Emanuel Lešehrad
| Emanuel Lešehrad | |
|---|---|
 asi 1929 | |
| Rodné jméno | Josef Maria Emanuel Lešetický z Lešehradu |
| Narození | 15. listopadu 1877 Praha  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 30. dubna 1955 (ve věku 77 let) Praha  Československo |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Povolání | úředník, archivář |
| Období | 1898- |
| Literární hnutí | dekadence |
| Manžel(ka) | Marie Lešetická-Hladíková |
| Rodiče | Josef Lešetický |
| Příbuzní | Vojtěch Lešetický – strýc |
| Vlivy | Walt Whitman Alfred Mombert |
 multimediální obsah na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Emanuel Lešehrad, vlastním jménem Josef Maria Emmanuel Lešetický z Lešehradu (15. listopadu 1877 Praha[1] – 30. dubna 1955[2] Praha) byl český úředník, spisovatel, básník, dramatik, kritik a překladatel, sběratel, propagátor okultismu a svobodného zednářství. Byl členem Universalie.
Život
Narodil se v rodině majora rakousko-uherské armády Josefa Lešetického (1836–1914)[3] a matky Marie, rozené Zunové (1843–1906).[4] Otec byl v roce 1889 povýšen do šlechtického stavu (jako šlechtic s predikátem „z Lešehradu“/„von Lešehrad“). Syn Emanuel studoval na gymnáziích v Plzni (1888–1889) v Praze (1889–1891), Českých Budějovicích (1891–1892) a opět v Praze (1892–1893). Pokračoval ve studiích na německé obchodní akademii v Praze (1893–1895) a středoškolská studia dokončil na České obchodní akademii v Praze, kde maturoval v roce 1897. Na této poslední střední škole byl jeho profesorem Josef Václav Sládek. Poté pracoval jako úředník ve státním zástavním úřadu (1897–1900) a na pražském Magistrátu (1900–1902). Od roku 1903 pracoval v archivu Zemské banky v Praze jako úředník, archivář, a nakonec jako přednosta archivu.
Dne 25. ledna 1905 se oženil s učitelkou, sochařkou, malířkou, spisovatelkou a překladatelkou Marií Hladíkovou (3. dubna 1889). Manželství bylo rozvedeno v roce 1913 a v roce 1919 prohlášeno za rozloučené.[1]
V letech 1906–1913 navštívil mnoho evropských zemí. Během těchto cest se zasloužil o četné kulturní styky. V průběhu první světové války spolupracoval s Maffií. Vedle svého zaměstnání spolupracoval s redakcemi nakladatelství Sfinx a Alois Srdce.
Členství ve spolcích a organizacích
- Spolek českých spisovatelů beletristů Máj
- Umělecká beseda
- Spolek výtvarných umělců Mánes
- Společnost divadelního muzea
- Svaz československých esperantistů
- Duševědná společnost
Dílo
Literární tvorba
Byl členem generace Moderní revue. Počátky jeho básnické tvorby jsou ovlivněny především „prokletými básníky“, jejichž díla rovněž překládal. Jeho romány a povídky obsahují řadu odkazů na okultní vědy a končí obvykle tragicky. Dnes je jeho literární tvorba považována za okrajovou.
Je autorem řady překladů (Stéphane Mallarmé, Paul Verlaine, Walt Whitman), v některých případech s využitím starších českých překladů. Ani tyto Lešehradovy práce nebyly kritikou příznivě přijaty. Nespornou jeho zásluhou je uvedení poesie v Čechách neznámé – japonská poesie, islandská poesie.
Jeho literární eseje a paměti mají především informativní hodnotu.
