Emanuel Famíra

Emanuel Famíra
Emanuel Famíra
Narození	15. listopadu 1900 Hlinsko Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	6. ledna 1970 (ve věku 69 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Libeňský hřbitov
Povolání	malíř, sochař, loutkář, učitel, scénograf, tanečník, herec, režisér a výtvarník
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emanuel Famíra (15. listopadu 1900, Hlinsko^[1] – 6. ledna 1970, Praha) byl český sochař, malíř a tanečník, ve všech oborech tvorby samouk.

Narodil se jako čtvrté z pěti dětí (ale jediný syn) nožíře Františka Famíry (1864–1911) a jeho ženy Františky, rozené Šotolové.^[1] Rodina se přestěhovala do Prahy-Holešovic, když byly Emanuelovi tři roky, a dále do chudších podnájmů v Libni, když otec zemřel. Emanuel se vyučil nožířem a od 20. let provozoval v pražské Libni nožířskou živnost.

Od mládí patřil k místní chudině, účastnil se levicového hnutí jako typický proletář. V letech 1930–1933 byl členem skupiny intelektuálů, sdružené okolo časopisu Levá fronta a vstoupil do KSČ. Byl všestranné múzicky nadaný. Roku 1930 založil levicové loutkové Divadlo pionýrů, pro které vyřezal rozměrné loutky, a Kašpárka údajně nahradil pionýrem Vencou.^[2] Jako tanečník samouk byl v letech 1922–1933 sólistou baletu Národního divadla, v letech 1945–7 balet řídil a vedl dětskou přípravku. Roku 1948 pracoval krátce v pobočce firmy Sandrik v Mikulášovicích na Šluknovsku, aby pozvedl výrobu nožů. V letech 1957–1962 byl ředitelem Střední odborné školy výtvarné v Praze na Hollarově náměstí.^[3] S manželkou žil v Praze-Libni. V letech 1950–1970 měl ateliér v Kandertově ulici č. 1, kde byla na fasádě umístěna jeho pamětní deska. Před rokem 1989 byla jeho jménem pojmenována dnes zaniklá ulice. Ve stopě většiny délky ulice Famírova v současnosti (2019) vede ulice Čuprova.

Od února 1968 patřil ke kritikům KSČ, kteří napadali polednovou politiku Strany zleva, a srpnovou okupaci přivítal.

Z rozmanitého malířského a sochařského díla jsou nejvíce ceněny obrazy pražské periférie a krajinomalba ze 30. až 40. let 20. století, ale i grafické listy a portrétní busty ve stylu levicově orientovaného civilismu. Poválečná tvorba již byla poplatná socialistickému realismu. Rád používal pálenou hlínu a dřevo.

• Civilizace, olej na plátně, (1927), Národní galerie^[4]
• Pomník světové hospodářské krise, (1933) z místní keramiky; pro západočeskou obec Břasy, světový unikát zničený v roce 1941 nacisty
• Demonstrace, reliéf, dubové dřevo, (1962), Galerie hl. m. Prahy
• Hlava dělníka, bronz, Galerie hl. m. Prahy
• Busta Zdeňka Nejedlého pro panteon Národního muzea v Praze, bronz, Národní muzeum^[5]
• Krajinomalby z pražské periférie, zejména Libeň, Galerie Středočeského kraje.

Famíra byl schopen teoretické sebereflexe své práce a zamýšlel se nad ní v esejích, které sám graficky upravoval.

• Co s jevištěm (1937)
• Protiklady v umělecké tvorbě (1946)

• Řád práce 1958
• zasloužilý umělec 1960
• Řád Klementa Gottwalda 1971 (in memoriam)
• Jméno Emanuela Famíry nesly ulice v několika českých městech (Praha: dnešní Hejtmánkova a Čuprova, Ostrava, Hlinsko) a dnešní Vyšší odborná škola a Střední umělecká škola Václava Hollara v Praze nesla jeho jméno do roku 1990.

• Jan Loriš: Emanuel Famira. F. Topič Praha 1947
• VALTROVÁ, Marie – ORNEST, Ota. Hraje váš tatínek ještě na housle?. Praha: Primus, 1993, str. 88, ISBN 80-85625-19-9
• LAŠTOVKA, Marek. Pražský uličník 1. Díl (A – N). 1. vyd. Praha: LIBRI, 1997. 604 s. ISBN 80-85983-24-9. S. 128. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Emanuel Famíra na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Emanuel Famíra
• Emanuel Famíra na totalita.cz
• Emanuel Famíra v informačním systému abART
• Za Emanuelem Famírou. Československý filmový týdeník [online]. 1970 [cit. 2020-05-19]. Dostupné online.