Edward Hawke
| Admirál Edward Hawke | |
|---|---|
 Velkoadmirál Sir Edward Hawke (1768–1770, Francis Cotes) | |
| První lord admirality | |
| Ve funkci: 10. prosince 1766 – 12. ledna 1771 | |
| Předchůdce | admirál Sir Charles Saunders |
| Nástupce | John Montagu, 4. hrabě ze Sandwiche |
| Narození | 21. února 1705 Londýn |
| Úmrtí | 17. října 1781 (ve věku 76 let) Sunbury-on-Thames |
| Místo pohřbení | St. Nicolas' Church, North Stoneham |
| Choť | Catherine Brooke (od 1737) |
| Rodiče | Edward Hawke a Elizabeth Bladen |
| Děti | Martin Hawke, 2nd Baron Hawke Edward Hawke Hon. Chaloner Hawke |
| Příbuzní | Cassandra Julia Hawke[1], Annabella Eliza Cassandra Hawke[1], Edward Hawke-Harvey, 3rd Baron Hawke of Towton[1] a Martin Bladen Edward Hawke[1] (vnoučata) |
| Profese | politik a námořní důstojník |
| Ocenění | Řád lázně |
| Commons | Edward Hawke, 1st Baron Hawke |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Edward Hawke, 1. baron Hawke (21. února 1705, Londýn, Anglie – 17. října 1781, Sunbury-on-Thames, Anglie) byl britský admirál a námořní vojevůdce válek 18. století. Proslul jako vítěz rozhodujícího střetnutí na moři s Francií v bitvě u Quiberonu za sedmileté války. Kromě služby v královském námořnictvu dlouholetým poslancem Dolní sněmovny a v letech 1766–1771 ministrem námořnictva (první lord admirality). V roce 1768 dosáhl nejvyšší možné hodnosti velkoadmirála (Admiral of the Fleet) a v roce 1776 byl s titulem barona povolán do Sněmovny lordů.
Životopis
Narodil se jako jediný syn právníka Edwarda Hawkeho a jeho manželky Elizabeth, rozené Bladen. Do námořnictva vstoupil v patnácti letech jako dobrovolník a v počátku kariéry profitoval z vlivu svého strýce, dlouholetého poslance a komisaře pro obchod a kolonie Martina Bladena. Nejprve sloužil u břehů severní Ameriky, později v Lamanšském průlivu a na pobřeží západní Afriky, již v roce 1725 byl poručíkem. Poté sloužil ve Středomoří a na Jamajce, v roce 1733 byl již komandérem a v roce 1734 dosáhl hodnosti kapitána[2]. V roce 1737 se oženil a dočasně opustil aktivní službu, v roce 1739 byl povolán znovu na moře s pověřením doprovázet obchodní loďstvo do Karibiku.
Za války o rakouské dědictví se jako velitel lodi Berwick zúčastnil nerozhodné bitvy u Toulonu (1744). V roce 1747 dosáhl hodnosti kontradmirála a stal se velitelem v Lamanšském průlivu, tehdy prosazoval zlepšení výkonu posádek na lodích. V říjnu 1747 zvítězil v druhé bitvě u Finistère, kdy zajal šest francouzských lodí. Díky tomu Británie získala plnou kontrolu nad Lamanšským průlivem a také lepší podmínky při sjednávání Cášského míru. V letech 1747–1776 byl členem Dolní sněmovny (celou dobu byl poslancem za přístav Portsmouth), v Portsmouthu také v letech 1748–1752 zastával funkci velitele přístavu v hodnosti viceadmirála (1748). V roce 1749 obdržel Řád lázně a šlechtický titul.
.jpg)
Ještě před sedmiletou válkou se znovu stal velitelem v Lamanšském průlivu (1755) a zabavoval francouzské obchodní lodě. Po vypuknutí války a popravě admirála Johna Bynga převzal vrchní velení ve Středomoří (1757). Nepokusil se zpět o dobytí Menorcy a poté byl kritizován za to, že proti Byngovi svědčil před válečným soudem. V roce 1757 byl povýšen na admirála a byl pověřen blokádou francouzských přístavů Rochefort a Brest. V listopadu 1759 zvítězil v bitvě u Quiberonu, která byla zásadním střetnutím mezi britským a francouzským loďstem během sedmileté války. Pod Hawkeho velením pak britské loďstvo blokovalo prakticky celé francouzské pobřeží a v roce 1761 po počátečním neúspěchu dobyl ostrov Belle-Isle.
