Efekt zelenovouse

Hypotetický příklad, na základě něhož se jedinci asortativně párují na základě barvy hlavy

Efekt zelenovouse je původně myšlenkový experiment a později fenomén evoluční biologie, který se zaobírá rozvojem selektivního altruismu mezi jednotlivci určitého druhu.

Klasický příbuzenský výběr vysvětluje vznik altruismu na základě pravděpodobnosti sdílení určitých alel mezi jedinci. Tím, že jedinec šíří své alely prostřednictvím příbuzných, zvyšuje svou inkluzivní zdatnost. Zelenovous je označení pro modelový gen, který se navenek projevuje třemi způsoby: zaprvé vede k expresi určitého výrazného znaku, zadruhé umožňuje ostatním nositelům téhož genu tento znak rozeznávat a zatřetí podporuje altruistické chování mezi těmito jedinci. Šíření takového genu v populaci by tedy nemuselo záviset na principu bezprostřední příbuznosti.[1]

Nad hypotetickou existencí podobného genu uvažoval Richard Dawkins ve své knize Sobecký gen (1976): Teoreticky je možné, aby vznikl gen, který by udělil nějaké viditelné „označení", řekněme bledou kůži nebo zelený vous, zkrátka cokoli nápadného, a zároveň i tendenci být velice hodný k nositelům tohoto znaku. To je sice možné, ale nijak zvlášť pravděpodobné. Zelený vous by se se stejnou pravděpodobností mohl spojit se zarůstajícími nehty na palci nebo jakýmkoli jiným znakem. Právě tak záliba v zelené bradce může být zase svázána s neschopností cítit frézie. Není příliš pravděpodobné, že by jeden a týž gen řídil obojí – jak vznik znaku, tak adekvátní altruismus. Nicméně teoreticky je projev altruismu zelenovouse možný.[2]

Zprvu spíše hypotetický koncept byl nicméně u některých žijících organismů skutečně potvrzen. Například ve vícečetných koloniích mravence Solenopsis invicta se množí pouze královny nesoucí heterozygotní kombinaci Bb genu Gp-9. Dělnice nesoucí tutéž heterozygotní kombinaci totiž, zřejmě na základě pachových signálů, rozpoznávají a zabíjejí královny s homozygotní kombinací BB, čímž umožňují efektivnější šíření alely b do dalších generací. Konečné fixaci alely b však brání to, že se v homozygotním stavu (bb) projevuje letálně.[3] Dalším příkladem je hlenka Dictyostelium discoideum, jejíž gen csA kóduje buněčný adhezivní protein, jenž umožňuje hlenkám vytvářet společné agregace. Hlenky s funkčním genem csA na základě lepší přilnavosti a efektivnější schopnosti vzájemného rozpoznávání omezují početnost hlenek s inaktivovaným genem, které jinak mají kvůli své nižší schopnosti adheze vyšší pravděpodobnost, že skončí jako spory.[4]

Reference

  1. ↑ ZRZAVÝ, Jan; MIHULKA, Stanislav; STORCH, David; BURDA, Hynek; BEGALL, Sabine. Jak se dělá evoluce : labyrintem evoluční biologie. 4. vyd. Praha: Dokořán, Argo, 2017. 479 s. ISBN 978-80-7363-763-7, ISBN 80-7363-763-4. OCLC 982100649 S. 111–112. 
  2. ↑ DAWKINS, Richard. Sobecký gen (původním názvem: The Selfish Gene). Překlad Vojtěch Kopský. Praha: Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0730-8. S. 89. 
  3. ↑ KELLER, Laurent; ROSS, Kenneth G. Selfish genes: a green beard in the red fire ant. Nature. 1998-08, roč. 394, čís. 6693, s. 573–575. Dostupné online [cit. 2022-07-21]. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/29064. (anglicky) 
  4. ↑ FUTUYMA, Douglas J.; KIRKPATRICK, Mark. Evolution. 4. vyd. Sunderland, Massachusetts: Sinauer Associates, Inc., Publishers, 2017. Dostupné online. ISBN 9781605356051. S. 303. (anglicky) 

Média použitá na této stránce

Green Beard Effect.svg
Autor: ImaSmurf, Licence: CC BY-SA 3.0
This is a diagram showing the Green Beard Effect in action. It shows the tendency of odd, out of the norm individuals to prefer other, similarly odd individuals. This is thought to be due to the sexual reproduction mechanism and the random shuffling of genes it produces in progeny. The tendencies then must spring from the belief that mating with similar individuals with presumably similar genes will ensure your genes are passed on to the next generation to be spread further.

I.

1. The Genotype shown by the two individuals here is this society’s standard - as it codes for the accepted phenotype (physical appearance); that is, light blue faces.

2. The two individuals are attracted to each other, since they share mutual characteristics and therefore most likely also share DNA sequences (genes) that code for these outward appearances.

3. The parents’ mutual genes for face color are passed on to their offspring, which facilitates the spreading of their genes to future generations, benefiting both parents.

II.

1. The individual on the right possesses the common, accepted light blue face genotype (RR); however, the one on the left has a rare, generally disliked orange face genotype (rr).

2. The two organisms are repulsed by each other, since their physical characteristics are different and therefore the genes that code for these quirks.

3. No children are had, seeing as both organisms would be faced with uncertainty over whether their progeny (children) would carry their genes to the next generation.

III.

1. Both individuals possess the rare orange face color gene (rr) that is generally found repulsive by most members of society.

2. The two organisms are attracted to one another, even though most others find the characteristic repulsive since they have the same gene for face color (rr).

3. The members pass their mutual gene for orange face color on to their offspring. This is thought to be the reason why two generally repulsive individuals would be mutually attracted to one another. The rare genotype (rr) possessed by both of the members that results in the repulsive quirks causes the odd individuals to want to reproduce together since it will be guaranteed that the rare (rr) genotype will be passed on to the next generation and spread.