Ekologie

Ekologie (z řeckého: οἶκος „obydlí“ A -λογία, „nauka“) je věda, jež se zabývá popisem, analýzou a studiem vztahů mezi organismy a jejich prostředím. Jedná se o interdisciplinární obor, který využívá poznatků mnoha vědních disciplín. Zahrnuje studium interakcí organismů, které mají jak mezi sebou navzájem, tak těch, jež mají mezi jinými organismy i těmi, které mají s abiotickými složkami jejich prostředí. Ekologie bývá definována různě, mezi nejznámější patří Krebsova definice: „Ekologie je vědecké studium procesů regulujících distribuci a abundanci organismů a jejich vzájemné vztahy, a studium toho, jak tyto organismy naopak zprostředkovávají transport a transformaci energie a hmoty v biosféře (především studium struktury a funkce ekosystémů).“ „Výzkum toho, kde se organismy nacházejí, kolik se jich tam vyskytuje a proč.“^[1]

Copyright (c) 2004 Richard Ling, CC BY-SA 3.0

Ekologie je věda o vztazích mezi organismy a jejich životním prostředím.

Mezi témata, jimiž se ekologie zabývá, patří rozmanitost, distribuce, hmota (biomasa) a počet (populace) jednotlivých organismů, jakož i spolupráce a konkurence mezi organismy, a to jak uvnitř, tak mezi ekosystémy. Ekosystémy se skládají z dynamicky navzájem propojených částí včetně organismů, komunit jež vytváří z neživých složek jejich prostředí. Ekosystémové procesy jako primární produkce, pedogeneze, koloběh živin, a další různé činnosti směřující k vytváření niky regulují toky energie a hmoty skrze prostředí. Tyto procesy jsou udržovány organismy se specifickými životními vlastnostmi, pro označení rozmanitosti organismů se používá termín biodiverzita (biologická rozmanitost). Biodiverzita poukazuje na rozdílnost druhů, genů a ekosystémů a podporuje některé ekosystémové služby.

Ekologie není synonymem životního prostředí, environmentalismu, dějin přírody, nebo věd o životním prostředí. Úzce souvisí s evoluční biologií, genetikou, a etologií ale i s množstvím dalších disciplín a subdisciplín (záleží na konkrétním předmětu zkoumání). Důležitým cílem pro ekology je zlepšit porozumění toho, jak biodiverzita ovlivňuje ekologickou funkci. Ekologové se snaží vysvětlit:

• Životní procesy, interakce a adaptace
• Pohyb materiálu a energie prostřednictvím živých společenství
• Sukcesi a rozvoj ekosystémů
• Počet a distribuci organismů a biologickou rozmanitost v rámci životního prostředí

Existuje mnoho praktických aplikací ekologického myšlení v ochraně přírody, řízení přírodních zdrojů (např. agroekologie, zemědělství, lesnictví, agrolesnictví, rybolov), urbanismu (ekologie města), komunitním zdraví, ekonomii, základní a aplikované vědě, stejně jako v lidských sociálních interakcích (ekologie člověka).

V původním a správném významu je tedy ekologie věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Jako první tak nazval a definoval tento vědní obor Ernst Haeckel v roce 1866. Dále se ekologie užívá chybně v širokém smyslu jako ochrana životního prostředí nebo dokonce místo přírodní prostředí (např. ekologicky šetrný výrobek znamená výrobek šetrný k životnímu prostředí).^[zdroj?] Toto užití − viz ochrana přírody. Ekologie se také nepřesně používá pro označení ideologie environmentalismu (tzv. hlubinná ekologie, je subdisciplína ekologie, která je základním přesvědčením radikálního ekologického hnutí ^{[1] Archivováno 7. 6. 2005 na Wayback Machine.)}. Toto užití − viz ekologismus nebo environmentalismus. Ekologie vychází z: biologie, meteorologie, klimatologie, geologie, geografie, fyziky, chemie, antropologie, lékařských věd (hygiena), ekonomiky, práva, historie, psychologie, technických věd.

Ekologie by měla být více než jen fragmentovaným souborem myšlenek a zásad, ekologie v pravém významu znamená specifický způsob nazírání na svět, který klade důraz na pochopení vzájemných vazeb a vztahů a chápe jednotlivé souvislosti. Poskytuje tak určitý rámec, strukturu, do které je možné zasadit různé dílčí poznatky a následně je interpretovat.^[2]

Ekologie je považována za novou vědu, která se rozvinula až ve druhé polovině dvacátého století. Její kořeny ale sahají až do 4. stol. př. n. l. Za jednoho z prvních ekologů, jejichž spisy se zachovaly, můžeme považovat Aristotela nebo možná jeho studenta Theophrasta, kteří se oba zajímali o množství druhů živočichů a květin. A právě Theophrastus byl prvním, kdo popsal vztah mezi živočichy a jejich prostředím již ve čtvrtém století př. n. l. Ekologie se posléze rozvíjela v 18. a 19. století. Na počátku jejího etablování jako vědní disciplíny stál Carl Linné a jeho práce zabývající se ekonomií přírody.

