj-cung 太宗 976–997


2		4		3		4
2		4		3		4
Čao Te-čao 趙德昭951–979 kníže I z Jen 燕懿王		Čao Te-fang 趙德芳 959–981 kníže Kchang-chuej z Čchin 秦康惠王		Čao Cheng 趙恆 968–1022 Čen-cung 真宗 997–1022		Čao Jüan-fen 趙元份 969–1005 kníže Kung-ťing z Šang 商恭靖王
Čao Te-čao 趙德昭951–979 kníže I z Jen 燕懿王		Čao Te-fang 趙德芳 959–981 kníže Kchang-chuej z Čchin 秦康惠王		Čao Cheng 趙恆 968–1022 Čen-cung 真宗 997–1022		Čao Jüan-fen 趙元份 969–1005 kníže Kung-ťing z Šang 商恭靖王


2		2		6		3
2		2		6		3
Čao Wej-ťi 趙惟吉966-1010 kníže z Ťi 冀王		Čao Wej-sien 趙惟憲 979–1016 vévoda z Jing 英國公		Čao Čen 趙禎 1010–1063 Žen-cung 仁宗 1022–1063		Čao Jün-žang 趙允讓 995–1059 kníže An-i z Pchu 濮安懿王
Čao Wej-ťi 趙惟吉966-1010 kníže z Ťi 冀王		Čao Wej-sien 趙惟憲 979–1016 vévoda z Jing 英國公		Čao Čen 趙禎 1010–1063 Žen-cung 仁宗 1022–1063		Čao Jün-žang 趙允讓 995–1059 kníže An-i z Pchu 濮安懿王


4		3				13
4		3				13
Čao Šou-tu 趙守度 markýz z Lu-ťiang 庐江侯		Čao Cchung-jü 趙從郁 markýz z Sin-sing 新興侯				Čao Šu 趙曙 1032–1067 Jing-cung 英宗 1063–1067
Čao Šou-tu 趙守度 markýz z Lu-ťiang 庐江侯		Čao Cchung-jü 趙從郁 markýz z Sin-sing 新興侯				Čao Šu 趙曙 1032–1067 Jing-cung 英宗 1063–1067


						1
						1
Čao Š'-kchuo 趙世括 vévoda z Ťia 嘉国公		Čao Š'-ťiang 趙世將 markýz z Chua-jin 華陰侯				Čao Sü 趙頊 1048–1085 Šen-cung 神宗 1067–1085
Čao Š'-kchuo 趙世括 vévoda z Ťia 嘉国公		Čao Š'-ťiang 趙世將 markýz z Chua-jin 華陰侯				Čao Sü 趙頊 1048–1085 Šen-cung 神宗 1067–1085


				6		11
				6		11
Čao Ling-ťia 趙令稼 vévoda z Fang 房国公		Čao Ling-chua 趙令譮 vévoda z Čching 慶國公		Čao Sü 趙煦 1076–1100 Če-cung 哲宗 1085–1100		Čao Ťi 趙佶 1082–1135 Chuej-cung 徽宗 1100–1126
Čao Ling-ťia 趙令稼 vévoda z Fang 房国公		Čao Ling-chua 趙令譮 vévoda z Čching 慶國公		Čao Sü 趙煦 1076–1100 Če-cung 哲宗 1085–1100		Čao Ťi 趙佶 1082–1135 Chuej-cung 徽宗 1100–1126


				1		9
				1		9
Čao C'-š' 趙子奭 vévoda z Wu 吳國公		Čao C'-čcheng 趙子偁 † 1143 kníže An-si ze Siou 秀安僖王		Čao Chuan 趙桓 1100–1161 Čchin-cung 欽宗 1126–1127		Čao Kou 趙構 1107–1187 Kao-cung 高宗 1127–1162
Čao C'-š' 趙子奭 vévoda z Wu 吳國公		Čao C'-čcheng 趙子偁 † 1143 kníže An-si ze Siou 秀安僖王		Čao Chuan 趙桓 1100–1161 Čchin-cung 欽宗 1126–1127		Čao Kou 趙構 1107–1187 Kao-cung 高宗 1127–1162


		2
		2
Čao Po-wu 趙伯旿 vévoda z I 益國公		Čao Šen 趙昚 1127–1194 Siao-cung 孝宗 1162–1189
Čao Po-wu 趙伯旿 vévoda z I 益國公		Čao Šen 趙昚 1127–1194 Siao-cung 孝宗 1162–1189


		3
		3
Čao Š'-i 趙師意 vévoda z Čao 趙國公		Čao Tun 趙惇 1147–1200 Kuang-cung 光宗 1189–1194
Čao Š'-i 趙師意 vévoda z Čao 趙國公		Čao Tun 趙惇 1147–1200 Kuang-cung 光宗 1189–1194


		2
		2
Čao Si-lu 趙希瓐 kníže Žung 榮王		Čao Kchuo 趙擴 1168–1224 Ning-cung 寧宗 1194–1224
Čao Si-lu 趙希瓐 kníže Žung 榮王		Čao Kchuo 趙擴 1168–1224 Ning-cung 寧宗 1194–1224




1		2
1		2
Čao Jün 趙昀 1205–1264 Li-cung 理宗 1224–1264		Čao Jü-žuej 趙與芮 1207–1287 kníže Žung 榮王
Čao Jün 趙昀 1205–1264 Li-cung 理宗 1224–1264		Čao Jü-žuej 趙與芮 1207–1287 kníže Žung 榮王


		Čao Meng-čchi 趙孟启 1240–1274 Tu-cung 度宗 1264–1274
		Čao Meng-čchi 趙孟启 1240–1274 Tu-cung 度宗 1264–1274


