Elektromagnetická lekce zpěvu

Elektromagnetická lekce zpěvu
La Leçon de chant éléctromagnétique
Elektromagnetická lekce zpěvu, titulní strana klavírního výtahu z roku 1863
Elektromagnetická lekce zpěvu, titulní strana klavírního výtahu z roku 1863
Základní informace
Žánrbouffonerie musicale (opereta)
SkladatelJacques Offenbach
LibretistaErnest-Alexandre-Joseph Bourget
Počet dějství1
Originální jazykfrancouzština
Datum vzniku1867
Premiéra20. července 1867, Bad Ems, Kursaal (1. verze) / 17. června 1873, Paříž, Folies-Marigny (2. verze)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Elektromagnetická lekce zpěvu (ve francouzském originále La Leçon de chant éléctromagnétique) je opereta – autorské žánrové označení je „hudební bufonerie“, „bouffonnerie musicale“ – o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Ernesta Bourgeta, napsaná zřejmě roku 1862. Premiéru měla 20. července 1867 v Lázeňském sále (Kursaal) letoviska Bad Ems.

Vznik, charakteristika a historie

Elektromagnetická lekce zpěvu je v podstatě jen scénkou (Offenbach sám ji v korespondenci označuje jako „une saynète de plus amusantes“[1], jedna z nejzábavnějších scének) pro dva mužské zpívající komiky, podobně jako Offenbachovi dřívější Dva slepci (1855) a Dva rybáři (1857), proto jí také skladatel neoznačil za „operetu“, ale stejně jako zmíněná dvě díla (plus Tromb-al-ca-zara) za „hudební bufonerii“. S Tromb-al-ca-zarem a Dvěma rybáři ostatně Elektromagnetická lekce zpěvu sdílí i libretistu Ernesta Bourgeta. Vznikla někdy v první polovině 60. let 19. století – podle databáze Francouzské národní knihovny roku 1862[2], jistě však před Bourgetovou smrtí 2. října 1864. Offenbach ji koncipoval pro dvě známé osobnosti – postavu šarlatánského italského učitele zpěvu pro Eugèna Crostiho (1833–1908), barytonistu italského původu a později skutečného učitele zpěvu na Pařížské konzervatoři a autora řady odborných příruček; postavu natvrdlého venkovana a přirozeného pěveckého talentu pak pro oblíbeného zpěváka a komika Jeana Bertheliera (1828–1888).[1] Klavírní výtah i s mluveným textem vydalo nakladatelství Gérard zřejmě už roku 1863[2] nebo 1866[3], ale z nějakého důvodu však z uvedení sešlo a Offenbach k hotové operetě sáhl v okamžiku, kdy musel předložit nové dílo pro svou tradiční letní sezónu 1867 v Bad Ems a plánovaná opereta Le Mariage de Lischen (pokračování Lízinky a Fricka) odpadla z důvodu nepřítomnosti „Lízinky“ Zulmy Bouffarové.[1] Namísto původně plánovaných představitelů tak obě role vytvořili herci Théâtre des Bouffes-Parisiens Émile Gourdon a Gilbert Jannin.[1]

První strana klavírního výtahu

Podle cenzurního schválení z října 1868 pro Théâtre des Bouffes-Parisiens se zdá, že se první provedení Elektromagnetické lekce zpěvu v Paříži připravovalo na konec uvedeného roku, ale nedošlo k němu.[3] Pařížská premiéra se proto konala až v červnu roku 1873 v malém divadle Théâtre de Folies-Marigny, a to v budově bývalého „salle Lacaze“, kde Offenbach a jeho Bouffes-Parisiens začaly svou divadelní kariéru. V kombinaci s Ostrovem Tulipatan otevřela letní sezónu divadélka a hrála se asi měsíc, bez většího ohlasu a tiskem téměř nepovšimnutá.[4]

