Ekbatana
| Ekbatana | |
|---|---|
 | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 34°48′23″ s. š., 48°30′58″ v. d. |
| Stát |  Írán |
  Ekbatana | |
| Správa | |
| Status | zaniklé sídlo |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ekbatana (staropersky Hagmatana „místo setkání“, Agbatana u Aischyla) byla hlavním městem Médské říše a později královskou rezidencí v perské říši Achajmenovců. Nacházela se na místě nebo v okolí dnešního íránského města Hamadán, jehož název je odvozen od staroperského jména. Ruiny Ekbatany byly v roce 2024 prohlášeny za světové dědictví UNESCO.[1]
Dějiny
O Ekbataně se zmínil řecký básník Aischylos v dramatu Peršané již v roce 470 př. n. l. Historik Hérodotos připisuje tomuto městu mimořádný význam při založení médské říše. Podle něj byla Ekbatana založena jako budoucí královská rezidence za médského prince Deioka. Moderní výzkumy prokázaly, že Deiokés nebyl médský, ale mannejský král. Deiokés prý nařídil svému lidu postavit na kopci palác a osídlit zemi kolem něj. Kolem města bylo postaveno sedm různobarevných hradeb tak, aby se vnitřní vždy tyčila nad vnější. Kopcovitá poloha města tomuto požadavku vyhovovala. Palác a budova s pokladem prý stály v nejvnitřnějším prstenci a město samo svou velikostí Hérodotos přirovnal k tehdejším Athénám.
Archeologické vykopávky a další výzkumy médské historie však ukázaly, že Hérodotovy výroky byly spíš „politické přání“, neodpovídající skutečnosti.
Pevnosti popsaného typu dokládají asyrské reliéfy z 1. poloviny 1. tisíciletí před naším letopočtem. Zdá se, že byly rozšířeny po celém Středním východě a lze je předpokládat i pro hory mezi Mezopotámií a íránskou vysočinou. Rozsah komplexu popsaného Hérodotem se však zdá poněkud přehnaný.
Ekbatana, popsaná v historických pramenech, byla jedním z největších a nejvlivnějších měst předachajmenovského Íránu. Byla centrem médské mocenské struktury, a proto měla důležité administrativní a reprezentativní úkoly. Zároveň byla také prvním cílem útoku Achajmenovce Kýra II. během jeho výbojů v 6. století před naším letopočtem. Když se Kýros po dobytí města stal také králem Médů, převzal Ekbatanu jako své sídlo. Za něj a jeho syna a nástupce Kambýse II. byla Ekbatana nejdůležitější královskou rezidencí. Podle Hérodota prý Kambýses zemřel při nehodě vlastním mečem ve stejnojmenném městě v Sýrii. Ekbatana ztratila část svého významu, když Dareios I. povýšil na královská sídla i Persepolis a Súsy. Podle Xenofóna se Ekbatana stala letním sídlem achajmenovských králů.
_Relief_Achamenid_Period.JPG)
Město bylo důležitým dopravním uzlem. Královská cesta z centra Persie do bohaté Baktrie vedla přes Ekbatanu. Daší cesta přes pohoří Zagros spojovala město přímo s Mezopotámií. Za Ekbatanou vedla kolem nápisů Dareia a Xerxese v Gandžnáme a pak míjela asi 100 km vzdušnou čarou dále na jihozápad Behistun, který se proslavil řadou perských královských reliéfů a nápisů.
Nedaleko Ekbatany byl také hrad Sikadžavautiš, kde Darius I. a jeho sedm spoluspiklenců zavraždili uzurpátora Gaumátu, který zde měl své sídlo.
Roku 330 před naším letopočtem byla Ekbatana dobyta vojsky Alexandra Velikého. Ten doufal, že tam najde prchajícího krále Dareia III., ale ten už byl na cestě do Baktrie. V Ekbataně Alexandr oficiálně ukončil svou válečnou pomstu Peršanům a nechal vojáky, aby se rozhodli, zda chtějí pokračoval v boji pod jeho vedením jako žoldnéři. Generál Parmenion byl ponechán ve městě jako jeho správce a později zde byl zavražděn.
Později se Ekbatana stala důležitým centrem helénismu pod jménem Epifaneia. Achajmenovský palác sloužil ještě ve 3. století př. n. l. jako sídlo Seleukovců. Seleukovská mincovna byla v provozu ještě i pod nadvládou Parthů.
