Eiger

Eiger
Severní stěna Eigeru
Vrchol	3970 m n. m.
Prominence	356 m
Poloha
Světadíl	Evropa
Stát	Švýcarsko Švýcarsko
Pohoří	Bernské Alpy
Souřadnice	46°34′39″ s. š., 8°0′19″ v. d.
Eiger Eiger, Alpy
Prvovýstup	1858, 11. srpna
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eiger je nejvýchodnějším vrcholem horského masivu Jungfrau v bernském regionu Švýcarských Alp. Jeho výška je 3970 metrů nad mořem. Dalšími známými vrcholy tohoto masívu jsou Jungfrau (v překladu Panna) a Mönch (v překladu Mnich). Jméno hory má kořeny ve středověké vulgární latině a odkazuje buď na špičatý vrchol nebo na bájného obra.

Základní stavební horninou Eigeru je vápenec, pocházející převážně z druhohor. Ty se strmě zdvihají na severní hraně masivu Aar, který byl vyzdvižen těmito sedimenty od jižního k severovýchodnímu Eigerjochu a je považován za geologickou zvláštnost.

Nejvýše položená železniční stanice v Evropě (3454 m n. m.) se nachází v sedle mezi štíty Mönch a Jungfrau. Vlak projíždí tunelem vybudovaným v hoře Eiger, kde se stáčí a vynořuje se v sedle Jungfraujoch. Uvnitř hory je umístěna železniční stanice Eigerwand, odkud je možné nahlédnout do severní stěny.

Prvovýstup

Poprvé vrchol Eigeru zdolali 11. srpna 1858 švýcarští horští vůdci Christian Almer a Peter Bohren společně s Irem Charlesem Barringtonem.

Hřebenem Mittellegi vylezl 10. září 1921 japonský horolezec Yuko Maki a švýcarští horští vůdci Fritz Ammater, Samuel Brawand a Fritz Steuri.

Jako první žena vystoupila na vrchol Eigeru 25. července 1864 britská horolezkyně Lucy Walkerová.

Severní stěna

Do konce 19. století se podařilo zdolat všechny významné vrcholy Alp včetně samotného Eigeru. Nová generace lezců se proto musela soustředit na techničtější výstupy neobvyklými cestami. Mezi nejobtížnější v Alpách patřily severní stěny, konkrétně šestice tzv. Velkých severních stěn hor Matterhorn, Cima Grande, Petit Dru, Piz Badile, Eiger a Grandes Jorasses. Jako první byla dobyta severní stěna Matterhornu bratry Schmidovými v srpnu 1931. Největší výzvou tak zůstala severní stěna Eigeru, která je s převýšením více než 1800 m jednou z nejvyšších evropských stěn a díky obtížnosti i výzvou pro všechny zkušené horolezce. Vzhledem k velkému tzv. „objektivnímu nebezpečí“ (padající kamení, led a sníh, špatné počasí) a vysokému počtu obětí, bývá její název z původního německého Nordwand (severní stěna) komolen na Mordwand (vražedná stěna). Názory na možnosti jejího zdolání se různily. Někteří tuto stěnu považovali za tzv. poslední horolezecký problém v Alpách. V tisku se ale objevoval i názor, že je stěna nezdolatelná a že kdokoliv, kdo se o to pokusí, trpí duševní poruchou.

Jako první do severní stěny nastoupili roku 1935 Max Sedlmayr a Karl Mehringer. Už tento pokus přilákal zástupy zvědavců, kteří je pozorovali dalekohledy z teras blízkých hotelů. Po úvodním rychlém postupu zahalily horu mraky a nebylo jasné, co se s dvojicí stalo. Když se konečně viditelnost zlepšila, byli oba horolezci spatřeni v oblasti druhého sněžného pole, tedy zhruba v polovině výstupu. Poté horu opět zahalily mraky. Když se rozplynuly, nebylo horolezce nikde vidět. Při průzkumném průletu kolem stěny byl spatřen jeden z horolezců sedící nehybně na úzké římse. Toto místo bylo pojmenováno Bivak smrti. Tělo Sedlmayra bylo nalezeno na úpatí hory v roce 1936. Tělo Mehringera bylo spatřeno v roce 1962, nikdy však nebylo vyzvednuto.^[1]

