Eduard Vojan

Eduard Vojan
herec Eduard Vojan
Narození	5. května 1853 Praha Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	31. května 1920 (ve věku 67 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy (50°4′50″ s. š., 14°27′54″ v. d.)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eduard Vojan (5. května 1853 Praha-Malá Strana^[1] – 31. května 1920 Praha)^[2] byl český herec, člen Národního divadla, v němž vyvrcholilo české mimické umění na rozhraní 19. a 20. století.^[3]

Eduard Vojan, zakladatel moderního českého herectví, založeného na hlubokém psychologickém prožití ztvárňované postavy, přišel na svět 5. května 1853 na pražské Malé Straně, v domě čp. 67 v Míšenské ulici, v rodině Františka Vojana, podřízeného úředníka u zemské pokladny a Anny Vojanové, dcery tesařského mistra Josefa Krejčího z Volar.^[4] Kromě Eduarda měla rodina ještě čtyři dcery. Otec chtěl ze syna mít důstojníka rakouské armády.

Ale Vojan snil již od mládí o kariéře herce – touha po herectví ho pak neopustila ani tehdy, když jej otec za trest vzal ze studií na reálce a dal vyučit litografem: Vojan i pak ochotnicky hrál v malostranském souboru Thalia.

Hraní v tomto souboru pak bylo příčinou vážné Vojanovy roztržky s otcem – Vojan po této roztržce odešel ve svých šestnácti letech z domova a přidal se 24. února 1869 k divadelní společnosti Jiljí Krämera, která vystupovala v Unhošti u Prahy. Byl přijat v oboru "hrdinský milovník" za 12 zlatých měsíčně.^[5] F. L. Šmíd mu později zprostředkoval i účinkování ve staropražských šantánech.

Brzy se ale Vojan neúspěšně pokusil o návrat domů – po smrti matky (v roce 1869) doufal, že se s ním otec usmíří, ale čekalo ho zklamání. Následovaly dlouhé roky jeho účinkování v různých venkovských divadelních společnostech, kde dostával postupně stále významnější role. Prošel tak div. společnosti E. Rotta (1870–1) a Václava Brauna (1872–3). Po vojně odsloužené u 35. pěšího pluku (1873 až 1876) nastoupil v divadelní společnosti Josefa Emila Kramuela (1876–8) a pak u Jana Pištěka (1879–81).^[6]

Od roku 1881 pak Vojan hrál v plzeňské divadelní společnosti Františka Pokorného, který získal k provozování městské divadlo v Plzni. Zde v letech 1881 až 1884 vytvořil Vojan 70 postav. V Plzni dosáhl značných úspěchů a v roce 1883 byl pozván na zkoušky do pražského Národního divadla, avšak nakonec nebyl přijat.^[7] Divadlo pro léta 1885 až 1886 převzal Pavel Švanda ze Semčic. V prosinci 1885 však Švanda ohlásil odchod a Vojan požádal o převzetí plzeňského divadla. Divadlo mu bylo 16. června 1886 přiděleno, ale během měsíce se jej vzdal, neboť nedostal přislíbené peníze na provoz.^[8] Vojan se tedy vrátil v létě 1886 ke Švandovi do Prahy, u něhož pak hrál v letním divadle na pražském Smíchově a v zimě (1886–1888) v Brně.^[9][10] Švanda přijal do divadla rovněž nadějnou malostranskou ochotnici Hanu Kubešovou (později provdanou Kvapilovou), se kterou se Vojan sblížil důvěrněji při působení divadla v zimní sezóně v Brně^[11] a začátkem roku 1887 se tajně zasnoubili.^[12]

Ve Švandově divadle v letech 1886 až 1888 začala růst Vojanova sláva jako herce schopného citlivě rozlišovat charaktery svých rolí a postihnout vnitřní svět hrané postavy, Švanda jej proto stále častěji začíná obsazovat do psychologických rolí – společně s Hanou Kubešovou, jeho budoucí dlouholetou hereckou partnerkou, vytváří Vojan ve Švandově divadle nový herecký styl – psychologický realismus.

