Eduard Petiška

PhDr. Eduard Petiška
Narození	14. května 1924 Praha Československo Československo
Úmrtí	6. června 1987 (ve věku 63 let) Mariánské Lázně Československo Československo
Místo pohřbení	Hřbitov v Brandýse nad Labem
Pseudonym	E.P., Alois Formánek, [zdroj?] Petřík
Povolání	spisovatel, jazykovědec, básník, překladatel a dramatik
Národnost	česká
Alma mater	Univerzita Karlova
Témata	literární činnost, literatura pro děti a mládež, drama, překlad a poezie
Manžel(ka)	Alena Petišková
Děti	Martin Petiška
Příbuzní	MUDr. František Petiška (bratr) Bedřich Reiterer (bratr) Eduard Petiška ml. (vnuk) Kristýna Petišková (vnučka)
„Původcem lásky bývá strach ze ztráty. Když někoho máme rádi, přijímáme ho jako součást sebe, ačkoli tajně víme – a raději o tom moc nepřemýšlíme – že se při některém a kdovíjakém chybném kroku může zase od nás oddělit, a pak nás bude míň o tu část, kterou jsme už pokládali za sebe sama.“
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Eduard Petiška (14. května 1924 Praha – 6. června 1987 Mariánské Lázně) byl český spisovatel, je autorem více než devadesáti titulů. Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků^[1] a staly se populární i v zahraničí.^[2][3] Celkové prodeje jeho děl přesáhly hranici osmnácti milionů kusů.^[4][5][6] Mezi jeho nejznámější díla patří Staré řecké báje a pověsti a příběhy o Krtkovi. Eduard Petiška je otec spisovatele Martina Petišky.

Petiška zasáhl do mnoha žánrů jako básník, romanopisec, povídkář, novelista, autor knih pro děti a mládež, dramatik, teoretik dětské literatury a překladatel. Od roku 2013 vycházejí jeho díla také v elektronické podobě v edici sebraných spisů Eduarda Petišky, z nichž jsou některá k dispozici zdarma ke stažení a řadí se k nejstahovanějším českým e-knihám. Jeho dílo bylo vyznamenáno řadou cen, byla po něm nazvána planetka.^[7]

Pocházel z rodiny s bohatou kulturní tradicí. Od dětství používal dva mateřské jazyky, češtinu a němčinu.^[8] To mu umožnilo, v letech zákazu publikování, vytvořit rozsáhlé překladatelské dílo.^[1]

Jeho otec František Petíška (1883 Praha) byl (stejně jako jeho dědeček Václav) poštovním úředníkem v Praze.^[9] Prošel první světovou válkou, v níž léta strávil v Rusku, uměl krásně vyprávět a byl velkým čtenářem i milovníkem knih. Byl spolužákem Jaroslava Haška, se kterým sedal v lavici (Hašek použil Petiškovo jméno do svého díla).^[10] Později pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně spolu s Franzem Kafkou a účastnil se předčítání Kafkových prací v kroužku jeho prvních posluchačů.^[10]

Matka Adéla, rozená Adeline Winandt (1892 Berlín), provozovala v Praze na Novém Městě v ulici Na rybníčku čp. 1640/II obchod s konfekcí poté, co se ve dvaceti letech vzdala zamýšlené dráhy operní pěvkyně. Ze strany jejího rodu zřejmě přešly umělecké sklony i na syna. Psala verše i prózu. Její otec Franz byl litografem v Berlíně a jeho dědeček pocházel ze staré nizozemsko-německé malířské rodiny; matka (Eduardova babička) Františka Fanny, rozená Pitsch se narodila roku 1864 v Berlíně do německé rodiny, jako vdova se třemi dcerami je doložena od roku 1912 na Smíchově.^[11] Dědeček Franz jako litograf (grafik) působil v různých zemích. V rodině byla řada malířů, zdobili např. freskami i severočeské kostely, strýc Oskar Winandt odešel do cizinecké legie.^[zdroj?]

Otcova rodina pocházela z Českého ráje, někteří působili jako správci zámků (Sychrov a Hrubá Skála) šlechtického rodu Rohanů, s nimiž udržovali dobré vztahy, což zavdalo příčiny k nepodloženým domněnkám o možném příbuzenství.^[12]

Celá rodina byla hudebně nadaná, jak jeho matka, tak on sám měli absolutní hudební sluch, a nebýt druhé světové války, byl by z něj nejspíše herec nebo operní zpěvák, neboť složil již zkoušky na konzervatoř. Nenastoupil na ni kvůli nacistické okupaci a byl pracovně nasazen jako soustružník v čelákovické Volmanově továrně.^[zdroj?]