Lešehradeum
Po roce 1910 začal systematicky vytvářet svoji sbírku autogramů, rukopisů, dokumentů, fotografií a dalších artefaktů, které měly souvislost s tvorbou předních spisovatelů, básníků ale též výtvarníků, divadelníků nebo vědců.[5] Tuto sbírku v roce 1926 zpřístupnil veřejnosti ve své vile na Smíchově, v ulici Na Doubkové 4. V roce 1952 ji věnoval Národnímu muzeu a byl doživotně ustanoven správcem této sbírky.[6] Lešehradeum bylo po smrti svého zakladatele stále badatelsky přístupné ve vile Na Doubkové. Později přešlo do správy Památníku národního písemnictví a bylo přestěhováno do jeho depozitářů. Od 90. let 20. stol. probíhaly restituční řízení a následný soudní spor, po němž se vrátila vybraná část sbírek Lešehradea Lešehradovým dědicům.[7]
Poesie
- Smutné kraje, Praha: vlastní náklad, 1898
- Květy samoty, Praha: v. n., 1899
- Atlantis, Praha: v. n., 1899
- Písně na pobřeží, Praha: Hugo Kosterka, 1900
- V dnech šerých: básně, 1896–1899, Praha: Eduard Weinfurter, 1901
- Metempsychosy: básně prosou, Praha: v. n., 1901
- Meditace, Praha: Emanuel Stivín, 1901
- Cestou k ráji, Praha: Eduard Weinfurter, 1901
- Jas a stín: črty a nálady, Praha: Eduard Weinfurter, 1902
- Když kvetou růže, Královské Vinohrady: František Adámek, 1904 – básně z let 1900–1903
- Kantileny snů a vůní jara, asi Praha: asi František Augustin Urbánek, 1905 – básně z let 1904–1905
- Píseň modrého paprsku, Praha: Rudolf Brož, 1910 – pod pseudonymem Jiří Zachar
- Bratrství 1919 – básně z let 1914–1918
- Škeble oceánu 1934
- Divotvorný snář 1935
- Svět dětských očí 1940 – verše pro děti z let 1899–1918
- Mys dobré naděje: verše z doby poroby a vítězství, 1945
Próza
- Paní Modrovouska: tragédie duše, Praha: Eduard Weinfurter, 1900 – román
- Bez cíle: Román v dopisech, Sedlčany: Hlasy z Povltaví: František Černý, 1903
- Strážci majáku Praha: Karel Weinfurter, 1906 – povídka
- Vila na konci města, Praha: Antonín Reis, 1910 – román
- Matylda Erhartová: román žačky Praha: František Švejda, 1910
- Vyhoštěná – román
- Ve vírech vášní. Novella, Praha: F. Švejda, 1911, pod pseudonymem Karel Frýs
- Démon a jiné povídky, Praha: F. Švejda, 1911
- O nejvyšší touze – in: 1000 nejkrásnějších novel... č.54. Praha: J. R. Vilímek, 1913
Eseje a memoáry
- Ideje a profily. Praha: Eduard Weinfurter, 1903, edice Kritické skizzy, svazek 1
- Průseky, Praha: Eduard Weinfurter, 1903, edice Kritické skizzy, svazek 2
- Básnické životy, Praha: Alois Srdce, 1935
- Průhledy do minulosti: rodopisné záznamy a vzpomínky, Praha: Orbis, 1941
Dramata
- Rodina: drama o jednom dějství, Praha: Eduard Weinfurter, 1900
- Mimo život: Drama ve 2 jednáních, Praha: Eduard Weinfurter, 1901
- Manželská komedie: Milostná aktovka, Praha: Eduard Weinfurter, po roce 1900
- Podpora života: drama ve 3 jednáních Praha: Eduard Weinfurter : F. Švejda, 1902
- Shroucení: Lyrická scéna o jednom dějství, Praha: v. n., 1904
Překlady
- Stéphane Mallarmé: Vtipné příběhy, čili, Básně v próze (asi 1890)
- Výbor z básní Stéphana Mallarméa, v. n., 1899
- Walt Whitman Výbor z básní, Praha: Eduard Weinfurter, 1901
- Moderní lyrika francouzská (1860–1902), také vybral, Praha: Jan Otto, 1902
