Eduard Tesár

Eduard Tesár
Narození	19. června 1922 Budapešť Maďarsko Maďarsko
Úmrtí	20. února 1951 (ve věku 28 let) Bratislava Československo Československo
Národnost	slovenská
Ocenění	štátna cena Jozefa Miloslava Hurbana (2021; Bratislavský hrad) Řád Ľudovíta Štúra I. třídy (2022; Reduta)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eduard Tesár (19. června 1922^[1] Budapešť – 20. února 1951 Bratislava) byl slovenský úředník a protikomunistický odbojář odsouzený v politickém procesu komunistickým režimem k trestu smrti a v roce 1951 popraven.^[2][3]

Narodil se v roce 1922 v Budapešti.^[4] Dětství a mládí prožil v Trenčíně, kde také studoval na gymnáziu.^[5][6] Byl rovněž angažován v místnímu skautu.^[7] Během druhé světové války se za existence Slovenského štátu zapojil do činnosti Hlinkovy mládeže a podle některých zdrojů nacistům pomáhal s odhalováním členů protinacistického odboje.^[8][9] Podle jiných zdrojů měl ale činit pravý opak a ve skutečnosti významně pomoci protinacistickým odbojářům.^[10][11] V té době se živil jako zaměstnanec Župného úřadu v Trenčíně. Studoval rovněž na škole Vyšší vůdcovské škole Milana Hlinku v Bratislavě. Z té měl být později vyloučen.^[10] Poté pracoval na místním okresním národním výboru a zřejmě od roku 1946 začal pracovat na Povereníctve vnútra v oddělení pasů a víz,^[12] díky čemuž měl přístup k řadě důležitých dokumentů (ty poté poskytoval spolupracovníkům v odboji).^[13][14][15] Na oddělení přitom pracovala i jeho žena Alice. V té době již žil v Bratislavě.^[11]

Ještě před komunistickým převratem v únoru 1948 se stal členem protikomunistické odbojové skupiny Biela légia.^{[16][17][18][19]} Tu posléze pomáhal organizovat. V rámci své činnosti pomáhal například při přechodech emigrantů do Rakouska či se podílel na nelegálním radiovém vysílání na Slovensku. Postupem času však došlo k odhalení skupiny, když se do ní podařilo proniknout agentovi vojenského obranného zpravodajství.^[20] Poté byl Tesár v lednu 1949 zatčen, ve vazbě mučen, a v politickém procesu konaném v květnu 1949 odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody.^[14] Po odvolání státního prokurátora byl rozsudek v září 1950 změněn na trestu smrti; generální prokuratura tak rozhodla po nátlaku ze strany KSČ.^[21] Na začátku roku 1951 odmítl prezident Klement Gottwald udělit prezidentskou milost. Popraven tak byl v únoru 1951 spolu se svými spolupracovníky Antonem Tunegou a Albertem Púčikem.^[13][22][23] Pohřben byl na hřbitově v Martine. V procesu bylo přitom odsouzeno dalších asi pět desítek osob, řada z nich k dlouholetým trestům odnětí svobody.^{[24][25][26][27]}

Při příležitosti 70. výročí jeho úmrtí uctil jeho památku v únoru 2021 Předseda Národní rady Slovenské republiky Boris Kollár.^{[28][29][30][31]} V září 2021 mu poté Kollár udělil cenu Jozefa Miloslava Hurbana.^[32] Jeho památku uctil rovněž slovenský premiér Eduard Heger.^[33] V květnu 2022 byl spolu s Tunegou a Púčikem oceněn Řádem Ľudovíta Štúra I. třídy, když mu vyznamenání udělila in memoriam slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.^[34][35] Ta mu jej udělila za zásluhy o demokracii a její rozvoj a za obranu lidských práv a svobod.^[36][37] Nedlouho poté ovšem za tento krok byla kritizována (například předsedou strany SMER-SD a bývalým slovenským premiérem Robertem Ficem)^[38][39][40] vzhledem k tomu, že měl podle některých zdrojů být klerofašista a odpůrce Slovenského národního povstání (přestože jiné zdroje tvrdí přesný opak).^[11][41] Prezidentka se poté za udělení vyznamenání omluvila.^{[38][42][43][44]} Naopak bývalý evropský komisař a bývalý předseda KDH Ján Figeľ udělení vyznamenání obhajoval.^[45][46][47] Jeho památku připomíná rovněž slovenská poslankyně Evropského parlamentu za KDH Miriam Lexmann^[48] a představitelé katolické církve.^[49][50]

Existuje více pamětních desek připomínajících jeho památku, jedna se nachází například na budově trenčínského gymnázia.^[51][52] I na jeho počest pak byla založena Nadace Tunegu, Púčika a Tesára.^[53][54]