Tragédie roku 1936

V roce 1936 se pod horou nacházelo hned několik skupin horolezců. Kvůli trvale špatnému počasí se nikdo o výstup dlouho nepokusil. Většina výprav postupně úpatí hory opustila. Zůstala německá výprava ve složení Andreas Hinterstoisser a Toni Kurz a rakouská výprava tvořená Edi Reinerem a Willym Angererem. Obě skupiny se 18. července potkaly ve stěně a rozhodly se pokračovat společně. Hinterstoisser sice prodělal téměř čtyřicetimetrový pád, nic se mu však nestalo a navíc byl záhy schopný překonat kyvadlovou technikou náročný traverz, který po něm byl později pojmenován. Po dokončení traverzu však vytáhl lano. Během prvního dne se čtveřici podařilo dostat až na druhé sněžné pole, kde se rozhodli bivakovat. Další den k žádnému velkému postupu nedošlo. Němci zřejmě prostoupili cestu nad bivakem smrti, Angerer byl však spatřen níže podpírán Reinerem a bylo zřejmé, že byl zasažen do hlavy padajícím kamenem. Navíc se zhoršilo počasí. Ochladilo se, na stěně začala namrzat voda, padalo kamení a laviny. Čtveřice se po marném pokusu pokračovat vzhůru obrátila k sestupu. Dorazili až k traverzu, kde jim nyní chybělo vytažené lano. Několik hodin se bezvýsledně pokoušeli o jeho překonání a nakonec se rozhodli slanit přímo dolů přes skalní převis. 20. července se čtveřice voláním, ale bez vizuálního kontaktu, spojila s pracovníkem železnice, který vyhlížel z okna v úbočí hory. Nezmínili se mu o tom, že by měli nějaké potíže a potřebovali pomoct, přesto se tento muž rozhodl přijít do okna i další den. 21. července zaslechl Toniho Kurze, který mu sdělil, že trojice jeho společníků se zabila a on se nemůže dostat dolů. Není jasné, co přesně se stalo, ale je pravděpodobné, že se Hinterstoisser na chvíli odpoutal a v tom momentě spadla lavina, která strhla jeho, Reinera a Angerera. Neuvázaný Hinterstoisser spadl až k úpatí hory, Angerer se zabil nárazem na skálu a Reiner se udusil na laně. Obě těla zůstala připoutána ke Kurzovi. Byla zorganizována záchranná akce. Bylo však příliš pozdě a Kurz musel přečkat noc, během které přišel o rukavici a zmrzla mu ruka. Příštího dne se záchranářům podařilo dostat do jeho blízkosti a Kurz dokázal zuby navázat na konec svého lana další úsek, uzel však neprošel karabinou. Záchranáři ho přesvědčovali, aby se odřízl a oni ho mohli zachytit na sněžné polici pod ním. Kurz už však neměl žádnou sílu. Po slovech „Já už nemůžu“ přepadl dopředu a zemřel.^[1]

Prvovýstup

Poprvé byla stěna prostoupena 24. července 1938 rakousko-německou horolezeckou skupinou ve složení Anderl Heckmair, Ludwig Vörg, Heinrich Harrer a Fritz Kasparek. I tento výstup probíhal poměrně dramaticky. Nejdříve byl Kasparek zasažen padajícím kamenem, při prostupu takzvaným pavoukem přežili několik pádů lavin a Vörg utrpěl vážné zranění ruky, takže zbytek výstupu absolvoval pod vlivem léků. Tento výstup se dnes nazývá klasická, neboli Heckmairova cesta. Kontroverzním se potom stalo oficiální přijetí čtveřice Adolfem Hitlerem, který jim poblahopřál k tomuto úspěchu.^[1]

