Edvard Kocbek

Edvard Kocbek
Narození	27. září 1904 Sveti Jurij ob Ščavnici
Úmrtí	3. listopadu 1981 (ve věku 77 let) Lublaň
Místo pohřbení	Centralno pokopališče Žale, Ljubljana
Povolání	jazykovědec, básník, politický komisař, spisovatel, překladatel, politik, partyzán a esejista
Alma mater	Univerzita v Lublani
Ocenění	Prešerenova cena Partyzánská pamětní medaile 1941 Řád bratrství a jednoty Řád zásluh pro lid Řád národního osvobození
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Edvard Kocbek (27. září 1904, Sveti Jurij ob Ščavnici – 3. listopadu 1981, Lublaň) byl původem slovinský básník, politik a spisovatel.

Byl synem varhaníka v římskokatolickém kostele. Narodil se na území bývalého Rakousko-Uherska na úpatí Alp. V kostele strávil s otcem mnoho času, nazýval ho druhým domovem.

Životní příběh

Po 1. světové válce vstoupil v Mariboru do semináře s cílem stát se knězem (tehdy se jednalo o území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), po dvou letech na protest proti rigidním pravidlům a jednostrannému pohledu jeho nadřízených kněží odešel. Svou víru však neztratil, odešel do Lublaně, a studoval románské jazyky a literaturu na univerzitě a byl redaktorem katolického časopisu Kříž (1928 - 1930). ^[1] Začal posílat básně do katolického socialistického periodika Oheň.

Snažil se nalézt střed mezi nábožným provincionalismem většiny tehdejší slovinské literatury, avantgardním konstruktivismem, jehož pionýrem byl básník Srečko Kosovel a sebevědomým dokumentárním realismem spojeným s tehdejší popularitou socialismu.

Dvě cesty do západní Evropy byly kruciální pro jeho vývoj: Léto strávené v Berlíně a roční stipendium ve Francii, kdy se setkal s německým expresionismem a francouzským surrealismem a dostal se pod vliv Emmanuela Mouniera a jeho kruhu při katolickém časopise Esprit.

Po návratu do Slovinska napsal výjimečný cyklus básní Podzimní básně. Jednalo se o metafyzický realismus: náboženská odpověď na přírodní svět se snoubila s pokusem o vyrovnání spirituální esence bytí s fyzickou podstatou. Ve většině z těchto básní Kocbek ignoroval tradiční rytmus a rým ve prospěch volného verše, což přivedlo moderní estetiku do poezie, které do té doby vládl folklor a romanticismus.

Dále napsal cykly (Milostné básně, Soudružské básně, Básně o Zemi), které daly vznik jeho první sbírce básní, Země (orig. Zemlja, 1934). Díky ní se stal jedním z nejoriginálnějších mladých slovinských básníků. Básně z této sbírky jsou situovány do jeho rodného kraje ve východním Slovinsku, plném vinic, kopců a lesů.

Po 2. světové válce byla jeho tvorba zakázaná, ale vyhrál Prešerenovu cenu v roce 1964 (nejvyšší možné ocenění za literární počin ve Slovinsku). Je považován za jednoho z nejvýznamnějších moderních evropských poválečných básníků.

Ukázka z tvorby

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Edvard Kocbek

(překlad N. Mladkova):

Nyní

Když jsem povídal,
tak řekli, že nemám hlas,
když jsem psal,
tak řekli, že nevidím,
však když jsem od nich odešel,
tak řekli, že kulhám.
A když mě zavolali zpět,
tak zjistili, že neslyším.
Všechny mé smysly se pomíchaly
a posoudili, že jsem blázen.
Nyní jsem šťasten.

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Edvard Kocbek na Wikimedia Commons