Elektromagnetická lekce zpěvu má předehru a čtyři čísla – dvě sólové písně pro italského učitele zpěvu, parodující italské belcanto, rozsáhlý duet obou protagonistů se scénou samotné elektromagnetické lekce a nápodobou lidové písně a krátké finále, v němž se kombinují melodie obou představitelů. Z nich největší obliby dosáhla Toccatova tarantela (č. 2). Offenbachův životopisec Jean-Claude Yon tuto operetu označuje za „velmi drobnou hříčku“.[4] Její uvádění v 19. století je málo podchycené a zřejmě nebylo časté, i když lze počítat s amatérskými provedeními. Například v 90. letech 19. století ji uvedl studentský soubor Cercle Ville-Marie v Montréalu.[5] V sezoně 1899/1900 ji uvedlo divadlo v polském Lublinu (Lekcja śpiewu).[6] Pro Itálii zakoupilo autorská práva roku 1874 od nakladatelství Gérard et Cie nakladatelství Sonzogno, ale o skutečném provedení nejsou zprávy.[7]

Mezi významné impulzy pro novodobé uvádění lze zařadit vytvoření a publikaci nové německojazyčné verze Josefa Heinzelmanna v hudební adaptaci Caspara Richtera (premiéra 22. dubna 1977 ve Frankfurtu nad Mohanem)[8] a vydání nahrávky operety v úpravě Stéphana Gaspariniho roku 1983. Z dalších uvedení ze zmínit inscenaci Slovinského komorního hudebního divadla (Slovensko komorno glasbeno gledališče Ljubljana) z roku 2003,[9] roku 2004 koncertní provedení na Festivalu Jacquese Offenbacha v Bad Ems[10] a na letním festivalu v Kopníku[11], roku 2005 v Andoře,[12] roku 2014 v (údajné) americké premiéře na slavné Crane School of Music v Potsdamu (stát New York)[13] a v témže roce na letním festivalu Opéra de Barie[14]. Roku 2017 byla Elektromagnetická lekce zpěvu uvedena na Offenbachově festivalu v Étretatu[15] a roku 2019 ji společnost pod vedením offenbachovského badatele Jeana-Christopha Kecka hrála ve foyer Théâtre de l'Odéon v Marseille[16].

Osoby a první obsazení

Eugène Crosti, operní pěvec a učitel a teoretik zpěvu, předobraz a zamýšlený první představitel signora Toccata
osobahlasový oborsvětová premiéra (20.7.1867)
Pacifico Toccato, italský učitel zpěvubarytonÉmile Gourdon
Jean Matois, auvergneský pasák dobytkatenorGilbert Jannin

Děj operety

Děj operety je prostý. Italský učitel zpěvu Pacifico Toccato se představuje divákům jako vynálezce zvláštní, tzv. „neo-nervoso-elektro-magnetické“ metody, kterou dokáže z kohokoli v krátké době udělat zdatného operního pěvce (č. 1 andante Tout zante sur la terre). Jeden z diváků, prostý vesničan Jean Matois, nechce věřit, a signor Toccato ho proto pozve a vlastním pěveckým výkonem (č. 2 tarantela C'est la vive tarantelle) Matoise přesvědčuje, aby se vydal do jeho rukou a vyzkoušel jeho metodu. Poté venkovana usadí a pomocí vkládání rukou a zaříkávání v něm provádí nutnou přeměnu (č. 3 duet Apôtre de la foi magnétique… O suave harmonie). Aby se přesvědčil, zda terapie zafungovala, vyzve Matoise ke zpěvu a ten dává k dobru rozvernou krajovou píseň (č. 3 bis „la bigornaise“ Entrez dans la danse). Toccato je nadšen, protože v mladém vesničanovi objevil nadějný lyrický tenor, primo tenor assoluto, a odvádí ho s sebou do Itálie, aby tam zahájil Matoisovu zářnou operní kariéru ve své opeře Figlia del Cid o osmnácti dějstvích (č. 4 finále C'est la vive tarantelle… Entrez dans la danse').[4]

Instrumentace

Pikola, flétna, hoboj, klarinet, fagot; lesní roh, trubka, pozoun; tympány, bicí souprava; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).[17]

Diskografie

  • 1983 (vinyl: Bourg Records BG 2011, CD: Bourg BGC 14) Zpívají: (Pacifico Toccato) Jacomo Zanetti, (Jean Matois) Jean Kriff. Hudební úprava Stéphane Gasparini.

