Elio Di Rupo

Elio Di Rupo
Elio Di Rupo (2016)
50. předseda vlády Belgie
Ve funkci:
6. prosince 2011 – 11. října 2014
PanovníkAlbert II.
Filip
PředchůdceYves Leterme
NástupceCharles Michel
Předseda vlády Valonska
Ve funkci:
6. října 2005 – 20. července 2007
PředchůdceRudy Demotte
NástupceAndré Antoine
Ve funkci:
15. července 1999 – 4. dubna 2000
PředchůdceRobert Collignon
NástupceJean-Claude Van Cauwenberghe
Předseda Socialistické strany
Ve funkci:
16. září 1999 – 6. prosince 2011
PředchůdcePhilippe Busquin
NástupceThierry Giet (úřadující)
Stranická příslušnost
ČlenstvíSocialistická strana

Narození18. července 1951 (71 let)
Morlanwelz, Belgie
Alma materUniversité de Mons-Hainaut
University of Leeds
Náboženstvíateista[1]
Oceněnívelkokříž Řádu Leopolda II.
rytíř Řádu Leopoldova
Minister of State
PodpisElio Di Rupo, podpis
CommonsElio Di Rupo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Elio Di Rupo ([ɛljo di ʁypo]IPA[2], narozený 18. července 1951 Morlanwelz) je belgický sociálně demokratický politik italského původu a v letech 2011–2014 předseda vlády Belgie (kabinet), první frankofonní od Paula Vandena Boeynantse a roku 1979, a první socialisticky orientovaný od Edmonda Leburtona a roku 1974.

Mezi roky 1999–2011 zastával úřad předsedy Socialistické strany. Představuje prvního belgického premiéra i muže v čele jakékoliv vlády, jenž se otevřeně přihlásil k homosexuální orientaci.[3]

Osobní život

Di Rupo je synem italských imigrantů. Otec se narodil v obci San Valentino in Abruzzo Citeriore abruzzské oblasti. Všichni bratři a sestry se také narodili v Itálii, on jediný až na belgickém území v Morlanwelzu. Ve věku jednoho roku jeho otec zemřel při dopravní nehodě. Matka nemohla z finančních důvodů vychovávat všech sedm potomků a tři z nich vyrůstali v blízkém sirotčinci.[1]

První spojení se socialistickým hnutím navázal během studií v Monsu, kde na místní univerzitě obdržel magisterský titul a poté také doktorát v oboru chemie (Ph.D.). Následně působil na Leedské univerzitě, kde byl v letech 1977–1978 zaměstnán.

Politická kariéra

Politickou dráhu zahájil v letech 1980–1981 jako atašé v kabinetu Jeana-Maurice Dehousseho.

První politický mandát získal v roce 1982 volbou za člena městské rady v Monsu (zastupitel v letech 1982–1985 a 1988–2000). Současně se stal členem valonského kabinetu, kde později zastával také funkci zástupce vedoucího úřadu ministra financí a energetiky Philippa Busquina (1981–1985), kterého roku 1999 vystřídal v čele Socialistické strany. Na příslušném valonském ministerstvu mimo jiné pracoval také jako vrchní dozorce inspekce energetiky.

V roce 1987 byl zvolen do belgické dolní Komory zástupců za volební obvod Arrondissement Mons. Osobnost francouzského prezidenta Françoise Mitterranda popsal jako „postavu z románu“.[4] Roku 1991 se stal členem Senátu a v následujícím roce 1992 pak vstoupil do valonské vlády, kde získal post ministra vzdělávání. Po demisi federálního ministra dopravy Guye Coëmeho, spojeného s korupční aférou armádních helikoptér Agusta AW109, získal v roce 1994 úřad federálního vicepremiéra a ministra dopravy a státních společností. Po parlamentních volbách 1995 si podržel funkci místopředsedy vlády a nově byl jmenován ministrem hospodářství a telekomunikací.

V roce 2002 se stal starostou Monsu, správního střediska belgické provincie Henegavsko.