Mladší bratr František Petiška byl literárně činný při svém lékařském povolání, psal povídky i verše pod pseudonymem František Vinant a po deset sezón vystupoval v Divadle Járy Cimrmana.^[13] Jeho předčasná smrt v roce 1980 je reflektována ve filmu Nejistá sezóna.

Od dětství jej lákaly příběhy a osudy. Nejprve byl posluchačem (z vyprávění jeho babičky vznikla později jeho známá kniha Sedmikráska, obsáhlá sbírka německých pohádek), později byl velkým čtenářem. A už ve svém dětství začal s literárními pokusy.^[14]

Po roce 1945 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval srovnávací literaturu u profesora Václava Černého, spolu s germanistikou, navštěvoval však i jiné přednášky – např. u profesora Jana Mukařovského z estetiky, profesora Karla Chotka z národopisu, profesora J. B. Čapka. Navštěvoval i přednášky z medicíny a dalších oborů.

Po osvobození se okamžitě zapojil i do kulturního života, nejprve, ještě za svých studentských let, jako básník. Začal publikovat v oblasti prózy, poezie, psát do novin, překládat, byl aktivní v Umělecké besedě, přátelil se s dalšími umělci, spolupracoval s filmem a rozhlasem.

Vedle toho se zapojil do společenského života jako aktivní člen Syndikátu českých spisovatelů. S Konstantinem Bieblem plánoval natáčení „filmových básní“, jakýchsi předchůdců dnešních videoklipů, psal také do dětských časopisů i do novin.

Tyto aktivity byly po Únoru 1948, tedy v jeho čtyřiadvaceti letech, náhle přetrženy. V roce 1948 se oženil, manželka Alena (za svobodna Štědrá) byla učitelka, pocházela ze starého učitelského rodu, byla mu do konce života velkou oporou a spolupracovnicí, vytvářela harmonické prostředí, ve kterém mohlo jeho dílo vzniknout. O svém životě napsala vzpomínky, které jsou volně k dispozici na Wikimedia Commons.^[15]

Jejich syn, spisovatel Martin Petiška, byl otci častou inspirací a je dohledatelný i v jeho díle (Martínkova čítanka, Jak se Martínek ztratil).^[16][17]

Měl řadu významných přátel v uměleckých kruzích, zvláště se stýkal s umělci, kteří byli v padesátých letech, stejně jako on, na okraji společenského postavení. Např. spisovatelé Jaroslav Seifert, František Hrubín, Bohumil Hrabal, Emanuel Frynta a mnozí další. Z malířů především Jiří Kolář, Kamil Lhoták, Zdeněk Miler, Karel Teissig, Vladimír Komárek, Zdeněk Sklenář, Vilém Plocek, kteří ilustrovali jeho knihy, dále Cyril Bouda, Helena Zmatlíková a další.^[17]

V padesátých letech vznikl v jeho bytě v Brandýse nad Labem neoficiální klub, kde se jeho přátelé stýkali, četli si své práce a mohli se navzájem seznamovat s novými cestami moderního umění. Jako nekomunista měl uzavřenou cestu k významným funkcím, o to více měl otevřenou cestu k práci.^[17]

Je pohřben na hřbitově v Brandýse nad Labem.

V roce 2016 mu městská část Praha 5 udělila čestné občanství in memoriam.^[18]

V období padesátých let, kdy nemohl vydávat pro dospělé, se přeorientoval na tvorbu pro děti, ve které pokračoval až do konce svého života – O jabloňce, O dětech a zvířátkách, Pohádkový dědeček, Jak krtek ke kalhotkám přišel, Krtek a autíčko, Birlibán, Martínkova čítanka. Tvořil i pro mládež – Staré řecké báje a pověsti, Příběhy, na které svítilo slunce, Příběhy tisíce a jedné noci, Čtení o hradech, zámcích a městech. Petiškova „rozsáhlá tvorba básnická i prozaická se svojí nadčasovou kvalitou řadí k předním dílům české literatury 2. poloviny 20. století, a dočkala se řady vydání i překladů do světových jazyků.“^[19]

Právě v těchto oblastech se stal jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších autorů české literatury a získal si i široký mezinárodní ohlas.

