Emanuel Max

Emanuel Max
Narození	19. října 1810 Janov u Sloupu v Čechách Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	22. února 1901 (ve věku 90 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Vzdělání	Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání	sochař, řezbář a učitel
Rodiče	Josef František Max
Příbuzní	Josef Max bratr Gabriel Max synovec František Liebich tchán
Hnutí	klasicismus
Významná díla	pomník maršála Radeckého Pieta na Karlově mostě
Ocenění	Řád Františka Josefa V. třída: rytíř (1858) Řád železné koruny III. třídy (1875)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emanuel Max, po roce 1875 Emanuel Max von Wachstein (19. října 1810 Janov u Sloupu v Čechách^{[1][p 1]} – 22. února 1901 Praha^[2])^[3][4] byl česko-německý sochař, především autor monumentálních soch, pomníků a portrétů. Byl mladším bratrem sochaře Josefa Maxe.

Narodil se roku 1810 (podle Ottova slovníku chybně 1807) v sudetoněmecké kamenické a řezbářské rodině,^[1] jeho bratr Josef Max (1804–1855) byl také sochař. Vyučil se v otcově dílně kresbě a řezbářství, otec si však nepřál, aby synové pokračovali v tehdy nevýnosném řemesle. Přesto studoval na pražské akademii malbu u prof. Josefa Berglera a Františka Waldherra. Protože pražská akademie tehdy neměla sochařské oddělení, studoval zároveň sochařství na Akademii ve Vídni u profesorů Schallera a Kässmanna.

Dne 1. února 1848 se v Praze oženil ^[5] s dcerou uměleckého malíře Františka Liebicha, Marií Luisou (1. února 1828^[6] – 10. září 1891^[7]). Z jejich manželství se narodilo 5 dcer,^[8] z nich Maria (1849-?, provdaná Lenková) a Ludovika (1853-?,^[9] provdaná za Kvida z Ehlerů).^[10]

Jako projev uznání rakouské vlády byl Emanuel Max jako rytíř Řádu Františka Josefa (1858) a Řádu železné koruny III. třídy (15. října 1875) povýšen do rytířského stavu s predikátem „von Wachstein“ majestátem daným ve Vídni 23. ledna 1876.^[11]

V letech 1839–1849 byl na dlouhém studijním pobytu v Římě, kde si prohloubil znalosti jak antického sochařství a soudobých mistrů nazarénů, z nichž nejvíce se mu líbili Antonio Canova a Bertel Thorvaldsen. Z technických dovedností se zdokonalil v tesání kararského mramoru. Po návratu do Prahy se oženil a otevřel si sochařskou dílnu, kde zaměstnával řadu pomocníků, zejména kameníky a štukatéra.

Patřil k nejvýznamnějším českým sochařům druhé třetiny 19. století v českých zemích. Jeho klasicistní smysl pro monumentalitu, romantický výtvarný názor a způsob práce dobře odpovídaly dobovému vkusu, takže měl dost objednávek.

První významnou zakázkou byl Sv. Vojtěch modlící se za déšť, který vytvořil již za studií roku 1836, a dostal za to stipendium Klárovy nadace v Římě. Dále Max vytesal pomník s českým lvem s českou královskou korunou pro Pražský hrad, později přemístěný do parku v zatáčce Chotkovy silnice, a sochu Vlasty, mytické hrdinky dívčí války (signována E. Max, 1842), kterou do sbírek Pražského hradu zakoupil císař Ferdinand I. Dobrotivý.

Dále roku 1844 vytvořil sochu umučené sv. Ludmily z bílého mramoru pro kapli sv. Ludmily v katedrálu sv. Víta, její bronzový odlitek je ve sbírkách Národní galerie. Z mnoha portrétů patří k významným busty J. Krombholze, W. A. Mozarta, A. Klara. Pro Křivoklát navrhl pomník Karla Egona II. z Fürstenbergu, odlitý ve fürstenberské slévárně ze železné litiny. Další pomník - sochu generála Karla Schwarzenberga, který vedl vojsko k vítězství nad Napoleonem v bitvě u Lipska, navrhl pro Krásný Dvůr.

Socha archanděla Rafaela (datovaná 1840) z kaple Klárova ústavu slepců v Praze na Klárově byla po zrušení ústavu přenesena do Národní galerie.

Pro zámek v Sychrově navrhl a vytesal dvě sochy: hugenota Jindřicha II. Rohana a zakladatele řádu johanitů Godefroy z Bouillonu.

Mezi sochami na Karlově mostě se nachází jeho Pieta (naproti krucifixu, 1859), sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty po stranách krucifixu (1861),^[12] sv. Josef (1854), sv. Kryštof nesoucí Ježíška (1857) a sv. František Serafinský (1855).^[12] Pro hřbitovní kapli sv. Kříže v Městě Touškově vytvořil sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty (1859). Jeho sochy stojí v mnoha pražských kostelích.

Nejvýznamnější dílo - pomník maršála Radeckého modeloval podle kresby prof. Christiana Rubena spolu s bratrem Josefem v letech 1851 až 1855, a sám jej upravoval ještě po bratrově smrti do února roku 1858. V listopadu 1858 byl pomník odhalen na Malostranském náměstí, v roce 1919 byl přesunut do Lapidária Národního muzea. Emanuel Max byl autorem sochy Radeckého, jeho bratr vytvořil sochy vojáků, nesoucích maršála na štítu.^[13]

• 
  Vlasta (1842)
• 
  Socha sv. Františka Serafinského na Karlově mostě (1855)
• 
  Socha sv. Pavla z kaple sv. Kříže, Pražský hrad
• 
  Pomník maršála Radeckého na Malostranském náměstí (1859)
• 
  Kalvárie na Karlově mostě: sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty po stranách Ukřižovaného
• 
  Pomník padlým u Solferina a Melegnanu (Písek)

• Naděžda Blažíčková-Horová: Emanuel Max, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl I., A-M. Praha : Academia 1995, s. 496 - 497.
• Emanuel Max, Zweiundachtzig Lebensjahre. Praha 1893
• Ottův slovník naučný, heslo Max Emanuel, sochař. Sv. 16, str. 1017
• Pavel Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Díl I., Staré město. Praha: Academia 1996.
• Petr WITTLICH, Sochařství, in: Praha národního probuzení (ed. E. Poche). Praha 1980.

• Sochy na Karlově mostě

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Emanuel Max na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Emanuel Max
• Soupis pražského obyvatelstva 1830-1910 (1920), Max Emanuel (1810)
• E. Max a Dietrichsteinové obrazová příloha závěrečné práce na Masarykově univerzitě
• Wachstein, Emanuel Max. Zweiundachtzig Lebensjahre – paměti Emanuela Maxe vydané roku 1893 v Praze (německy)
• Zastavení s bratry Maxovými – dokument České televize Po Karlově mostě s prof. Františkem Dvořákem
• Emanuel Max v informačním systému abART