V polovině roku 1888 se Vojanovi splnil dávný sen – byl přijat do angažmá v pražském Národním divadle. Zde jej ale, stejně jako Kubešovou–Kvapilovou, čekalo zklamání – konzervativní publikum si žádalo operetu a výpravné hry, v činohře stále převládal romantický deklamační styl, realisticky ztvárněné drama si na jeviště Národního divadla hledalo cestu jen velmi obtížně – Vojan nebyl přijat příznivě, jako herec stál v pozadí.

Ke zlomu ve Vojanově kariéře došlo v roce 1894, když si spisovatel a spoluautor hry Maryša V. Mrštík vymínil, že postavu Francka bude hrát právě Vojan – Vojan se Mrštíkovi za projevenou důvěru odměnil mistrovským výkonem, který pak stál na počátku jeho slávy a uznání. Role pro Vojana si pak vyžádali ve svých hrách např. i Alois Jirásek, Jaroslav Kvapil či Jaroslav Hilbert a mnozí další.

Pod režijním vedením J. Kvapila, zastánce moderního a ansámblového provedení divadelní hry, pak Vojan ztvárnil mnohé významné role – hrál Veršinina v dramatu A. P. Čechova Tři sestry, Astrova ve hře Višňový sad stejného autora, objevným způsobem ztvárnil titulní postavy W. Shakespeara v dramatech Hamlet, Othello, Macbeth, Richard III. atd., hrál i v hrách H. Ibsena Stavitel Solness či John Gabriel Brockman, zářil též v dramatu E. Rostanda Cyrano z Bergeracu či jako Mefisto v Goetheho Faustovi.

Za dobu svého působení v Národním divadle vytvořil Eduard Vojan na 309 postav v 278 divadelních hrách a dle Vojanových záznamů v jeho deníku v nich vystoupil celkem 3.175 krát ^[13], z toho velká většina těchto postav byla postavami hlavními – již tímto se nesmazatelně zapsal do dějin moderního českého divadla. Zvláštní místo zaujímá i mezi tehdejšími herci evropskými. Ve srovnání s nimi vyniká u Vojana silně individualistické založení postavy.^[14]

V roce 1910 hostoval v Národním divadle v Záhřebu a v Národním divadle v Bělehradu v rolích Hamleta, Shylocka a Othella.

Dne 29. dubna 1895 se Vojan oženil s Růženou Štěpánkovou, dcerou zámožného pražského krupaře a 25. února 1896 se jim narodila dcera Olga. Studovala herectví u Maxe Reinhardta v Berlíně, avšak zemřela tragicky 9. listopadu 1922. Druhorozená dcera Milada, narozená v prosinci roku 1900, zemřela v červenci 1903.^[15]

Eduard Vojan stanul na divadelních prknech naposledy 2. května 1920. Zemřel dne 31. května roku 1920 v Praze. Pohřeb za účasti prezidenta T. G. Masaryka se konal dne 3. 6. 1920. Je pochován v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech v Praze. (Olšanský hřbitov VI, odd. 10b, hrob 28)^[16] Jeho manželka Růžena zemřela o dvacet šest let později, 21. prosince 1946.^[17]

V nekrologu uveřejněném v časopisu Světozor bylo zdůrazněno, že se "navždy se scénou rozloučil nedostižný Žižka, Hus, Gero, Hamlet, Richard III. a Marcus Antonius. Jeho životní, podmanivé umění bude dlouho vzpomínáno jeho současníky a v historii českého divadla bude vepsáno na místo nejčestnější. Umřel opravdový suverén jeviště, zanechal tisíce srdcí v zármutku a své místo nevyplněné."^[3]

• 1913 čestný občan města Prahy
• 1913 čestný titul vrchního režiséra Národního divadla
• 1954 zahrada ministerstva financí, bývalého konventu karmelitek, pojmenována na jeho počest Vojanovy sady coby malostranského rodáka z blízké Míšeňské ulice čestný titul vrchního režiséra

