Emerich z Thurn-Taxisu

Princ Emerich Thurn-Taxis
Doživotní člen Panské sněmovny
Ve funkci: 1877 – 1900
Panovník	František Josef I.
Nejvyšší štolba císařského dvora
Ve funkci: 1875 – 1892
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Karl Ludwig Grünne
Nástupce	Rudolf z Liechtensteinu
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1876), polní podmaršál (1866), generálmajor (1859)
Narození	12. dubna 1820 Praha Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	28. července 1900 (ve věku 80 let) Bad Gleichenberg Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Choť	(1850) Marie Lucie Wickenburgová (1832–1851)
Rodiče	Karel Anselm z Thurn-Taxisu a Marie Izabela z Eltze
Příbuzní	bratr: Hugo z Thurn-Taxisu (1817–1889) bratr: Rudolf z Thurn-Taxisu (1833–1904) synovec: Alexandr Jan z Thurn-Taxisu (1851–1939)
Profese	důstojník a politik
Ocenění	1878 rakouský Řád zlatého rouna (č. 1038) uherský Řád sv. Štěpána pruský Řád černé orlice
Commons	Emmerich Prinz von Thurn und Taxis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emerich princ z Thurn-Taxisu (Emmerich Prinz von und zu Thurn-Taxis) (12. dubna 1820, Praha – 28. července 1900, Bad Gleichenberg, Štýrsko) byl rakousko-uherský generál a dvořan z rodu Thurn-Taxisů. Od osmnácti let sloužil v armádě, nakonec dosáhl hodnosti c.k. generála jízdy. V letech 1875–1892 byl u císařského dvora nejvyšším štolbou, stal se členem Panské sněmovny a byl rytířem Řádu zlatého rouna.^[1]

Pocházel z významné šlechtické rodiny Thurn-Taxisů, patřil k mladší linii, která se v 19. století usadila v Čechách. Narodil se v Praze jako druhorozený syn prince Karla Thurn-Taxise (1792–1844), který vlastnil několik panství v Čechách (Dobrovice, Loučeň), matka Isabela z Eltzu (1795–1859) byla dcerou diplomata hraběte Emericha z Eltzu (1765–1844).^[2] Po matce byl Emerich Thurn-Taxis spřízněn s českými rody Šliků a Chotků. Od roku 1838 sloužil v armádě, vyznamenal se v revolučních bojích 1848–1849 nejprve v Itálii a pak v Uhrách, kde byl vážně zraněn a přišel o oko. Byl povýšen na majora, poté sloužil u husarského pluku č. 1 a dragounského pluku č. 4. V roce 1859 dosáhl hodnosti generálmajora a krátce působil ve vojenském školství, poté byl velitelem v Prešpurku. V roce 1866 byl povýšen na polního podmaršála a převzal velení divize lehkého jezdectva ve Lvově.^[3] a v roce 1869 odešel do výslužby. V letech 1875–1892 zastával u císařského dvora funkci nejvyššího štolby. K datu 1. listopadu 1876 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva^[4] a po rezignaci hraběte Grünna převzal navíc čestnou hodnost kapitána císařské gardy rejtarů.^[5] a v roce 1877 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny. V roce 1892 požádal ze zdravotních důvodů o uvolnění ze služby, byl propuštěn z postu nejvyššího štolby a k datu 5. dubna 1892 byl penzionován také v armádě.^[6]

Poslední roky života strávil ve Ville Wickenburg v Gleichenbergu ve Štýrsku u rodiny své dávno zemřelé manželky, kde zemřel 28. července v roce 1900 ve věku osmdesáti let.^[7] Pohřben byl na hřbitově v nedalekém Trauttmansdorffu.^[8]

Jako příslušník knížecího rodu užíval od narození titul prince s nárokem na oslovení Jasnost (Seine Durchlaucht). Jako císařský nejvyšší štolba byl v roce 1875 jmenován c. k. komořím a získal titul c. k. tajného rady.^[9] Po úmrtí polního maršála Evžena Vratislava převzal v roce 1867 čestný post druhého majitele dragounského pluku č. 1 příslušného do Mostu (formálně byl prvním majitelem bývalý císař Ferdinand I.).^[10][11] Od roku 1876 byl čestným majitelem husarského pluku č. 3 dislokovaného v Šoproni.^[12][13] Během vojenské služby a především s ohledem na vážné zranění v roce 1849 byl několikrát vyznamenán. V roce 1878 byl jmenován rytířem prestižního Řádu zlatého rouna^[14][15] Po odchodu do výslužby obdržel velkokříž uherského Řádu sv. Štěpána^[16] Jako dlouholetý vysoký hodnostář u císařského dvora získal řadu vyznamenání také od zahraničních panovníků.^[17]

• velkokříž Řádu sv. Štěpána (1892)
• Řád zlatého rouna (1878)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1850)^[18]
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1849)^[19]

• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
• Řád černé orlice (Německo)
• Řád červené orlice I. třídy (Německo)
• Řád Osmanie I. třídy (Osmanská říše)
• Řád avizských rytířů (Portugalsko)
• velkokříž Řádu růže (Brazílie)
• velkokříž Řádu Karla III. (Španělsko)
• velkokříž Řádu sv. Mořice a Lazara (Itálie)
• velkokříž Řádu svatého Josefa (Toskánské velkovévodství)
• velkokříž Řádu württemberské koruny (Württembersko)
• velkokříž Leopoldova řádu (Belgie)
• velkokříž Řádu Takova (Srbsko)
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
• velkokříž Řádu Ludvíkova (Hesensko)
• Řád lva a slunce I. třídy (Persie)
• Řád zähringenského lva (Bádensko)
• Řád Medžidie III. třídy (Osmanská říše)
• Řád knížete Danila I. I. třídy (Černá Hora)
• Vojenský řád Maxe Josefa (Bavorsko)
• Záslužný řád bavorské koruny (Bavorsko)
• velkodůstojník Řádu čestné legie (Francie)

V roce 1850 se oženil s hraběnkou Marií Lucií Wickenburgovou (1832–1851), dcerou ministra obchodu Matthiase Wickenburga. Manželství skončilo její předčasnou smrtí o necelý rok později a zůstalo bez potomstva.^[20]

Jeho nejmladší bratr Rudolf Thurn-Taxis (1833–1904) rezignoval na příslušnost ke knížecí rodině a patřil k významným osobnostem českého společenského života druhé poloviny 19. století. Synovec princ Alexandr Thurn-Taxis (1851–1939) se také angažoval v podpoře kulturních a společenských aktivit v Čechách.

• KALOUSKOVÁ, Anna: Sporné a pozůstalostní záležitosti rodu Thurn-Taxis na velkostatku Dobrovice-Loučeň od konce 18. století do počátku 20. století (diplomová práce); Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2018; 98 s.
• Kolektiv: Almanach českých šlechtických rodů 2024; Praha, 2023; s. 365–375 (kapitola Thurn-Taxis) ISBN 978-80-85955-53-8

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Emerich z Thurn-Taxisu na Wikimedia Commons
• Emerich Thurn-Taxis na webu rakouského parlamentu dostupné online