Brzy poté přišel Alexander von Humboldt se svou botanickou geografií. Alfred Russel Wallace a Karl Mobius posléze přispěli zmínkou o biocenóze. Eugenius Warming se zabýval ekologií rozšíření rostlin, která posléze vedla ke konstituování ekologie jako disciplíny. Práce Charlese Darwina také přispívají k ustanovení ekologie, Darwin je také proto často považován za jednoho z otců ekologie. Ekologické myšlení se dále prosazuje ve 20. století. Hlavní přínos na tom má koncept biosféry Eduarda Suesse a Vladimira Ivanoviče Vernadského, ekosystém Arthura Tansleyho, tzv. zvířecí ekologie Charlese Eltona a ekologická posloupnost Henryho Cowlese.

Ekologie ovlivnila také sociální a humanitní vědy. Ekologie člověka (tzv. Human ecology) vznikla v počátcích 20. století a pohlíží na lidský druh jako na jeden z dílčích ekologických faktorů. Tvrdí, že lidé znatelně přetvořili své životní prostředí skrze rozvoj svých stanovišť (zejména městské plánování), intenzivním využíváním (jako je těžba či rybaření) a stejně tak vedlejšími efekty (jako je zemědělství, dolování, a průmysl). Kromě ekologie a biologie využívá tato disciplína také mnoho dalších přírodních a sociálních věd, jako je antropologie a etnologie, ekonomie, demografie, architektura a urbánní plánování, medicína a psychologie, a mnoho dalších. Rozvoj ekologie člověka podpořil další využívání ekologie při navrhování a plánování měst.

Později v 60. letech James Lovelock rozšířil pohled na zemi jako na makro organismus a vyslovil svou hypotézu o Gaie. Mezi dalšími důležitými milníky patří v USA např. zákon ESA, Národní environmentální politický zákon (National Environmental Policy act), a rozsáhlá ekologická opatření učiněná po prašných bouřích (Dust Bowl).

Koncem dvacátého století začaly vlády jednotlivých zemí uznávat vliv člověka na biosféru a zemské ekosystémy (Summit Země, Kjótský protokol). Dějiny ekologie jsou úzce spojeny s historií ochrany přírody a životního prostředí a udržitelným rozvojem.

Více v článku udržitelný rozvoj.

Ekologická poznání byla důležitá jak pro environmentální obrození v šedesátých letech, tak pro etablování koncepce udržitelného rozvoje. Ten je vymezen ve zprávě Naše společná budoucnost jako:  „takový rozvoj, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své.“^[3] Ekologický či environmentální pilíř (tzv. ecologically sustainable development) je pak jednou ze tří základních komponent udržitelného rozvoje (dalšími tvoří rovina sociální a ekonomická). Ekologové se poslední dobou nezabývají pouze přírodními fenomény ale i současnou lidskou společností, jejími vzorci jednání a jejich dopady na životní prostředí. Dochází tedy k ekologizaci současných disciplín a etablování nových oborů (ekologická archeologie, ekologická ekonomie, environmentální sociologie, atd.).

V Česku je studium ekologie včleněno do studijního programu Ekologie a ochrana prostředí. Ekologii lze studovat Katedře ekologie a životního prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, která je nejdéle fungující katedrou v daném oboru v Česku.^[4] Katedra zoologie téže instituce garantuje bakalářské studium oboru Systematická biologie a ekologie. Podobně laděný obor je součástí studia na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity.^[5] Ekologii lze rovněž studovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze v rámci studijního programu Ekologická a evoluční biologie, na Katedře sociální a kulturní ekologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a na dalších vysokých školách. Na studium ekologie a životního prostředí se specializují také celé fakulty, například Fakulta životního prostředí České zemědělské univerzity.