Postupně ale zasáhl svým dílem i do dalších kategorií ve kterých byl oceňován už za svého života. Jako (výběr děl):

• básník – Okamžiky, Na prázdná místa, Ovidiova rodina, Podzimní deník
• romanopisec – Než uzrají muži, Soudce Knorr, Průvodce mladého muže manželstvím, Srdce, ve kterém bydlím
• novelista – Malá podmínka štěstí, Cesta do země Lidivoni, Atlantic, Kamej, Proměny Jakuba Vinanta
• povídkář – Svatební noci, Nejlepší život, Svět plný lásky, Třicet manželek a jiné lásky
• esejista – Malá cesta k velkým dětem, Světadíl dětství
• zamyšlení, úvahy a aforismy – Věty o životě, štěstí a naději, Jarní věty, Podzimní věty
• dramatik – Loupežnice
• významný editor – A. V. Šmilovský, Viktor Dyk, Emanuel Frynta, František Hrubín, Zlatý věnec – výbor z dětské četby minulých pokolení, Nový zlatý věnec, Deset německých novel
• germanista – Čtení o J. W. Goethovi, Goethe v Čechách a Čechy v Goethovi
• překladatel – Gotthold Ephraim Lessing, Johann Wolfgang von Goethe, Heinrich Heine, Günter Grass, životopis amerického prezidenta Roosevelta od Emila Ludwiga.^[20]

Patřil tak mezi autory, kteří obsáhli svým dílem různé literární žánry a psali pro všechny věkové kategorie a ve svých dílech dosáhli pozoruhodného ohlasu.

Na konci své umělecké dráhy byl při autogramiádách obklopen dlouhým zástupem čtenářů, kteří si nechávali někdy zapisovat do knih už třetí věnování – první napsal před lety babičce, druhé její dceři a nyní stála u jeho stolku vnučka, která žádala o třetí věnování do své oblíbené knížky.

Petiška se zabýval mytologií a kulturou starověkých národů i českými dějinami. Jeho převyprávění jsou zasazená do širšího vzdělávacího rámce, nezaměřují se na pouhou deskripci, nalézáme zde patrnou snahu o vylíčení životních postojů a charakterových rysů lidské přirozenosti, které zůstávají stejné napříč dějinami i kulturami. V dávných pravdách a lžích se reflektují a vybarvují i ty současné.

Jde pravděpodobně o jeho nejznámější knihu. Autor, který v začátcích komunistické totality nevěřil, že se mu ještě v životě podaří vydat knihu pro dospělé, ji proto pojal, jak později sděloval, jako „román o životě v Čechách“, o českých zoufalstvích a nadějích, tedy jako klíčový román, kde jednotliví bozi představovali jednotlivé politiky a postoje.

V tomto archetypickém pojetí antické látky zřejmě spočívá její mezinárodní úspěch, není to jen převyprávění antických mýtů, je to jednolitá zpráva o lidském životě a charakteru, tato zpráva je srozumitelná ve všech jazycích, do kterých kniha byla přeložena a vydávána (v němčině, angličtině, italštině, nizozemštině, finštině, ruštině, maďarštině, estonštině atd.). Jen ve Francii dosáhla pětadvaceti vydání do roku 2011 a stala se školní četbou.^[1] V České republice se dlouhodobě řadí k nejprodávanějším a nejpůjčovanějším knihám vůbec.^[21] V současné době je vydávána v tištěné podobě s původními ilustracemi Václava Fialy a v elektronické podobě.

Autorovo dílo se dělí už před knihou Staré řecké báje a pověsti do dvou základních větví: do literatury pro dospělé a do literatury pro děti a mládež, z nich se každý směr opět dělí na další odvětví, pokrývá se tak celý úsek čtenářského věku, čtenářských zájmů.

Dá se říci, že Staré řecké báje a pověsti jsou úhelným kamenem jeho tvorby. Z titulu, o který jiní autoři neprojevili zájem, protože se jim zdál příliš pracný a bezvýznamný, se stal základní bod, z něhož vyšel na svou literární dráhu, na které se stal oblíbeným vypravěčem. Jak pro děti, tak pro dospělé, vyprávěl o tísni i radosti, věrnosti i zradách, o marnosti i možném naplnění času, jaký je člověku na jeho životní pouti (zdánlivě krátké, ve skutečnosti plné možností) přisouzen.