Jiří Mahen

• Byl z nejpoctivějších umělců, které kdy české divadlo mělo. Jeho pracovitost byla prostě úžasná. Divadlo a umění nebylo mu jenom planou láskou, bylo mu vášní, která stravovala celý jeho život. Všechen zájem u tohoto ducha soustřeďoval se jenom v divadle. České jeviště s jeho postavou vzrůstalo na jeviště, o němž se mluvilo v cizině s úctou, která zase byla vyvolávána pouhým citováním jména "Vojan". Nikdy nestavěl se na půdu laciných úspěchů, a proto nikdy před našima očima nestárl...Byl nejlepším z herců českého divadla, byl programem, k němuž se budeme muset navracet. ^[19]

• Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 16, 37
• B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 55–6, 81, 113, 142, 144, 149, 196, 249, 266, 309, 331
• Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 18, 64, 99, 100, 117, 124, 130, 231, 234
• Jan Jaroslav Bor: Eduard Vojan, kritické kapitoly, vyd. Jar. Benda u Edv. Leschingera, Praha, 1907
• Alexander Buchner: Opera v Praze, PANTON, Praha, 1985, str. 147
• Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 10–12, 14–5, 17, 42
• František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 12, 14, 16, 24–30, 35, 41, 47, 73, 75, 78, 123, 188, 267, 341
• František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 121, 157, 164, 169, 172, 174–7, 180, 183, 188–9, 202, 207–9, 221, 232, 260, 284, 286–7, ISBN 80-200-0782-2
• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 76, 86, 88, 97–9, 101–7, 109, 110, 112–3, 120, 127, 153–4, 156, 219, 222, 225, 227, 233, 236, 286–7, 291, 296, 299, 300
• Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 75, 149, 186, 219, 321, 348, 388, 391, 394, 424, 468, 486, 489, 527, 543, 544.
• Rudolf Deyl: Vojan zblízka, Orbis, Praha, 1953
• Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 25–6, obraz. část str. 1–6
• Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 16, 20–1, 34, 50, 54, 62–3, 66–7, 72, 74, 76, 78, 81–2, 87–9, 109, 110, 112–3, 115–6, 120, 123–6, 128, 132, 134, 139, 150, 152–3, 170, 171, 178–9, 194, 207, 209, 213, 227, 231, 234, 264, 270
• Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 7, 15, 22–4, 26–7, 30, 32, 36, 50, 52–5, 59–64, 66, 94–7, 99, 100, 118, 123, 161–2
• Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 13, 21–2, 54, 62, 112, 117, 120, 124, 127, 129, 131–3, 140, 382, 590
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 564–6
• František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 31, 93, 98, 100–1, 110, 116, 136–8, 150, 189, 191–2, 195, 202, 210, 238, 252, 301
• Jiří Mahen: Za oponou umění a života, Český spisovatel, Praha, 1961, str. 26–8
• Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 196–200.
• Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 16, 31, 38, 96, 146, 213, 215, 244–6, 252–3
• Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 55, 58–9, 84, 89, 90, 97, 126, 129, 132, 136, 208, 262
• Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, str. 111–2, 115–6, 129, 136, 164, 218, 246, 253–4, 263, 271, 284, 289, 295–6, 300, 311, 320–1, 323–4, 343–4
• V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 59, 161
• Zdeněk Štěpánek: Herec, Mladá fronta, Praha, 1964, str. 41–4
• Josef Teichman: Eduard Vojan, Orbis, Praha, 1947
• Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 24, 43, 54, 63, 75, 77, 88, 96–103, 112–4
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 476. 
• Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 35–6, 41, ISBN 978-80-7388-552-6
• Jindřich Vodák: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 116–120.
• Müller, Träger: Eduard Vojan, Orbis, Praha, 1953

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Eduard Vojan na Wikimedia Commons
• Osoba Eduard Vojan ve Wikicitátech
• Eduard Vojan v databázi Archivu Národního divadla
• Eduard Vojan ve Filmové databázi