Ekologická ekonomie

Ekologická ekonomie je specifický směr v rámci heterodoxní ekonomie. Zabývá se především environmentálními souvislostmi ekonomické činnosti (produkce a spotřeby). Často se přitom svými předpoklady ohledně pojetí ekonomiky jako celku, ale i chování jednotlivých aktérů v ní, vymezuje vůči středoproudé environmentální ekonomii, vycházející z neoklasické ekonomie.

Jedná se o ideologicky a metodologicky značně různorodý obor.^[1] Ekonomiku bere jako součást ekosystému Země, s nímž je propojena energetickými a materiálovými toky. Ekonomika podle ekologické ekonomie funguje také v kontextu vlastnických práv a dalších sociálních institucí (v tomto ohledu má ekologická ekonomie blízko k určitým proudům institucionální ekonomie), které využívání ekosystémů lidmi regulují. Mezi důležitá témata patří i etické aspekty jako limity ekonomického růstu, meze tvorby bohatství, epistemologie hodnoty či psychologické a sociální dopady ostentativního konzumu.

Ekologická ekonomie definuje své cíle jako hledání cesty k ustálenému (rovnovážnému) stavu ekonomiky a spravedlivé distribuci zdrojů, a to nejen z hlediska současné, ale i budoucích generací. Optimální alokace zdrojů, kterou se zabývá neoklasická ekonomie, je podřízena cílům optimálního měřítka a spravedlivé distribuce.^[2] Část ekologické ekonomie je silně kritická ke konceptu ekonomického růstu, který označuje za jednu z hnacích sil současného extrémního tlaku na zemské ekosystémy. Navrhuje nahradit jej konceptem ekonomického či udržitelného nerůstu.

Historie

Ekologická ekonomie se formálně ustavila jako vědní disciplína ke konci 80. let 20. století, v neinstitucionalizované podobě však existuje mnohem déle. Obvykle se její kořeny datují do 18. století k autorům jako John Stuart Mill, Thomas Malthus (zabývajícími se především mezemi růstu ekonomiky) či Adam Smith (zabývající se sociálními otázkami spojenými s ekonomickou produkcí a spotřebou). V podobném duchu se mezi myšlenkové zakladatele ekologické ekonomie řadí John Ruskin nebo William Stanley Jevons.

V 19. století se objevuje kritika středoproudé ekonomie z řad biologů, fyziků, chemiků a ekologů, kteří namítají, že ekonomika by měla být analyzována nejen z hlediska trhu (nabídky a poptávky), ale také z hlediska materiálních a energetických toků.^[3] Mezi hlavní tehdejší autory píšící na toto téma patří Sergej Podolinskij a později i laureát Nobelovy ceny za chemii Frederick Soddy.

Ve 20. století představoval jednoho z hlavních inspirátorů ekologické ekonomie americko-rumunský matematik a ekonom Nicholas Georgescu-Roegen, který aplikoval druhý termodynamický zákon na ekonomické myšlení. Podle něj lidská činnost, především pokud užívá neobnovitelné energetické a minerální zdroje, směřuje k čím dál větší entropii (míře neuspořádanosti). Georgescu-Roegen bývá uváděn i jako hlavní inspirátor současného hnutí nerůstu, snaze o sociálně spravedlivé snížení materiálového a energetického průtoku ekonomikou.

Důrazem na sociální aspekt ekonomické činnosti se vyznačuje další z myšlenkových otců ekologické ekonomie Joseph C. Kumarappa. Tento indický ekonom a spolupracovník Gándhího byl radikálním kritikem industriální společnosti, která podle něj vede k závislosti, nesvobodě a nezaměstnanosti. Kumarappa prosazoval namísto toho ekonomickou lokalizaci a kooperativní výrobu.

Témata

Metodologie a epistemologie

Ekologická ekonomie usiluje v první řadě o zakotvení ekonomické analýzy do širšího biofyzikálního a společenského kontextu fungování ekonomiky. Základní postuláty, východiska a tzv. preanalytické vize dominující neoklasické ekonomické teorie považuje za překonaná a nereflektující realitu (například opomíjení vstupů ve formě energií a materiálů do procesu výroby a spotřeby, nebo výstupů - odpadů a znečištění - v ekonomickém koloběhu). Ekologická ekonomie usiluje o pluralitu přístupů, metodami se pohybuje v rozpětí od matematického modelování, přes kritické metody jako typu diskurzivní analýzy, po ryze kvalitativní přístupy jako například zúčastněné pozorování.

