Emanuel Lešehrad

Emanuel Lešehrad
asi 1929
asi 1929
Rodné jménoJosef Maria Emanuel Lešetický z Lešehradu
Narození15. listopadu 1877
Praha Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí30. května 1955 (ve věku 77 let) nebo 30. dubna 1955 (ve věku 77 let)
Praha ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povoláníúředník, archivář
Období1898-
Literární hnutídekadence
Manžel(ka)Marie Lešetická-Hladíková
RodičeJosef Lešetický
PříbuzníVojtěch Lešetický – strýc
VlivyWalt Whitman

Alfred Mombert

Otokar Březina
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emanuel Lešehrad, vlastním jménem Josef Maria Emmanuel Lešetický z Lešehradu (15. listopadu 1877 Praha[1]30. dubna 1955[2] Praha) byl český úředník, spisovatel, básník, dramatik, kritik a překladatel, sběratel, propagátor okultismu a svobodného zednářství. Byl členem Universalie.

Život

Narodil se v rodině majora rakousko-uherské armády Josefa Lešetického (1836–1914)[3] a matky Marie, rozené Zunové (1843–1906).[4] Otec byl v roce 1889 povýšen do šlechtického stavu (jako šlechtic s predikátem „z Lešehradu“/„von Lešehrad“). Syn Emanuel studoval na gymnáziích v Plzni (1888–1889) v Praze (1889–1891), Českých Budějovicích (1891–1892) a opět v Praze (1892–1893). Pokračoval ve studiích na německé obchodní akademii v Praze (1893–1895) a středoškolská studia dokončil na České obchodní akademii v Praze, kde maturoval v roce 1897. Na této poslední střední škole byl jeho profesorem Josef Václav Sládek. Poté pracoval jako úředník ve státním zástavním úřadu (1897–1900) a na pražském Magistrátu (1900–1902). Od roku 1903 pracoval v archivu Zemské banky v Praze jako úředník, archivář, a nakonec jako přednosta archivu.

Dne 25. ledna 1905 se oženil s učitelkou, sochařkou, malířkou, spisovatelkou a překladatelkou Marií Hladíkovou (3. dubna 1889). Manželství bylo rozvedeno v roce 1913 a v roce 1919 prohlášeno za rozloučené.[1]

V letech 1906–1913 navštívil mnoho evropských zemí. Během těchto cest se zasloužil o četné kulturní styky. V průběhu první světové války spolupracoval s Maffií. Vedle svého zaměstnání spolupracoval s redakcemi nakladatelství Sfinx a Alois Srdce.

Členství ve spolcích a organizacích

Dílo

Literární tvorba

Byl členem generace Moderní revue. Počátky jeho básnické tvorby jsou ovlivněny především „prokletými básníky“, jejichž díla rovněž překládal. Jeho romány a povídky obsahují řadu odkazů na okultní vědy a končí obvykle tragicky. Dnes je jeho literární tvorba považována za okrajovou.

Je autorem řady překladů (Stéphane Mallarmé, Paul Verlaine, Walt Whitman), v některých případech s využitím starších českých překladů. Ani tyto Lešehradovy práce nebyly kritikou příznivě přijaty. Nespornou jeho zásluhou je uvedení poesie v Čechách neznámé – japonská poesie, islandská poesie.

Jeho literární eseje a paměti mají především informativní hodnotu.

Lešehradeum

Po roce 1910 začal systematicky vytvářet svoji sbírku autogramů, rukopisů, dokumentů, fotografií a dalších artefaktů, které měly souvislost s tvorbou předních spisovatelů, básníků ale též výtvarníků, divadelníků nebo vědců.[5] Tuto sbírku v roce 1926 zpřístupnil veřejnosti ve své vile na Smíchově, v ulici Na Doubkové 4. V roce 1952 ji věnoval Národnímu muzeu a byl doživotně ustanoven správcem této sbírky.[6] Lešehradeum bylo po smrti svého zakladatele stále badatelsky přístupné ve vile Na Doubkové. Později přešlo do správy Památníku národního písemnictví a bylo přestěhováno do jeho depozitářů. Od 90. let 20. stol. probíhaly restituční řízení a následný soudní spor, po němž se vrátila vybraná část sbírek Lešehradea Lešehradovým dědicům.[7]

