Environmentální archeologie

Environmentální archeologie je podobor archeologie, který se zabývá vztahem člověka a přírodního prostředí v minulosti. Do studia archeologie zahrnuje přírodní element a jeho vliv. Studuje kvartérní geologii i pozůstatky rostlin a zvířat a odpovídá na otázky chronologie, změn prostředí, hospodaření s přírodními zdroji nebo stravování minulých populací. Tato zjištění porovnává se současným stavem.^[1] Environmentální archeologie zkoumá ekofaktové vlastnosti archeologických pramenů, využívá metod a poznatků geologie, pedologie, klimatologie, ekologie, palynologie, ale i sociální, historické a sídelní geografie nebo kartografie.^[2]

Historie

Ačkoliv se environmentální archeologie jako samostatná disciplína etablovala až ve druhé polovině 20. století, zájem o životní prostředí minulých kultur je znám již od 18. století. K jeho studiu přispěly nejen první nálezy fosilií, ale i evoluční teorie, poukazující na fakt, že fauna i flóra doznávaly v průběhu věků podstatných změn.

V první polovině 19. století bylo zahájeno studium kvartérní geologie (Jules Desnoyers, Charles Lyell), které vedlo k rozeznání významných klimatických změn - střídání dob ledových a meziledových.^[3]

V druhé polovině 19. století proběhly první výzkumy zbytků rostlin a živočichů na archeologických nalezištích. Příkladem lze uvést rostlinné makrozbytky, výborně dochované díky vysoké vlhkosti v prostředí nákolních osad ve Švýcarsku, které poprvé zkoumal Ferdinand Keller v roce 1854 na lokalitě Ober-Meilen na Curyšském jezeře.^[3] První systematickou práci o archeologicky získaných zvířecích kostech představují výsledky studia tzv. crannog - uměle vybudovaných ostrovů na jezerech v Irsku - z roku 1862 (William Wilde). Úzká spolupráce mezi archeology a přírodovědci začala v 2. polovně 19. století ve Skandinávii (Jens Jacob Asmussen Worsaae).^[3]

Počátkem 20. století se objevilo množství významných studií minulého přírodního prostředí. V roce 1909 němečtí badatelé Albrecht Penck a Eduard Brückner na základě výzkumu říčních teras v údolích alpských řek vyčlenili čtyři doby ledové, pojmenované po zmíněných řekách Günz, Mindel, Riss, a Würm.^[4] V roce 1912 publikoval švédský geolog Gerard De Geer metodu varvové chronologie a v roce 1916 Švéd Lennart von Post zveřejnil první systematický pylový profil.^[3]

Také čeští a moravští archeologové začali v první polovině 20. století využívat přírodovědné metody k poznání pravěkého přírodního prostředí. Výjimečné jsou v tomto směru práce Jana Filipa, který využil pylové analýzy i studium rašelinišť a jako první se pokusil o detailní rekonstrukci podnebí a porostu v českém neolitu.^[3] Také Jaroslav Petrbok důsledně sbíral na archeologických lokalitách přírodovědný materiál, přičemž se zaobíral především měkkýši.^[5] První přírodovědné rozbory publikovali Karl Rudolph (1917),^[6] Antonín Klečka (1928), Hubert Losert (1940) a zejména Franz Firbas (1949).^[3] Po druhé světové válce se přírodovědným aspektům archeologie věnovali František Prošek^[7] nebo Karel Žebera. Jejich práce se soustředily na významné paleolitické lokality (Gánovce, Koněprusy, Dzeravá skala, Dolní Věstonice, Předmostí u Přerova).^[5]

Jistý zlom v rozvoji environmetální archeologie představuje vynález radiokarbonového datování v roce 1949 (Willard F. Libby), který umožnil kvartérní nálezy přesně datovat. Významný byl rovněž objev analýzy izotopů kyslíku v hlubokomořských vrtech (Cesare Emiliani).^[3] V druhé polovině 20. století pak následovalo množství dalších metod, využitelných k řešení početných archeologických otázek.

Zejména v závěru 20. století se archeologové začali věnovat problematice využívání přírodních zdrojů, migrace nebo domestikace rostlin i zvířat. Řešeny byly i otázky paleoklimatu, tafonomie a vzniku archeologických pramenů. To vše s sebou neslo zvýšenou míru propojení archeologie a přírodních věd. Důraz na přírodní prostředí kladli ve svých studiích v 70. a 80. letech 20. století britští archeologové Eric Sidney Higgs a Grahame Clark. O širokou mezioborovou spolupráci se pak zasadil především Američan německého původu, Karl W. Butzer, který se věnoval studiu vegetace, půdy, geologie a geomorfologie i zaniklé fauně a klimatickým změnám v pleistocénu. Prosazoval velmi komplexní přístup s maximálním propojením archeologie a přírodních věd.^[8] Proto je považován za faktického zakladatele moderní environmentální archeologie.^[9]

Také v českých zemích se v závěru 20. století častěji uplatňuje propojení archeologie s přírodními vědami a později se objevují i rozsáhlejší krajinné studie. V 80. letech využil Evžen Neustupný při zpracování nálezů z Komořanského jezera poznatky palynologie,^[10] mimoto se ve svých pracích zaobíral výživou, paleodemografií i vnímáním celé krajiny, nejen izolovaných lokalit. Václav Matoušek spolupracoval s přírodovědci při výzkumu Českého krasu.^[3] Velké množství zvířecích kostí z archeologických výzkumů zpracoval Lubomír Peške. Pylové analýze především středověkých lokalit se věnovala Vlasta Jankovská.^[11] Archeobotanickým výzkumem městských historických jader se zabýval Emanuel Opravil.^[12] Měkkýše v archeologických nálezech studoval Vojen Ložek.^[3]

V roce 2002 vznikla na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie (LAPE).^[13] Součástí Archeologického ústavu v Praze je Oddělení přírodních věd a archeometrie.^[14]

Dělení

Environmentální archeologii je možno rozdělit do několika podoborů:

• archeobotanika (studium zbytků rostlin): Umožňuje lépe porozumět např. stravovacím návykům tehdejších lidí, rostlinné produkci, používání nástrojů atd.
• zooarcheologie (studium pozůstatků živých organismů): Rozkrývá vztahy mezi faunou a člověkem z hlediska náboženského, ekonomického atd.
• geoarcheologie (studium geologických procesů): Zkoumá historické změny klimatu, regionální naleziště surovin, půdní typy a jejich vliv na fungování lidských společenství.

Reference