Hodnocení přírody a silná versus slabá udržitelnost

Mezi jednotlivými proudy ekologické ekonomie se vede debata o tzv. silné a slabé udržitelnosti. Hlavní spor se odehrává kolem přesvědčení, nakolik je lidmi vytvořený kapitál zaměnitelný s přírodními zdroji. Někteří ekologičtí ekonomové namítají, že v mnoha případech lze přírodní kapitál těžko nahradit - a tedy jeho hodnotu (resp. hodnotu tzv. ekosystémových služeb) těžko vyčíslit penězi. Kritici konceptu ekosystémových služeb poukazují především na to, že vyčíslení hodnoty přírody v peněžních jednotkách de facto umožňuje s přírodou „obchodovat“^[4] a vyhodnocovat, jak moc se ji „vyplatí“ zachovat bez ohledu na komplexní pohled na problematiku udržitelnosti a složité ekosystémové vazby, pokud do hodnocení nejsou zahrnutá i jiná než ryze ekonomická kritéria.^[5]

Občiny (commons)

Kriticky se staví ekologická ekonomie k tradičnímu (neoklasickému) pojetí občin neboli commons, které obvykle vychází ze známého případu tzv. „tragedy of the commons“ („tragédie občiny“), popsané v roce 1968 Garettem Hardinem. Hardin argumentuje, že rivalita a zároveň nelimitovaný přístup k přírodnímu zdroji časem vedou k jeho vyčerpání nebo degradaci.^[6] Ekologická ekonomie ale poukazuje na to, že Hardin ve skutečnosti popisoval spíš tzv. volný přístup („open access“), zatímco za commons se obvykle označují zdroje s regulovaným přístupem (například správcem). Problematikou commons se zabývala i Elinor Ostromová, držitelka Nobelovy ceny za ekonomii.

Externality versus "cost-shifting"

Ekologičtí ekonomové Joan Martínez-Alier a Clive Spash argumentují, že koncept externalit, často používaný v environmentální ekonomii pro vyčíslení zásahů do přírody a životního prostředí, je ve skutečnosti mylný, protože nelze hovořit o "nezamýšlených" dopadech, nýbrž o dopadech zamýšlených, pouze nezapočítaných a nereflektovaných v nákladech dané ekonomické činnosti.

Ekologická makroekonomie a otázka modelů

Matematické modelování získává v ekologické ekonomii na důležitosti hlavně v makroekonomických otázkách typu transformace na nízkouhlíkovou ekonomiku nebo mapování dopadů ekonomiky bez růstu. Z často používaných metod lze uvést input-output analýzu, systémovou dynamiku, či stock-flow modely. Řada modelů se také soustřeďuje na analýzu energetických a materiálových průtoků ekonomikou. Někteří autoři ale vnímají používání modelů kriticky.

Významní světoví představitelé a představitelky

• Nicholas Georgescu-Roegen
• Karl Polanyi
• Kenneth E. Boulding
• Howard T. Odum
• Robert Ayres
• Herman Daly
• Robert Costanza
• Joan Martínez-Alier
• Faye Duchin
• Elinor Ostromová
• Molly Scott Cato
• Clive Spash
• Richard Douthwaite

Významní představitelé a představitelky oboru v Česku

• Naďa Johanisová
• Eva Cudlínová
• Eva Fraňková

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ecological economics na anglické Wikipedii.

Literatura

• JOHANISOVÁ, Naďa. Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly. 1.. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-02-08. ISBN 9788021071162.  Archivováno 8. 2. 2015 na Wayback Machine.
• (anglicky) Cato, Molly Scott. Environment and economy. London: Routledge, 2011, xx, 263 s. ISBN 9780415477406.
• (anglicky) Daly, Herman E a Joshua C Farley. Ecological economics: principles and applications. 2nd ed. Washington: Island Press, c2011, xxvii, 509 s. ISBN 9781597266819.
• (anglicky) MARTÍNEZ-ALIER, Joan; SCHLUPMANN, Klaus. Ecological Economics: Energy, Environment and Society. Oxford, Velká Británie: B. Blackwell, 1990. 287 s. Dostupné online. ISBN 0631171460. 

Související články

• Environmentální ekonomie
• Ekonomická geografie

Externí odkazy

• (anglicky) Mezinárodní společnost pro ekologickou ekonomii
• Trast pro ekonomiku a společnost