V prosinci 1766 byl jmenován ministrem námořnictva (formálně byl tehdejším premiérem vévoda z Graftonu, ale faktickým vůdcem vlády byl William Pitt, který byl dlouholetým Hawkeho patronem), zároveň se stal členem Tajné rady. V roce 1768 obdržel Hawke hodnost velkoadmirála a jako populární námořní vojevůdce si udržel funkci prvního lorda admirality i po Pittově pádu. Jako ministr námořnictva se snažil dostat pod kontrolu financování Royal Navy, z funkce odstoupil ze zdravotních důvodů v lednu 1771 a na jeho rezignaci navazovalo několik personálních změn hned v prvním roce fungování Northovy vlády. Novým prvním lordem admirality se na jedenáct let stal hrabě Sandwich.
V roce 1776 byl povýšen na barona a povolán do Sněmovny lordů. Jeho sídlem byl zámek Scartingwell Hall v hrabství Yorkshire, který byl přestavován koncem 18. století, v polovině 20. století byl zbořen. S manželkou Catherine Brooke (1720–1756) měl admirál Hawke čtyři děti, dědicem titulu byl syn Martin Bladen Hawke (1744-1805), který vystudoval práva a v letech 1768–1774 byl členem Dolní sněmovny. Potomstvo rodu žije dodnes, současným představitelem je William Martin Hawke, 12. baron Hawke (*1995).
Jméno admirála Edwarda Hawkeho nese několik lokalit objevených nebo osídlených během 18. století, například region Hawke's Bay na Novém Zélandu nebo přístavní město Port Hawkesbury v Kanadě.
Odkazy
Reference
Literatura
- KOVAŘÍK, Jiří: Sedmiletá válka; Praha, 2021; 463 s. ISBN 978-80-7497-377-2
- KOVAŘÍK, Jiří: Salvy pod plachtami, I. díl Námořní války Ludvíka XV. a Ludvíka XVI.; Praha, 2021; 367 s. ISBN 978-80-7497-348-2
- TARABA, Luboš. Sukně proti kalhotám : válka o rakouské dědictví 1740-1748. Praha: Epocha, 2019. 464 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7557-176-2.
- STELLNER, František. Sedmiletá válka v Evropě. Praha: Libri, 2000. 407 s. Dostupné online. ISBN 9788072770106.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Edward Hawke na Wikimedia Commons - Edward Hawke na webu britského parlamentu
- Rodokmen rodu Hawke Archivováno 3. 6. 2016 na Wayback Machine.
- Personální obsazení admirality 1660–1870 na webu British History Online
- Tento článek čerpá z 11. vydání Encyclopædie Britannicy z roku 1911, nyní již volného díla (public domain), z hesla (anglicky) „Edward Hawke, 1st Baron Hawke“, jehož autorem je Satyavrat Nirala.
Média použitá na této stránce
(c) Mike Searle, CC BY-SA 2.0
Monument to Admiral Lord Hawke - St Nicolas' church, North Stoneham. In 1737 he married Catherine Brooke, the only the daughter and sole heiress[1] of Walter Brooke (1695-1722)[2] of Burton Hall near Hull[3] and of Gateforth Hall[4] in Yorkshire, by his wife Catherine Hammond (d.1721) daughter and heiress of William Hammond of Scarthingwell Hall,[3] in the parish of Towton, Yorkshire.[5][6] Hawke made his home at Scarthingwell Hall and took for his barony the territorial designation "of Towton" from the parish in which it was situated. Arms: Arms, as quartered by the descendants of Admiral Lord Hawke: Quarterly 1st and 4th argent, a chevron erminois between three boatswain's whistles purple (Hawke), 2nd and 3rd grand-quarter quarterly, 1st and 4th or, a cross engrailed gules (Brooke), 2nd and 3rd argent, a chevron engrailed sable between three mullets sable (Hammond of Scarthingwell, a Brooke heiress).
Admiral Sir Edward Hawke, 1705-1781, 1st Baron Hawke
A three-quarter-length portrait showing the sitter slightly to the right. He wears flag-officer's undress uniform, 1767-83, of blue jacket and gold braid with the ribbon and star of the Order of Bath and a tie-wig. He holds his sword in his right hand and stands against a rocky background with, on the left, the fleet at anchor together with a barge flying the Union flag.
Hawke is best known for his defeat of the French fleet in Quiberon Bay in November 1759 - an extremely hazardous action fought close in on a rocky coast, in the fading light of a November evening. This crowned an already distinguished active career in which he had been knighted in 1747, as a very junior rear-admiral, for his victory over the French at the Second Battle of Cape Finisterre. He was later First Lord of the Admiralty, 1766-71 and became Admiral of the Fleet in 1768, but was five years into retirement before George III (who disapproved of his political views) eventually made him 1st Baron Hawke. Cotes was a pastellist who turned to oil painting to enable him to execute larger-scale works. In 1765, he became a director of the Society of Artists, with whom he had exhibited since 1760, and became an important figure in the London art world. He was instrumental in setting up the Royal Academy in 1768.