Empirie

Empirie (z řec. empeiros, zkušený) je zkušenost získaná pozorováním, případně pokusem (experimentem). Slovo se používá tam, kde chceme zdůraznit cílený a řízený způsob získávání zkušeností. Empirické vědy jsou vědy založené na opakovatelných a ověřitelných experimentech.

Pro filozofii je empirismus teorie poznání, která vysvětluje veškeré poznání ze smyslových zkušeností. Tento názor odvozuje od zkušenosti i principy intuitivního poznání, za opak této filozofické teorie se pak považuje racionalismus.

V užším smyslu a v moderní teorii vědy znamená opřený o experiment (pokus), obvykle o výsledek nějakého měření. Vědy, které používají tuto metodu, se někdy označují jako empirické vědy: fyzika, chemie, části biologie, sociologie, psychologie atd., pokud používají sběr a zpracování dat. Naopak matematika, logika a velká část společenských věd pracují jinými metodami.

Empiricky čili zkusmo se stanovují veličiny, které nedovedeme stanovit a odůvodnit teoreticky, například bezpečnostní koeficienty nebo dávkování léků.

Kantova teorie poznání

Teorii zkušenosti zásadně modifikoval Immanuel Kant, který určil zásadní principy a podmínky této teorie. Sám Kant pak rozděluje zkušenost do dvou hlavních typů.

  • Transcendentní zkušenost je to, co přesahuje hranice možné zkušenosti (hranice světa jevů) a je nedostupné teoretickému poznání. Opakem je zkušenost imanentní.
  • Transcendentální zkušenost je to, co se týká podmínek naší zkušenosti, apriorní poznávací formy (např. prostor, čas).

Rozdělení empirie

Empirii můžeme dělit podle situací a typu zkušeností do několika podskupin:

  • Empirie konstitutivní je zkušenost, na jejímž základě si člověk vytváří své postoje, názory a vztahy.
  • Empirie korektivní je zkušenost, díky které měníme naše dosavadní názory a postoje, vytváříme si na základě nové zkušenosti naprosto protikladný názor či postoj.
  • Empirie vnější je zkušenost týkající se procesů a předmětů, které probíhají mimo jedince.
  • Empirie vnitřní je souhrn všech zkušeností jedince uchovávaných uvnitř.

Literatura

  • Pavel Hartl, Psychologický slovník. Ilustrace a obálka Karel Nepraš. 1. vyd. Praha: Jiří Budka, 1993. S. 45.
  •  Všeobecná encyklopedie Diderot, 1. vyd. Praha: nakladatelství Diderot, 1999. Díl 2., s. 366 a díl 8., s.116, 452.