- Souhvězdí: Charles Baudelaire, Dante Gabriel Rossetti, Paul Verlaine, Stéphane Mallarmé, Maurice Maeterlinck: také opatřil ukázkami, úvody i informačními poznámkami. Praha: v. n., 1908
- Alfred Mombert, Praha: v. n., 1908
- Nipponari: ukázky žaponské lyriky, dle anthologií Paula Enderlinga, Karla Florenze, Otty Hausera aj.; také opatřil informačním úvodem a poznámkami, Praha: v. n., 1909
- Básník zítřku: Walt Whitman: ukázky, Praha: v. n., 1909
- Orison Swett Marden: Vůle a úspěch, přeložil spolu s Jar. Kopecký, Praha: Josef Richard Vilímek, asi 1910
- Anatole France: Různé prósy, Praha: Alois Hynek, 1910 – pod pseudonymem Jindřich Stříbrný
- Honoré de Balzac: Otec Goriot: sceny ze života pařížského, Praha: J. R. Vilímek, 1910
- Guy de Maupassant: Naše srdce (Notre Coeur): román, Praha: J. R. Vilímek, 1911
- Charles Dickens: Črty, Praha: Alois Hynek, 1911 – pod pseudonymem J. Hart
- Nedždet: Talisman – in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 1. Praha: J. R. Vilímek, 1911 – pod pseudonymem Quido Jarník
- John Henry Mackay: Rozkošník – in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 4. Praha: J. R. Vilímek, 1911
- Petr Altenberg: Vrah – in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 25. Praha: J. R. Vilímek, 1912
- Henry David Thoreau: Přátelství, Ralph Waldo Emerson: Kultura a Sebedůvěra, Praha: Sfinx – Bohumil Janda, 1927
Odkazy
Reference
Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).
- ↑ a b Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-01-27]. Dostupné online.
- ↑ Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. | Česká literární bibliografie - Databáze českých literárních osobností. clo.ucl.cas.cz [online]. [cit. 2020-12-29]. Dostupné online.
- ↑ Denní zprávy/Úmrtí. Český denník. 14. 3. 1914, s. 3–4
- ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-01-27]. Dostupné online.
- ↑ LEŠEHRAD, Emanuel. Lešehradeum. 1. vyd. Praha: Kruh přátel Lešehradea v Praze, 1936. S. 11–20.
- ↑ Knihovna Národního musea. 1. vyd. Praha: Národní museum v Praze, 1960. 235 s. S. 108
- ↑ Výroční zpráva Památníku národního písemnictví za rok 2005. S. 28. invenio.nusl.cz [online]. 2006 [cit. 2020-12-29]. S. 28. Dostupné online.
Literatura
- NOSOVSKÝ, Karel. Bibliografie Emanuela Lešehrada. Literární rozhledy. 1927/28, roč. 12, čís. 2, s. 41–45.
- heslo Emanuel Lešehrad, in: Lexikon české literatury, díl. 2, sv. II (K–L), Praha, Academia 1993, str. 1160–1164, ISBN 80-200-0469-6
- Jarmila Mourková: Emanuel Lešehrad: (1877–1955): Literární pozůstalost: Soupis, Praha: Literární archiv Památníku národního písemnictví, 1968
- ŠTĚPÁNKOVÁ, Vendula. Od dekadence ke konvenci: vybraná díla Emanuela z Lešehradu. Brno: Masarykova universita, 2007. Dostupné online.
- Libor Vykoupil: Emanuel Lešetický z Lešehradu
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Emanuel Lešehrad na Wikimedia Commons 
Autor Emanuel Lešehrad ve Wikizdrojích- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Emanuel Lešehrad
- Emanuel Lešehrad v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
- Soupis pražských domovských příslušníků 1830–1910, Lešetický Emanuel 1877
Média použitá na této stránce
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Alfred Mombert a Emanuel Lešehrad, Praha, 1906
Emanuel Lešehrad (1877-1955)