Po parlamentních a regionálních volbách v červnu 1999, ve kterých křesťanští-demokraté ztratili v důsledku dioxinové aféry řadu mandátů, zformoval pod svým vedením novou „růžovo-zelenou“ valonskou vládu s koaličními partnery sp.a, liberály a stranou zelených. V dubnu 2000 byl ve funkci premiéra nahrazen Jeanem-Claudem Van Cauwenberghem.

V roce 1999 se stal předsedou Socialistické strany.

V říjnu 2005 se stal podruhé premiérem Valonska poté, co odstoupil Jean-Claude Van Cauwenberghe v rámci korupční aféry.

Po belgických parlamentních volbách v červnu 2010 se socialisté stali nejsilnější frankofonní stranou a druhým největším subjektem v Belgii. Následovala komplikovaná jednání o novém složení federální vlády. V květnu 2011 jej král Albert II. pověřil funkcí osoby, která vede jednání o sestavení kabinetu (tzv. formateur) a tradičně se po úspěšných jednáních stává předsedou vlády. Nová koaliční federální vláda pod vedením Di Rupa byla jmenována 6. prosince 2011, když vytvořila světový rekord v délce 589 dnů od voleb do jejího sestavení. V tomto období působila v Belgii předešlá vláda ve stavu demise, když její premiér Yves Leterme podal demisi již 26. dubna 2010.[5][6]

Soukromý život

Di Rupo charakterizoval sám sebe jako ateistu, racionálního člověka a svobodného zednáře.[1] Plynně hovoří francouzsky, anglicky a italsky. Zdokonaluje se také v nizozemštině.

V roce 1996, v době Dutrouxovy aféry, tehdy ještě nezletilý prostitut Olivier Trusgnach uvedl, že mu Di Rupo zaplatil za sex.[7] Politik obvinění odmítl a vyšetřování dospělo k závěru, že je nevinen. Od této doby otevřeně hovoří o své homosexuální orientaci. Na otázku, zdali je gay odpověděl: „Ano. No a co?“[1] Po islandské premiérce Jóhanně Sigurðardóttir se stal druhým předsedou vlády na světě, který se přihlásil k homosexuální orientaci.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Elio Di Rupo na anglické Wikipedii.

  1. a b c d Profile: Belgium's Elio Di Rupo. BBC News [online]. 2011-12-02 [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Elio Di Rupo pronunciation: How to pronounce Elio Di Rupo in Italian, French, Dutch [online]. Forvo [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Worlds First Full Time Gay Male Leader Belgiums Elio Di Rupo. Advocate.com [online]. 2011-12-06 [cit. 2023-06-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-12-09. (anglicky) 
  4. WOESTYNE, Francis Van de. Elio, tout simplement. La Libre.be [online]. 2023-06-04 [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  5. Regering Di Rupo I legt de eed af. De Standaard [online]. 2011-12-06 [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (nizozemsky) 
  6. GREENE, Richard Allen. Belgium ends record-breaking government-free run. CNN [online]. 2011-12-06 [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Gays under pressure in Belgium's moral backlash Anger over child. The Independent [online]. 1996-11-26 [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of Belgium.svg

Belgická vlajka

This is the national flag of Belgium, according to the Official Guide to Belgian Protocol. It has a 13:15 aspect ratio, though it is rarely seen in this ratio.

Its colours are defined as Pantone black, Pantone yellow 115, and Pantone red 032; also given as CMYK 0,0,0,100; 0,8.5,79,0; and 0,94,87,0.
Accession Treaty 2011 Elio Di Rupo signature.svg
Signature de Elio Di Rupo extraite du traité d'adhésion de la Croatie à l'Union Européenne
Elio Di Rupo (26611679961).jpg
(c) PES Group Committee of the Regions, CC BY 2.0
Elio Di Rupo is the President of the Belgian Socialist Party, mayor of Mons and former Belgian Prime-Minister.
Great coat of arms of Belgium.svg
(c) Sodacan, Katepanomegas, CC BY-SA 3.0
Greater coat of arms of the Kingdom of Belgium