Tragédie roku 1957

Během následujících let po prvovýstupu německo-rakouské čtveřice se podařilo tuto stěnu zdolat celkem 11x, odehrálo se zde však také několik smrtelných nehod. O třináctý výstup se v roce 1957 pokusili Němci Günter Nothdurft a Franz Mayer a Italové Claudio Corti a Stefano Longhi. Ačkoliv v tomto období bylo běžné zdolat stěnu s pouhým jedním bivakem, italští horolezci jich při tomto výstupu absolvovali celkem 8. Pozorovatelé z nedalekého hotelu ohlásili, že se skupina zřejmě dostala do problémů. Při průletu průzkumného letadla byl spatřen gestikulující Corti a Longhi uváznutý na nepřístupné římse několik metrů pod ním. Longhi prodělal pád při kterém zůstal viset na laně neschopný vytáhnout se nahoru. Prusíkův uzel, který mu to mohl umožnit, zřejmě neovládal a musel se proto spustit na římsu pod sebou. Corti byl zasažen padajícím kamením a vytáhnout ho nemohl. Dvojice Němců mu zanechala stan a zřejmě se pokusila co nejrychleji vystoupit a sejít po druhé straně hory pro pomoc, což se jim však nepodařilo a neznámo kde zmizeli. Corti byl vytažen ocelovým lanem z místa, které po něm bylo později pojmenováno „Cortiho bivak“, a snesen 70 členným mezinárodním záchranným týmem. K Longhimu se však záchranáři nedostali, spustili mu proto nějaké zásoby a nechali ho napospas osudu. Cortiho svědectví se stalo předmětem značné kontroverze. Tvrdil, že s Němci úzce spolupracovali a pod jeho vedením stoupali na jednom laně. To vyvrátili pozorovatelé, kteří viděli německou dvojici na vlastním laně daleko před Italy. Naopak se zdálo, že spolu obě družstva soupeřila. Corti čelil obvinění, že do stěny nastoupil bez přípravy a zapříčinil tak smrt svého partnera a obou Němců. Tato tvrzení vehementně odmítal, jisté však bylo, že hned na začátku výstupu zvolili s Longhim špatnou cestu a museli se vrátit, všechny pasáže výstupu označoval chybnými názvy a naopak tvrdil, že problémy způsobovali Němci. Nejdřív přišli o ruksak s jídlem a mačkami, následně Nothdurfl vážně onemocněl. Heinrich Harrer označil tato vyjádření ve své knize za lži. Podle jeho názoru by tak zkušený horolezec jako Nothdurfl nepokračoval bez maček a s vážnými zdravotními problémy ve výstupu, zvlášť když k těmto komplikacím mělo dojít hned na jeho počátku. I další horolezci kritizovali Cortiho vyjádření. Mimo jiné se pokoušel o uznání svého výstupu, ačkoliv byl na vrchol stěny vytažen záchranáři. Lionelu Terrrayovi, který byl součástí záchranného týmu, měl také sdělit, že se díky jejich akci na stěnu za rok vrátí. V roce 1961 byla nalezena těla Nothdurfa a Mayera na druhé straně hory a pořadí úspěšných výstupů tak muselo být dodatečně změněno. Corti byl zároveň očištěn v případě zodpovědnosti za jejich smrt. Rozebírána byla také nečinnost lokální horské služby. Bylo však obecně známo, že v severní stěně Eigeru odmítali kvůli vlastní bezpečnosti zasahovat. Corti se stal uznávaným horolezcem s mnoha cennými výstupy v Alpách a Patagonii.^[1]

Sólo výstupy

Severní stěnu Eigeru dlouho obcházela pověra o tom, že nese smůlu sólovým lezcům. O první sólový výstup se v roce 1961 pokusil Rakušan Adolf „Adi“ Mayr, který se dostal až do oblasti známé jako Stříbrný příkop, kde strávil noc. Téměř okamžitě po obnovení výstupu druhý den se ze stěny zřítil. Druhý sólový pokus uskutečnil o rok později Švýcar Adolf Derungs, který severní stěnou vystoupil už v roce 1959 se svým partnerem Lukasem Albrechtem. Tento úspěšný výstup byl označen za lehkovážný a dotažený jen s velkou dávkou štěstí (dvojice použila velmi primitivní vybavení a nevhodné oblečení). Při svém sólovém pokusu v roce 1961 vypadl Derungs ze stěny už poměrně brzo v oblasti pod Hinterstoisserovým traverzem. Jako další se o sólový výstup pokusil Diether Marchart, rakouský alpinista, který se proslavil prvním sólovým výstupem na severní stěnu Matterhornu. Jeho pokus skončil také tragicky, když se zřítil při přelézání mezi druhým a třetím sněhovým polem. Pokus slavného Itala Waltera Bonatiho dopadl lépe, když se po pádu kamení dokázal dostat do bezpečí. Prvním, kdo zdolal severní stěnu Eigeru při sólovém výstupu, se stal švýcarský horský vůdce Michel Darbellay 3. srpna 1963.^[1]