Obsahují čtyři základní mezopotámské příběhy, které byly klíčové pro utváření kultury mezopotámské, ale jejím prostřednictvím i řady dalších. V tištěné podobě vychází, spolu se starými egyptskými bájemi a pověstmi a s Příběhy starého Izraele, v souborném vydání pod názvem Příběhy, na které svítilo slunce. V elektronické podobě vychází v souborném vydání pod názvem Starověké báje a pověsti.

Ve starých egyptských bájích a pověstech se vracíme po stupních staletí zpátky do dob před několika tisíci lety, kdy staří Egypťané uctívali boha slunce, ale také do doby počátků velkolepého stavitelského umění, řemesel a do doby počátků lékařské vědy a astronomie, k pramenům lidské vzdělanosti.

Obsahuje převyprávění vůbec nejstarších bájí a pověstí, které se zrodily v Říši na Nilu. Vybrané desatero příběhů představuje úvod do egyptské mytologie. V tištěné podobě vychází, spolu se starými mezopotámskými bájemi a pověstmi a s Příběhy starého Izraele, v souborném vydání pod názvem Příběhy, na které svítilo slunce. V elektronické podobě vychází v souborném vydání, spolu se Starými mezopotámskými bájemi a pověstmi a Příběhy starého Izraele, pod názvem Starověké báje a pověsti.

Ve čtrnácti příbězích starého Izraele předkládá ve čtrnácti kapitolách starozákonní židovský výklad dějin izraelského národa. Je zachycen od stvoření světa Jahvem (židovskou podobou Hospodina) přes vyvedení Izraelitů z Egypta a stavbu Jeruzalému až po babylonské zajetí Židů. V tištěné podobě vychází, spolu se Starými mezopotámskými bájemi a pověstmi a s Příběhy starého Izraele, v souborném vydání pod názvem Příběhy, na které svítilo slunce. Vyšla také samostatně pod názvem Příběhy starého Izraele. V elektronické podobě vychází v souborném vydání, spolu se Starými mezopotámskými bájemi a pověstmi a Starými egyptskými bájemi a pověstmi, pod názvem Starověké báje a pověsti.

Specifické zpracování Tisíce a jedné noci středověké arabské anonymní sbírky lidových pohádek, bajek, anekdot a dalších příběhů.

Nové převyprávění českých dějin. Vychází také pod názvem Čtení o hradech a pod názvem Čtení o hradech, zámcích a městech, atd.

Jedná se o soubor povídek i o jedno z posledních autorových děl, zaměřené na lidské osudy a příběhy, v různých dějinných i kulturních etapách; které, i přes různost prostředí, zůstávají v jádru podobné, ponořují se do nitra individuálního světa a hledají smysl lidského putování. Příběhy se odehrávají ve dvacátém století a jsou zaměřené na dospělé čtenáře. V tištěné podobě vyšlo pod názvem O motýlu, který zpíval: Báje dvacátého století.

Zemřel náhle, tak jak o tom psal v jedné ze svých básní (Jak by chtěl básník zemřít), během každoročního léčebného pobytu v Mariánských Lázních, 6. června roku 1987. Na domě č. p. 5 v Karlovarské ulici, ve kterém v Mariánských Lázních pobýval, je nyní umístěna pamětní deska s jeho portrétem sochaře Reona Argondiana.^[22]

Na devadesát svazků literárního díla, které zanechal, zůstává z podstatné části stále živé, vychází stále znovu v tištěné i elektronické podobě a je vydáváno v mnoha překladech, jeho texty vyšly ve třiceti jazycích, mj. čínsky, japonsky, arabsky, vietnamsky… Bližší přehled původních i přeložených děl je uveden v knize „Eduard Petiška. Bibliografie“, kterou zpracovala Věra Vladyková, vydané ve dvou vydáních nakladatelstvím Odeon v roce 1999 a dostupné on-line.^[1]

Po sametové revoluci bylo jeho dílo vyznamenáno řadou cen, mimo jiné Platinovou knihou,^[23] cenou Rudolfa II. a medailí Franze Kafky.^[24] Na jeho počest byla nazvána planetka,^[7] městská knihovna v Brandýse nad Labem nese jeho jméno,^[25] byly po něm pojmenovány ulice,^[26][27] každoročně je udělována Cena Eduarda Petišky.^[24]

V roce 2014 se u příležitosti 90. výročí autorova narození uskutečnilo několik akcí na jeho připomínku, např. Rok Eduarda Petišky.^[28]

V roce 2016 mu bylo uděleno čestné občanství Prahy 5 in memoriam.^[29]

V roce 2017 byla ku příležitosti 30 let od jeho úmrtí uspořádána výstava Eduard Petiška známý – neznámý.^[30]

V roce 2018 byl v anketě v rámci oslav 100 let vzniku České republiky vybrán občany v Brandýse nad Labem jako největší osobnost v historii města.