Jako největšímu a nejdůležitějšímu městu v Médii přikládali Parthové Ekbataně vysoký význam. Arsakovští vládci ji později používali jako letní sídlo; z té doby existují doklady o čilé stavební činnosti.
Za Sásánovců (224 až 652 n. l.) význam města postupně upadal. Přestože bylo krátce královským sídlem, není z té doby známa žádná větší stavba. Když město dobyli Arabové, neslo již své nové jméno Hamadán.
V Hamadánu dodnes stojí Lev z Ekbatany, přibližně 3,5 metru dlouhá socha lva, kterou díky stylovým paralelám v Řecku (jako lev z Chaeronea, vztyčený krátce po roce 336 př. n. l., a socha lva v Amfipoli) lze datovat do helénistického období (doba Alexandra Velikého). Důvod vztyčení sochy není jasný. Heinz Luschey navrhl, že lva nechal postavit Alexandr Veliký na památku svého přítele Héfaistióna, který zemřel v roce 324 před Kristem. Zemřel na oslavě vítězství v Ekbataně (pohřben byl v Babylónu). Protože se však arabské prameny zmiňují o lví bráně (bab ul-asad) v Hamadánu, je také možné, že lev měl kdysi protějšek a sloužil jako strážce brány. Sochu prý místní ženy chápou a uctívají jako symbol plodnosti.
Archeologie
Nejnovější výzkum Azarnoushe vyvrací předchozí domněnku, že sídlištní mohyla v centru Hamadánu by mohla být ztotožněna s Ekbatanou doby železné/médské. Podle jeho vyjádření lze i nejstarší vrstvy na existující půdě považovat za raně arsakovské.[2]
V letech 1920 a 1923 byly na místě objeveny dva větší poklady, zpočátku připisované Ekbataně a 6.-4. století před naším letopočtem. Patří mezi ně lví rhyton, amfora s rukojeťmi ve tvaru kozlů a amfora se dvěma nalévacími hubicemi.[3]
Podle starověkých zdrojů se Ekbatana mohla nacházet také v oblasti Amádíje. V roce 1847 archeolog Layard ohlásil chaldejský rukopis z Amádíje, ve kterém se toto město nazývalo Ekbatana.[4]
Starý zákon
Ekbatana je několikrát zmíněna ve Starém zákoně.
- Město je několikrát nalezeno v knize Tóbijáš: Na své cestě z Ninive se archanděl Rafael a Tobiáš zastaví v Ekbataně, kde anděl dává mladému Tobiášovi za manželku Sáru (Tob 6,10-13).
- Ekbatana se dále vyskytuje v knize Júdit (1,1–14) a ve 2. knize Makabejských (9,3).
- Martin Luther nazval pevnost Ekbatana zmíněnou v knize Ezdráš (6,2) ve svém překladu pevností Achmeta.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ekbatana na německé Wikipedii.
- ↑ whc.unesco.org [online]. [cit. 2024-11-27]. Dostupné online.
- ↑ Massoud Azarnoush: Gozāreš-e kavoušha-ye layešenakhti-e tapeh hagmatāne, hamadān. In: Iran Cultural Heritage Organization (Hrsg.): The 9th Annual Symposium on Iranian Archaeology (= Archaeological Reports. Band 7). Teheran 2007, S. 31.
- ↑ Erika Bleibtreu: Achaimenidische Kunst. In: Wilfried Seipel (Hrsg.): 7000 Jahre persische Kunst. Meisterwerke aus dem Iranischen Nationalmuseum in Teheran: Eine Ausstellung des Kunsthistorischen Museums Wien und des Iranischen Nationalmuseums in Teheran. Kunsthistorisches Museum, Wien 2001, ISBN 3-85497-018-8, S. 186–219, zde: S. 200–202 (Katalogové číslo 113–115).
- ↑ Austen Henry Layard: Niniveh und seine Überreste. Leipzig 1854, S. 90.
Literatura
- Massoud Azarnoush: Gozāreš-e kavoušha-ye layešenakhti-e tapeh hagmatāne, hamadān. In: Iran Cultural Heritage Organization (Hrsg.): The 9th Annual Symposium on Iranian Archaeology (= Archaeological Reports. Band 7,1). Teheran 2007, S. 20–37.
- Roman Ghirshman: Iran. From The Earliest Times To The Islamic Conquest. Paris 1951.
- Heidemarie Koch: Es kündet Dareios der König... Vom Leben im persischen Grossreich. (= Kulturgeschichte der antiken Welt. Band 55). Philipp von Zabern, Mainz 1992, ISBN 3-8053-1347-0.