• obecná ekologie: zabývá se obecně platnými ekologickými principy.
• ekologie mikroorganismů, ekologie rostlin, ekologie živočichů, ekologie člověka: zabývají se vztahy mezi příslušnými organismy a prostředím.
• ekologie moře: vztahy mezi organismy a prostředím v mořích.
• ekologie lesa: nauka o lesním prostředí
• ekologie krajiny: souvislosti mezi částmi krajiny, změny v krajině (včetně důsledků činností člověka).
• ekologie globální: souvislosti a změny na celé planetě Zemi a jejich vliv na život.
• aplikovaná ekologie: zabývá se praktickou aplikací ekologických poznatků
• produkční ekologie: zabývá se produkční analýzou trofických úrovní a koloběhem hmoty a energie v ekosystému

• ekologie jedince (autekologie): nejužší pojem, týká se pouze vztahu jednoho konkrétního jedince k ostatním jedincům, nebo k okolnímu prostředí. Příklad: ekologie zajíce
• ekologie populací (demekologie): zabývá se vztahy mezi soubory jedinců stejného druhu (populace) a prostředím. Příklad: ekologie zaječí populace, osídlující podhorské louky v Pošumaví. Součástí populační ekologie je i gradologie.
• ekologie společenstev (synekologie): se zabývá vztahy mezi souborem jedinců různých druhů pobývajících na jednom stanovišti (společenstvo). Příklad: ekologie bukového lesa.
• ekologie biomů: zabývá se nejvyšší úrovní přírodních objektů (biom), je blízce příbuzná biogeografii, tedy nauce o rozmístění organismů na Zemi. Příklad: ekologie středoevropských opadavých lesů.
• globální ekologie: studuje procesy v biosféře, zabývat globálními ekologickými, ale i sociálními problémy, které s ekologií souvisí; blízká globalistice.

• agroekologie: zkoumá zemědělské organismy z pohledu jejich vnějšího prostředí; využívá metody ekologie a agronomie;
• bioekologie
• digitální ekologie
• ekofyziologie: zabývá se studiem změn a adaptací fyziologických funkcí souvisejících se změnami prostředí;
• ekoimunologie: sleduje vliv prostředí a jeho změn na práci a efektivitu imunitního systému;
• ekologie obnovy: zabývá se obnovou ekosystémů do původního stavu (viz též rekultivace, revitalizace vodních toků a meliorace);
• ekotoxikologie: kombinuje poznatky vědy studující ekosystémy (ekologie) a vědy studující interakce chemických látek s živými organismy (toxikologie), je součástí toxikologie životního prostředí, je však zaměřena na studium vlivu toxických látek na dynamiku populace uvnitř ekosystémů;
• environmentalistika: zabývá se vztahem člověka a životního prostředí; tvoří tak doplněk ekologie;
• environmentální dějiny
• geobotanika (ekologická botanika)
• geonika: sleduje dopady činnosti člověka a jím vyvolaných aktivit na přírodní prostředí a interakci přírodního a antropogenního prostředí;^[6][7]
• globalistika: zkoumá základní otázky existence a vývoje světové společnosti jako celku;^[8]
• gradologie: zabývá se gradacemi, jejich příčinami a důsledky; je zaměřena na problematiku přemnožování druhů škodlivých z pohledu zemědělství a lesnictví;
• historická ekologie (archeoekologie): zabývá se historickým vlivem člověka na ekosystémy a naopak v období holocénu;^[9]
• informační ekologie
• krajinná ekologie (geoekologie; environmentální geografie): zabývá se studiem komplexní struktury vztahů mezi společenstvy organismů (biocenózami) a podmínkami jejich prostředí v určitém výseku krajiny; využívá metody ekologie, fyzické geografie a geologie;
• lesnická ekologie: zabývá se ekologií lesů;
• lidská ekologie (ekologie člověka; humánní ekologie; sociální a kulturní ekologie;^[10] humanitní environmentalistika): hledá porozumění světu přírody i člověka v jejich jednotě a strategie porozumění vedoucí k řešení globálních i místních problémů;
• myslivost: soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému;
• paleoekologie: využívá data získaná studiem fosilií a subfosilií k rekonstrukci ekosystémů minulosti;

• DAVID STORCH , STANISLAV MIHULKA. Úvod do současné ekologie (1997), Dostupné online
• HORÁK JOSEF, LINHART IGOR, KLUSOŇ PETR. Úvod do toxikologie a ekologie pro chemiky, 1. vydání [online]. VŠCHT v Praze, 2004 (2007 dotisk). Dostupné online. ISBN 978-80-7080-548-0. 

• Ekologická chyba
• Chráněná území
• Seznam ekologů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu ekologie na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo ekologie ve Wikislovníku
• Kategorie Ekologie ve Wikizprávách
• Ekologický slovníček
• Příroda.cz − český server zaměřený na ekologii a věci s ni související
• World Ecological Problems
• RočníHlášení.cz − český web s odbornými články o odpadovém hospodářství
• EnviWeb.cz − český portál o životním prostředí a ekologii
• Ecoservis.eu − Český server zaměřený na likvidaci odpadů
• inODPADY.cz inODPADY.cz − nezávislý magazín z oblasti životního prostředí a ekologie