V roce 2019 mu byla na hradě Valdštejn odhalena pamětní deska,^[3] připomíná ho i deska na Hrubé Skále. V Českém ráji připomíná autorovy pobyty také pamětní deska na Šteklově hotelu na Hrubé Skále.

V roce 2020 byl zapsán do České databanky rekordů za nejvíce dedikací autorských knih milované osobě.^[31] Eduardu Petiškovi byly také odhaleny pamětní desky v Rakousku a Itálii. O jeho životě byly natočeny tři dokumentární filmy s využitím původních záběrů, které Petiška v padesátých letech dvacátého století natáčel a v nichž o autorovi hovoří jeho syn Martin Petiška.^[4]

• Uprostřed (BB 1967)
• Písně pro tebe (BB 1974)
• Večeře s milionáři a jiné události (PP 1979)
• Svatební noci… a jiné lásky (BB, PP 1983)
• Velká cesta k malým dětem (EE 1984, ed. Alena Štědrá)
• Z pokladnice příběhů království českého (1994, ed. Alena Bláhová)
• Dobrodružství malých cestovatelů (PP pro děti, 2003, ed. Alena Peisertová)

• Knihy pro děti a mládež (Albatros, 1968–1974, 6 sv.)

• Emil Ludwig: Roosevelt (1947)
• G. Büchner: Vojcek (1947, s Rudolfem Vápeníkem)
• Georg Weerth: Písně a satiry (1952, s R. Vápeníkem)
• H. Heine: Německo. Zimní pohádka, Atta Troll, Almansor (1953) + Německo. Zimní pohádka (1956; části in H. Heine: Písně a lamentace, 1966, ed. L. Kundera) + Básně (1958)
• F. C. Weiskopf: Cesta do Kantonu (1953) + Pokušení (1954)
• G. E. Lessing: Hry, básně, bajky, epigramy (1954, s B. Mathesiem, též ed.) + Moudrý Nathan (rozmnož., 1954)
• Wolfgang Joho: Cesta z osamělosti (1955)
• Friedrich Wolf: Světla nad zákopy (1955, s Helenou Helceletovou)
• Werner Ilberg: Náš Heine (1956)
• J. W. Goethe: Výbor z poezie (1973, s dalšími, též ed.)

• Malý koncert. Sto nejkrásnějších českých sonetů (1963, ed. F. Hrubín)
• Povídka 1962 (1963, ed. K. Drábková)
• Mým snem jsi prošla. Z moderní milostné poezie české (1969, ed. Vladimír Karfík)
• Píseň o rodné zemi. Třicet let české prózy (1975)
• Kavkaz básníků a bájí (1979, ed. R. Parolek)
• Anečka iz pervogo A i drugije (Moskva 1983, zde E. Petiška: Serebrjanoje oblako (Stříbrné dobrodružství))
• Vesmír básníka. Sborník k 75. výročí narození národního umělce Františka Hrubína (1985, ed. Zdeněk Heřman)
• Živý proud. Česká povídka 1945–1985 (1986, ed. J. Valouch)
• Ach, ta láska nebeská (1992, 2. rozšíř. vyd., ed. J. Štroblová, Z. Heřman)
• Potrhlá Andula. České moderní pohádky (1996, ed. Jiří Tušl)
• Čítanka plná dobrodružství (1997, ed. Vladislava Jůzlová, Roman Karpaš, O. Škrbel)
• O vodnících a mořských bytostech (2000, ed. Z. Kovaříková)

• A. V. Šmilovský: Za ranních červánků a jiné povídky (1953) + Za ranních červánků (1957) + Červený deštník a jiné obrázky (1959)
• Zlatý věnec (1961, s F. Hrubínem, J. Kolářem a E. Fryntou, E. P. též verše k jednotlivým oddílům)
• Deset německých novel (1962)
• Nový zlatý věnec (1967, s dalšími)
• F. Hrubín: Dětem (1974)
• Viktor Dyk: Dobré slovo příštím (1982)