Další výstupy

Jako první Čechoslováci vystoupili severní stěnou Radovan Kuchař a Zdeno Zibrín 2. září 1961. Velmi hodnotný je zimní sólový prvovýstup Slováka Pavla „Pavúka“ Pochylého direttissimou v roce 1983. [1] V severní stěně vede několik českých prvovýstupů, například Československá diretissima 1976 (Jiří Šmíd, Sylva Kysilková, Josef Rybička a Petr Plachecký), další Československá cesta 2 v lednu a únoru 1978 (Jiří Šmíd, Miroslav Šmíd, Josef Rybička, Jaroslav Flejberk). Čeští emigranti Jiří Šmíd, Michal Pitelka a Čestmír Lukeš vylezli roku 1985 prvovýstup - Pamětní cestu Toniho Hiebelera. Prvovýstup nazvaný Žlutý anděl^[2][3] (VII+ až VIII-) vytvořili bratři Miroslav Coubal a Michal Coubal v roce 1988.

V roce 2008 severní stěnu doslova vyběhl Ueli Steck ze Švýcarska v rekordním čase 2 hodiny, 47 minut a 33 sekund. Jeho rekord byl překonán v roce 2011 Dani Arnoldem, který zdolal klasickou Heckmairovu cestu severní stěnou za neuvěřitelné 2 hodiny 28 minut. Ueli Steck realizoval svůj výstup jako sólo, a proto porovnaní s výstupem Daniho Arnolda, který použil při traverze fixní lana od jiných lezců, je nekorektní. Steckův výstup je u odborné veřejnosti o hodně cennější. Následně svůj rekord Steck vylepšil, taky sólovým výstupem. Švýcar Stefan Siegrist a Čechošvýcar Michal Pitelka natočili filmovou rekonstrukci prvovýstupu klasické Heckmairovy cesty s použitím dobových prostředků, Trailer k filmu^{[nedostupný zdroj]}. V roce 2008 byl natočen velmi zdařilý film o dobývání severní stěny s názvem NORDWAND. Pokus o výstup Toniho Kurze byl inspirací pro knihu Bílý pavouk od Heinricha Harrera a později pro dokumentární drama Vzývající ticho. V roce 2013 vydal Simon Mawer knihu Pád, ve které hraje Severní stěna významnou roli.

Fotogalerie

• 
  Maximilien de Meuron, 19. století
• 
  Západ slunce za Eigerem
• 
  pohled na Eiger
• 
  Pohled na severní stěnu Eigeru a sousední horu Mönch
• 
  Severní stěna
• 
  Bílý pavouk - nebezpečná část výstupu severní stěnou

Reference

Literatura

• Heinrich Harrer: Bílý Pavouk, Dobývání stěny smrti; z německého originálu Die Weiße Spinne (1999) přeložil PhDr. Jan Hlavička; vydal Ivo Železný, Praha 2002; 1. vyd., 285 s.; ISBN 80-237-3635-3
• Heinrich Harrer: Bílý Pavouk, Dobývání stěny smrti; 2. vydání (originál 2008), překlad Jan Hlavička, Radka Kolebáčová; Jota, Brno 2010, 2. vyd. 424 s.; ISBN 978-80-7217-696-0
• Radovan Kuchař: Deset velkých stěn; 1. vydání Státní nakladatelství Praha 1963;
• Radovan Kuchař: Deset velkých stěn; 2. vydání Sportovní a turistické nakladatelství 1967;
• Radovan Kuchař: Deset velkých stěn; 3. vydání Altituda 2003; ISBN 80-902894-9-5

Externí odkazy

• Galerie Eiger na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Eiger na Wikimedia Commons
• Přepis seriálu z časopisu Hory o výstupech na Eiger
• Výstup hřebenem Mittellegi
• Popisy některých cest na Eiger
• ČT - Vražednou stěnou Eigeru
• Výstavba železnice Jungfraujochbahn