- Josef Wiesehöfer: Das antike Persien. Artemis und Winkler, München/Zürich 1994, ISBN 3-7608-1080-2. Neuausgabe, Albatros, Düsseldorf 2005, ISBN 3-491-96151-3.
Média použitá na této stránce
Flag of Iran. The tricolor flag was introduced in 1906, but after the Islamic Revolution of 1979 the Arabic words 'Allahu akbar' ('God is great'), written in the Kufic script of the Qur'an and repeated 22 times, were added to the red and green strips where they border the white central strip and in the middle is the emblem of Iran (which is a stylized Persian alphabet of the Arabic word Allah ("God")).
The official ISIRI standard (translation at FotW) gives two slightly different methods of construction for the flag: a compass-and-straightedge construction used for File:Flag of Iran (official).svg, and a "simplified" construction sheet with rational numbers used for this file.
.svg){kind=link}
Behistun Inscription, describing conquests of Darius the Great in Old Persian, Elamite, and Babylonian languages. These reliefs and texts are engraved in a cliff on Mount Behistun (present Kermanshah Province, Iran).
Autor: Philippe Chavin (Simorg), Licence: CC BY-SA 3.0
The Sang-e shir, stone lion, is a greek statue from the 4th century BCE, probably a gift of Alexander the Great in the memory of Hephaestion.
Autor: Rosemanios from Bejing (hometown), Licence: CC BY 2.0
Original caption from photographer "Rosemaniakos" on Flickr:
- Front:
- A ceremonial drinking cup shaped like an animal head or horn with a beautiful leonine creature, Achaemenid era; 5th century B.C.
- Iran
Gold; H. 17 cm Fletcher Fund, 1954 (54.3.3)
- Horn-shaped vessels ending in an animal's head have a long history in the Near East as well as in Greece and Italy. Early Iranian examples are straight, with the cup and animal head in the same plane. Later, in the Achaemenid period, the head, or animal protome, was often placed at a right angle to the cup, as in this piece. In the manufacture of this gold vessel, several parts were invisibly joined by brazing, which demonstrates superb technical skill. One hundred and thirty-six feet of twisted wire decorate the upper band of the vessel in forty-four even rows, and the roof of the lion's mouth is raised in tiny ribs. Typical of Achaemenid style, the ferocity of the snarling lion has been tempered and restrained by decorative convention. The lion has a crest running down his back; his mane has the disciplined appearance of a woven material; and his flanks are covered by an ostrich plume. The inclusion of the plume, a departure from convention, suggests that this lion is winged and has some supernatural significance.
- Back:
- Fluted bowl, Achaemenid, Darius I or II; 522-486 B.C. or 432-405 B.C.
Iran Gold; H. 11.1 cm Harris Brisbane Dick Fund, 1954 (54.3.1)
- In the sixth century B.C., under the leadership of Cyrus the Great (r. 538-530 B.C.), the Achaemenid Persian dynasty overthrew Median kings and established an empire that would eventually extend from eastern Europe and Egypt to India. Achaemenid rulers included such famed kings as Cyrus, Darius I (r. 521-486 B.C.), and Xerxes I (r. 485-465 B.C.). They built palaces and ceremonial centers at Pasargadae, Persepolis, Susa, and Babylon. The Achaemenid Dynasty lasted for two centuries and was ended by the sweeping conquests of Alexander the Great, who destroyed Persepolis in 331 B.C. The Achaemenid period is well documented by the descriptions of Greek and Old Testament writers as well as by abundant archaeological remains.
Fluted bowls and plates of the Achaemenid period continue a tradition begun in the Assyrian Empire. While they were given as royal gifts, it seems that they were also valued and exchanged simply for the weight of the precious metals from which they were made.
- Photo taken in the Metropolitan Museum, New York.
Autor: ninara, Licence: CC BY-SA 2.0
Excavations in Hamedann. Hamedan, ancient Ecbatana, is one of the oldest cities in the world, and according to legend (Ferdowsi), Hamedan was founded in 673 BC by the mythical King Jamshid.
Autor: Uwe Dedering, Licence: CC BY-SA 3.0
Location map of Iran.
Equirectangular projection. Stretched by 118.0%. Geographic limits of the map:
* N: 40.0° N * S: 24.5° N * W: 43.5° E * E: 64.0° EMade with Natural Earth. Free vector and raster map data @ naturalearthdata.com.