• Kouzelné pohádky J. Bohdalové 1–3 (MC, 1992, úprava, režie + scénář Ivan Chrz)
• Krtečkova dobrodružství (MC + CD, 2000, úprava Hana Doskočilová, režie Jan Fuchs, vypráví Marek Eben)
• Řecké báje a pověsti 1, 2 (MC + CD; r. + scénář Tomáš Vondrovic, výběr J. Tušl)
• Příběhy starého Izraele (CD, režie Jitka Škápíková, čte Miroslav Táborský)
• Zhudebněné pohádky Eduarda Petišky

• V. Vladyková: E. P. Bibliografie. Soupis díla a literatury o něm 1939 – 30. 6. 1998 (1999). Dostupné Online Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.
• KRAJÍČKOVÁ, Věra, ed. Eduard Petiška, jak ho neznáte: [sborník vzpomínek vydaný k 90. výročí narození spisovatele Eduarda Petišky. Brandýs nad Labem – Stará Boleslav: Knihovna Eduarda Petišky, 2014. 85 s

• Eva Doupalová. Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí. Praha: SPN 1988
• Eduard Petiška. (sborníček k šedesátinám, 1984, ed. Rajka Tognerová, bibliografie Saša Mouchová, 1984)
• Petr Hrtánek: Negativní utopie v české próze druhé poloviny 20. století, Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity, č. 150 (2004)

• Birlibána četl i starosta (večer zaměřený na dílo spisovatele Eduarda Petišky)
• V. Kovářík in Hlasy a tváře (1965)
• J. Grossman: doslov, in E. P., Uprostřed (1967)
• E. Stehlíková: Nad poezií E. P., Zprávy Jednoty klasických filologů, 1973, č. 1
• D. Grozdanovičová: medailon, in E. P., Svatební noci (1974)
• V. Kovářík: Bývaly doby…, in E. P., Martínkova čítanka a dvě klubíčka pohádek (1977, 1981)
• F. Buriánek: Tvůrčí profil E. P., in E. P., Večeře s milionáři a jiné události (1979)
• Š. Vlašín in Na přelomu desetiletí (1985)
• J. Grossman in Analýzy (1991)
• I. Procházková Pověsti a báje v díle Eduarda Petišky (1991)
• M. Suchomel in Co zbylo z recenzenta (1995)
• Z. Kožmín in Studie a kritiky (1995)
• E. Martin: Vydavatelská poznámka in E. P., Příběhy, na které svítílo slunce (1999)
• P. Blažíček: Generace Května v šedesátých letech, ČL 2002, s. 278
• M. Maléřová: Eduard Petiška vypravuje: (převyprávění a adaptace pověstí a bájí) 2005
• I. Matkovská: Petiškovo zpracování pověstí v knize Čtení o hradech pro mládež 2005
• L. Vykypělová: Pohádkový dědeček od Eduarda Petišky in Úprava knížky pro sluchově postižené 2006
• J. Bláhová: Funkce jazykových prostředků v literatuře pro děti Eduarda Petišky 2007
• J. Holíková: Eduard Petiška in Problematika násilí v dětské literatuře 2009
• J. Zradička: Jak krtek k panu Petiškovi přišel Městské listy Oficiální noviny Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi. s. 17. červen 2012
• Autor: lid. Před 25 lety zemřel Eduard Petiška Lidové noviny 13. 6. 2012
• I. Fencl: OSOBNOST: Eduard Petiška by oslavil devadesát. Lidové noviny. Neviditelný pes. 14. 5. 2014
• Eduard Petiška. 20. 7. 2014. aktualne.cz
• Režisér Cirkusu Bukowsky Jan Pachl natáčí o lásce podle Eduarda Petišky
• Blanka Kovaříková. Příběh slavné rodiny Petišků. Vlasta 45/2014
• Z. Vavrušková. (2015). Biblické příběhy ve zpracování Eduarda Petišky (Doctoral dissertation, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta)
• Gender v povinné literatuře – Staré řecké báje a pověsti: genderová analýza díla

• F. Buriánek, Impuls 1967, s. 434
• Oondřej Neff, ZM 1985, s. 282

• J. Voráček, LM 1979, č. 5; Z. Heřman, Tvar 1994, č. 9
• O. Chaloupka, ZM 1987, s. 406
• V. Píša, LM 1987, s. 134

• Nejkrásnější vzpomínky Eduard Petiška (volně ke zhlédnutí zde).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Eduard Petiška na Wikimedia Commons
• Osoba Eduard Petiška ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Eduard Petiška
• Výběr citátů