Eiko Išioka

Eiko Išioka
Narození	12. července 1938 Tokio Japonsko Japonsko
Úmrtí	21. ledna 2012 (ve věku 73 let) Tokio Japonsko Japonsko
Příčina úmrtí	rakovina slinivky
Alma mater	Tokijská univerzita múzických umění Vyšší střední škola Očanomizuské univerzity Nižší střední škola Očanomizuské univerzity
Povolání	kostýmní návrhářka, grafická designérka a designérka
Manžel(ka)	Nicholas Soultanakis (2011–2012)
Ocenění	Cena Grammy za nejlepší obal nahrávky (1986) Cena Saturn za nejlepší kostýmy (1993) Oscar za nejlepší návrh kostýmů (1993) Medaile cti s fialovou stuhou (2002) Cena Sdružení kostýmních návrhářů za návrh fantasy kostýmu pro film (2013)
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Eiko Išioka (石岡 瑛子, Išioka Eiko, 12. července 1938 Tokio – 21. ledna 2012 Tokio) byla japonská kostýmní návrhářka a grafická designérka.^[1] Proslavila se především zpracováním kostýmů k filmu Drákula a Sněhurka.

Narodila se v Tokiu. Její otec pracoval jako komerční grafický designér, matka byla žena v domácnosti. Otec podporoval její umělecké ambice, ale varoval ji před prací v tomto odvětví, které bylo ve své době mužskou doménou.^[1] Eiko vystudovala Tokijskou univerzitu múzických umění.^[2] Svoji kariéru začala v roce 1961 v reklamním oddělení kosmetiské firmy Shiseido. Na začátku 70. let si otevřela vlastní studio. Jedním z jejích hlavních klientů byl řetězec nákupních komplexů Parco, pro který více než dekádu vytvářela reklamní a propagační materiály. Právě její práce pro Parco, která vykazovala eklektické, avantgardní a mezinárodní tendence, tehdy vzácně viděné v japonské reklamě, jí pomohla prosadit její značku a reputaci. Například její reklamy občas zobrazovaly zcela nebo téměř nahé modelky, což byla v Japonsku rarita.^[2] Také příliš nezobrazovala samotné komerční produkty. V jedné televizní reklamě pro Parco, herečka a oblíbenkyně Išioky, Faye Dunaway, loupe minutu a půl natvrdo uvařené vejce.^[3] Pro zimní olympijské hry v Salt Lake City v roce 2002, navrhla uniformy a oblečení pro členy švýcarského, kanadského, japonského a španělského týmu. Také byla uměleckou ředitelkou návrhů kostýmů zahajovací ceremonie letních Olympijských her v Pekingu v roce 2008.^[2]

V roce 1985 si Išioku vybral Paul Schrader jako produkční designu k filmu Mishima: A Life in Four Chapters, což jí stejný rok vyneslo speciální cenu na filmovém festivalu v Cannes. Pracovala také s Francisem Coppolou na japonské verzi plakátu k filmu Apokalypsa, což nakonec vedlo k jejich spolupráci na tvorbě filmu Drákula za který Eiko získala Oscara. Nejvýraznějšími kostýmy ve filmu jsou svatební šaty s výrazným krajkovým nákrčníkem, inspirovaným límci ještěrů, a rudé brnění hraběte Drákuly, které vypadá jako odhalená vlákna svalů. Kostýmy pro film jsou také inspirované obrazy Gustava Klimta.

Svou tvůrčí prací se podílela i na filmech Cela, Pád, Válka Bohů a Sněhurka.

Tvořila i kostýmy pro divadlo a cirkus. V roce 2002 navrhla kostýmy pro akrobatickou show Cirque du Soleil, Varekai. Také režírovala hudební videoclip „Cocoon” islandské zpěvačky Björk.^[2]

Tvorba Eiko Išioky se nachází ve stálých sbírkách světových muzeí. Jedním z nich je například Muzeum moderního umění v New Yorku. V roce 2020 se konala výstava Eiko Ishioka: Blood, Sweat, and Tears—A Life of Design v Tokijském muzeu současného umění.^[4]

Zemřela 21. ledna 2012 v Tokiu na rakovinu slinivky. Několik měsíců před smrtí si v nemocnici vzala svého partnera Nicholase Soultanakise.^[2]

Eiko Išioka vyhrála v roce 1987 cenu Grammy za nejlepší výtvarné zpracování alba Tutu Milese Davise^[2] a v roce vyhrála 1992 Oscara za nejlepší kostýmy za film Drákula, který režíroval Francis Ford Coppola. Také získala dvě nominace na cenu Tony za návrh kulis a kostýmů pro divadelní hru M. Butterfly v Broadway theatre. V roce 2012 byla nominována na Oscara za nejlepší kostýmy k filmu Sněhurka.

V roce 1990 vydala kolekci svých grafických prací v knize Eiko by Eiko: Eiko Ishioka: Japan's Ultimate Designer.^[5] V roce 2000 vydala druhou knihu Eiko on Stage.^[6]