Eliel Saarinen

Eliel Saarinen
Rodné jméno	Gottlieb Eliel Saarinen
Narození	20. srpna 1873 Rantasalmi
Úmrtí	1. července 1950 (ve věku 76 let) Bloomfield Hills
Alma mater	Helsinská technická univerzita Former Real Lyceum
Povolání	architekt a urbanista
Zaměstnavatel	Michiganská univerzita
Ocenění	čestný doktor Technologického institutu v Karlsruhe (1933) čestný doktor Harvardovy univerzity (1940) čestný doktor Univerzity v Cambridgi (1940) Zlatá medaile AIA (1947) Královská zlatá medaile (1950) … více na Wikidatech
Nábož. vyznání	luteránství
Choť	Loja Saarinen[1] Mathilda Tony Charlotta Gyldén[1]
Děti	Eero Saarinen[1] Pipsan Saarinen Swanson[2]
Rodiče	Juho Saarinen
Příbuzní	Eric Saarinen a Eames Saarinen (vnoučata)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eliel Gottlieb Saarinen (20. srpna 1873, Rantasalmi – 1. července 1950, Bloomfield Hills) byl finský architekt, průkopník moderní finské architektury. Jeho nejslavnější stavbou je Hlavní nádraží v Helsinkách. Je držitelem Zlaté medaile AIA. Jeho syn Eero Saarinen byl rovněž slavným architektem.

Životopis

V letech 1893–97 studoval současně malířství a architekturu na technické univerzitě v Helsinkách. Na škole se seznámil s Hermanem Geselliusem a Armasem Lindgrenem, s nimiž v roce 1896 založili architektonickou kancelář pod názvem Gesellius, Lindgren, Saarinen. Mezi Saarinenovy nejvýraznější díla z tohoto období patří Finský pavilon pro Světovou výstavu v Paříži roku 1900, Finské Národní muzeum v Helsinkách (1900) a jeho vlastní dům Hvitträsk u Helsinek (1902), v němž měl i kancelář. Saarinenův styl, zpočátku inspirovaný vídeňskou secesí, se brzy stal velmi osobitým a dnes je znám pod názvem národní romantismus. Vyvrcholil v návrhu Hlavního nádraží v Helsinkách, s nímž autor v roce 1904 vyhrál soutěž. Projekt se realizoval v letech 1910–1914 a ovlivnil architekturu mnoha železničních stanic nejen ve Finsku.

V roce 1904 se Saarinen oženil se sestrou Hermana Geselliuse, sochařkou Louise Geselliusovou. V roce 1905 se jim narodila dcera Eva-Lisa ("Pipsan") a v roce 1910 syn Eero, později rovněž architekt, který s otcem v počátcích své kariéry úzce spolupracoval.

Kromě architektury se Saarinen věnoval i designu nábytku a koberců. Nejznámější jsou jeho židle Hannes Chair (1908), navržená pro bratra bankéře, podle kterého je i pojmenována, a White Chair (1910), navržena přímo do zimní zahrady autorova domu. V roce 1922 navrhl design finské marky.

V letech 1910–1915 zpracoval urbanistický projekt města Munksnäs-Haga. V letech 1917–1918 pracoval na urbanistickém projektu Helsinek. Věnoval se i urbanistickému rozvoji zahraničních měst, v roce 1912 vyšla jeho brožura věnovaná problémům Budapešti a v roce 1913 vyhrál první místo v mezinárodní soutěži s návrhem na celkové urbanistické řešení Tallinnu.

V roce 1922 vyhrál Saarinen druhé místo v mezinárodní soutěži s návrhem Tribune Tower v Chicagu. Protože vyhrál druhé místo, jeho návrh nebyl realizován v Chicagu, ale v Houstonu v Texasu, kde byl nazván Gulf Building (1929). Díky soutěži architekt opustil Finsko a v roce 1923 se přestěhoval do USA, kde zůstal až do smrti. Jeho prvním americkým domovem bylo město Evaston v Illinois, kde pracoval na projektu rozvoje Chicaga. Od roku 1924 začal působit jako profesor na Michiganské univerzitě.

V roce 1925 dostal nabídku navrhnout areál školy Cranbrook Educational Center v Bloomfield Hills v Michiganu. Centrum vzniklo s myšlenkou vytvořit ekvivalent německého Bauhausu. Komplex zahrnuje mimo jiné i Akademii umění, na níž od roku 1926 Saarinen učil a později se stal jejím prezidentem (v roce 1932). V roce 1949 projektoval kostel Christ Church v Minneapolis.

Eliel Saarinen zemřel v roce 1950 v USA a pohřben je ve finské oblasti Kirkkonummi.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eliel Saarinen na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Eliel Saarinen na Wikimedia Commons
• Heslo v encyklopedii Britannica
• Encyklopedické zdroje na Answers.com
• Profil na Great Buildings.com