1		2		3
1		2		3
Čao Š’ 趙昰 1268–1278 Tuan-cung 端宗 1276–1278		Čao Sien 趙顯 1271–1323 Kung-cung 恭宗 1274–1276		Čao Ping 趙昺 1271–1279 císař Ping 怀宗 1278–1279
Čao Š’ 趙昰 1268–1278 Tuan-cung 端宗 1276–1278		Čao Sien 趙顯 1271–1323 Kung-cung 恭宗 1274–1276		Čao Ping 趙昺 1271–1279 císař Ping 怀宗 1278–1279

Odkazy

Reference

↑ FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-919-5. S. 107 - 138. [Dále jen Fairbank].
↑ EBREY, Patricia Buckley; WALTHALL, Anne; PALAIS, James B. East Asia: A Cultural, Social, and Political History. Boston: Houghton Mifflin, 2006. Dostupné online. ISBN 0-618-13384-4. S. 167. (anglicky) [Dále jen Ebrey, Walthall a Palais].
↑ ROSSABI, Morris. Khubilai Khan: His Life and Times. Berkeley: University of California Press, 1988. Dostupné online. ISBN 0-520-05913-1. S. 115. (anglicky) [Dále jen Rossabi].
↑ Rossabi (cit. v ref. 3), s. 76.
↑ Ebrey, Walthall a Palais (cit. v ref. 2), s. 156.
↑ BROOK, Timothy. The Confusions of Pleasure: Commerce and Culture in Ming China. Berkeley: University of California Press, 1998. Dostupné online. ISBN 9780520221543. S. 96. (anglicky)
↑ Fairbank (cit. v ref. 1), s. 107.
↑ NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China: Volume 3, Mathematics and the Sciences of the Heavens and the Earth. Cambridge: Cambridge University Press, 1959. ISBN 0-521-05801-5. S. 518.
↑ NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China: Volume 4, Physics and Physical Technology, Part 2: Mechanical Engineering. Cambridge: Cambridge University Press, 1965. ISBN 0-521-05803-1. S. 469–471.
↑ HALL, Kenneth. Maritime trade and state development in early Southeast Asia. Hawaii: University of Hawaii Press, 1985. Dostupné online. ISBN 0-8248-0959-9. S. 23.
↑ SASTRI, K. A. N. The CōĻas. Madras: University of Madras, 1955. S. 173, 316.
↑ SHEN, Fuwei. Cultural flow between China and the outside world. Peking: Foreign Languages Press, 1996. Dostupné online. ISBN 7-119-00431-X. S. 158.
↑ BROSE, Michael C. People in the Middle: Uyghurs in the Northwest Frontier Zone. Vyšlo v publikaci: WYATT, Don J. Battlefronts Real and Imagined: War, Border, and Identity in the Chinese Middle Period. New York: Palgrave MacMillan, 2008. ISBN 978-1-4039-6084-9. S. 258.
↑ MOTE, F. W. Imperial China: 900–1800. Harvard: Harvard University Press, 1999. ISBN 0-674-01212-7. S. 69.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Dynastie Sung na Wikimedia Commons

[1] FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-919-5. S. 107 - 138. [Dále jen Fairbank].

[2] EBREY, Patricia Buckley; WALTHALL, Anne; PALAIS, James B. East Asia: A Cultural, Social, and Political History. Boston: Houghton Mifflin, 2006. Dostupné online. ISBN 0-618-13384-4. S. 167. (anglicky) [Dále jen Ebrey, Walthall a Palais].

[3] ROSSABI, Morris. Khubilai Khan: His Life and Times. Berkeley: University of California Press, 1988. Dostupné online. ISBN 0-520-05913-1. S. 115. (anglicky) [Dále jen Rossabi].

[4] Rossabi (cit. v ref. 3), s. 76.

[5] Ebrey, Walthall a Palais (cit. v ref. 2), s. 156.

[6] BROOK, Timothy. The Confusions of Pleasure: Commerce and Culture in Ming China. Berkeley: University of California Press, 1998. Dostupné online. ISBN 9780520221543. S. 96. (anglicky)

[7] Fairbank (cit. v ref. 1), s. 107.

[8] NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China: Volume 3, Mathematics and the Sciences of the Heavens and the Earth. Cambridge: Cambridge University Press, 1959. ISBN 0-521-05801-5. S. 518.

[9] NEEDHAM, Joseph. Science and Civilization in China: Volume 4, Physics and Physical Technology, Part 2: Mechanical Engineering. Cambridge: Cambridge University Press, 1965. ISBN 0-521-05803-1. S. 469–471.

[10] HALL, Kenneth. Maritime trade and state development in early Southeast Asia. Hawaii: University of Hawaii Press, 1985. Dostupné online. ISBN 0-8248-0959-9. S. 23.

[11] SASTRI, K. A. N. The CōĻas. Madras: University of Madras, 1955. S. 173, 316.

[12] SHEN, Fuwei. Cultural flow between China and the outside world. Peking: Foreign Languages Press, 1996. Dostupné online. ISBN 7-119-00431-X. S. 158.

[13] BROSE, Michael C. People in the Middle: Uyghurs in the Northwest Frontier Zone. Vyšlo v publikaci: WYATT, Don J. Battlefronts Real and Imagined: War, Border, and Identity in the Chinese Middle Period. New York: Palgrave MacMillan, 2008. ISBN 978-1-4039-6084-9. S. 258.

[14] MOTE, F. W. Imperial China: 900–1800. Harvard: Harvard University Press, 1999. ISBN 0-674-01212-7. S. 69.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

Navigation

Navigace

Tématické portály