Alfred Mombert a Emanuel Lešehrad během Mombertovy návštěvy v Praze v roce 1906

Poesie

  • Smutné kraje, Praha: vlastní náklad, 1898
  • Květy samoty, Praha: v. n., 1899
  • Atlantis, Praha: v. n., 1899
  • Písně na pobřeží, Praha: Hugo Kosterka, 1900
  • V dnech šerých: básně, 1896–1899, Praha: Eduard Weinfurter, 1901
  • Metempsychosy: básně prosou, Praha: v. n., 1901
  • Meditace, Praha: Emanuel Stivín, 1901
  • Cestou k ráji, Praha: Eduard Weinfurter, 1901
  • Jas a stín: črty a nálady, Praha: Eduard Weinfurter, 1902
  • Když kvetou růže, Královské Vinohrady: František Adámek, 1904 – básně z let 1900–1903
  • Kantileny snů a vůní jara, asi Praha: asi František Augustin Urbánek, 1905 – básně z let 1904–1905
  • Píseň modrého paprsku, Praha: Rudolf Brož, 1910 – pod pseudonymem Jiří Zachar
  • Bratrství 1919 – básně z let 1914–1918
  • Škeble oceánu 1934
  • Divotvorný snář 1935
  • Svět dětských očí 1940 – verše pro děti z let 1899–1918
  • Mys dobré naděje: verše z doby poroby a vítězství, 1945

Próza

  • Paní Modrovouska: tragédie duše, Praha: Eduard Weinfurter, 1900 – román
  • Bez cíle: Román v dopisech, Sedlčany: Hlasy z Povltaví: František Černý, 1903
  • Strážci majáku Praha: Karel Weinfurter, 1906 – povídka
  • Vila na konci města, Praha: Antonín Reis, 1910 – román
  • Matylda Erhartová: román žačky Praha: František Švejda, 1910
  • Vyhoštěná – román
  • Ve vírech vášní. Novella, Praha: F. Švejda, 1911, pod pseudonymem Karel Frýs
  • Démon a jiné povídky, Praha: F. Švejda, 1911
  • O nejvyšší touze – in: 1000 nejkrásnějších novel... č.54. Praha: J. R. Vilímek, 1913

Eseje a memoáry

  • Ideje a profily. Praha: Eduard Weinfurter, 1903, edice Kritické skizzy, svazek 1
  • Průseky, Praha: Eduard Weinfurter, 1903, edice Kritické skizzy, svazek 2
  • Básnické životy, Praha: Alois Srdce, 1935
  • Průhledy do minulosti: rodopisné záznamy a vzpomínky, Praha: Orbis, 1941

Dramata

  • Rodina: drama o jednom dějství, Praha: Eduard Weinfurter, 1900
  • Mimo život: Drama ve 2 jednáních, Praha: Eduard Weinfurter, 1901
  • Manželská komedie: Milostná aktovka, Praha: Eduard Weinfurter, po roce 1900
  • Podpora života: drama ve 3 jednáních Praha: Eduard Weinfurter : F. Švejda, 1902
  • Shroucení: Lyrická scéna o jednom dějství, Praha: v. n., 1904

Překlady

Odkazy

Reference

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

  1. a b Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-01-27]. Dostupné online. 
  2. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. | Česká literární bibliografie - Databáze českých literárních osobností. clo.ucl.cas.cz [online]. [cit. 2020-12-29]. Dostupné online. 
  3. Denní zprávy/Úmrtí. Český denník. 14. 3. 1914, s. 3–4
  4. Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-01-27]. Dostupné online. 
  5. LEŠEHRAD, Emanuel. Lešehradeum. 1. vyd. Praha: Kruh přátel Lešehradea v Praze, 1936. S. 11–20. 
  6. Knihovna Národního musea. 1. vyd. Praha: Národní museum v Praze, 1960. 235 s. S. 108
  7. Výroční zpráva Památníku národního písemnictví za rok 2005. S. 28. invenio.nusl.cz [online]. 2006 [cit. 2020-12-29]. S. 28. Dostupné online. 

Literatura

  • NOSOVSKÝ, Karel. Bibliografie Emanuela Lešehrada. Literární rozhledy. 1927/28, roč. 12, čís. 2, s. 41–45. 
  • heslo Emanuel Lešehrad, in: Lexikon české literatury, díl. 2, sv. II (K–L), Praha, Academia 1993, str. 1160–1164, ISBN 80-200-0469-6
  • Jarmila Mourková: Emanuel Lešehrad: (1877–1955): Literární pozůstalost: Soupis, Praha: Literární archiv Památníku národního písemnictví, 1968
  • ŠTĚPÁNKOVÁ, Vendula. Od dekadence ke konvenci: vybraná díla Emanuela z Lešehradu. Brno: Masarykova universita, 2007. Dostupné online. 
  • Libor Vykoupil: Emanuel Lešetický z Lešehradu

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Mombet and Lesehrad Prague 1906.jpg
Alfred Mombert a Emanuel Lešehrad, Praha, 1906
Emanuel Lesehrad 1929.jpg
Emanuel Lešehrad (1877-1955)