Reference

  1. ↑ a b c d YON, Jean-Claude. Jacques Offenbach. Paris: Gallimard, 2010. 800 s. ISBN 978-2-07-013097-9. S. 351. (francouzsky) 
  2. ↑ a b La leçon de chant électro-magnétique [online]. Paris: Bibliothèque nationale de France [cit. 2016-08-17]. Dostupné online. (francouzsky) 
  3. ↑ a b Yon, s. 725.
  4. ↑ a b c Yon, s. 469.
  5. ↑ BARRIÈRE, Mireille. De l'intime au public: les étudiants et l'activité musicale à Montréal. In: CAMBRON, Micheline. La Vie culturelle à Montréal vers 1900. Montréal: Fides et Bibliothèque nationale du Québec, 2005. ISBN 2762122228. S. 141. (francouzsky)
  6. ↑ JAGIENKA ŚLIWINA, Wanda. Dzieje teatru v Lublinie. Lublin: Czytelnik, 1948. 66 s. Dostupné online. S. 28. (polsky) 
  7. ↑ KAUFMANN, Jacobo. Jacques Offenbach en España, Italia y Portugal. Zaragoza: Libros Certeza, 2007. 355 s. ISBN 978-84-96219-90-8. S. 233. (španělsky) 
  8. ↑ Offenbach – Richter La Leçon de Chant électromagnétique (Richter version) (1867) [online]. Berlin: Boosey and Hawkes [cit. 2016-08-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ Čudež v kropi (La Lecon de chant éléctromagnétique) Glasbena bufonerija v enem dejanju [online]. Ljubljana: Slovenski gledališki institut [cit. 2016-08-17]. Dostupné online. (slovinsky) 
  10. ↑ Jacques-Offenbach-Festival - Aufführungsstatistik [online]. Jacques-Offenbach-Gesellschaft [cit. 2020-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-05. (německy) 
  11. ↑ Offenbach im Doppelpack: Schlossplatztheater, Sommertheater auf der Schlossinsel Köpenick. Berliner Zeitung [online]. 2004-06-25 [cit. 2016-08-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-07. (německy) 
  12. ↑ Michel Giès, Metteur en scène [online]. Michel Giès [cit. 2016-08-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-08. (francouzsky) 
  13. ↑ Crane Presents U.S. Premieres of One-Act Operas by Donizetti, Offenback [online]. Potsdam, NY: Potsdam, The State University of New York, 2014-03-10 [cit. 2016-08-17]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  14. ↑ La leçon de chant électromagnétique [online]. Barie: Opéra de Barie, 2014-04-15 [cit. 2015-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-06-17. (francouzsky) 
  15. ↑ HUMBERT, Jean-Marcel. Vive l’Ut de cœur. La Leçon de chant électro-magnétique et Les Trois baisers du Diable - Etretat. ForumOpera [online]. FORUMOPERA.COM asbl, 2017-08-03 [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  16. ↑ La Leçon de chant électromagnétique / La Fille du Cid [online]. Montpellier: Les Archives du Spectacle [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  17. ↑ Offenbach – Keck La Leçon de chant électromagnétique (OEK critical edition) (1867/73) [online]. Berlin: Boosey and Hawkes [cit. 2015-12-29]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Eugene Crosti.jpg
Eugène Crosti (1833–1908), French singer and singing teacher
Lalecondechant.jpg
La Lecon de chant éléctromagnétique, vocal score, title page, 1863
477-A-La-lecon-de-chant-e.jpg
La Lecon de chant éléctromagnétique, vocal score, first page, 1863