Environmentální výchova

Environmentální výchovu můžeme v nejširším pojetí chápat jako souhrnné označení pro komplex často značně se různících přístupů reagujících na problémy v hledání koexistence mezi lidskou společností a přírodou.[1] Na první pohled by se mohlo zdát, že environmentální výchova vznikla teprve nedávno[2] (coby jedno z průřezových témat RVP), a že je produktem vzrůstajících obav moderní společnosti o životní prostředí[3]. Opak je ale pravdou. Environmentální vzdělávání se vyvíjelo mnoho let a s prvky environmentální výchovy se můžeme setkat již v 18. století.

Historie

Na první pohled by se mohlo zdát, že environmentální výchova vznikla teprve nedávno[2] (coby jedno z průřezových témat RVP), a že je produktem vzrůstajících obav moderní společnosti o životní prostředí[4]. Opak je ale pravdou. Environmentální vzdělávání se vyvíjelo mnoho let a s prvky environmentální výchovy se můžeme setkat již v 18. století.

Počátky environmentální výchovy

Zárodky myšlenek na ochranu přírody a vytváření pozitivního vztahu k přírodě můžeme objevit už od období romantismu v dílech některých filozofů, spisovatelů, vědců a pedagogů (např. Goethe, Rousseau, Humboldt, Haeckel, Froebel, Dewey a Montessori)[3]. Rané formy environmentální výchovy (přelom 18. – 19. století) se orientovaly na uvědomělou ochranu zajímavých přírodních jevů s důrazem na jejich krásu a vzácnost, nikoliv na jejich přírodovědnou hodnotu[5].

Vznik pojmu

Za zakladatele environmentální výchovy je pokládán skotský profesor biologie Patrick Geddes, který přikládal význam vzdělávání v přímém kontaktu s životním prostředím. První záznam použití pojmu environmentální výchova v Británii se datuje do roku 1965[3]. Od této doby se diskutovalo zejména o významu environmentální výchovy a náplni jejích cílů. Na První mezinárodní konferenci o environmentální výchově v Tbilisi v roce 1977 byly zformulovány hlavní cíle environmentální výchovy a tím bylo vytvořeno její specifické místo mezi ostatními vyučovacími předměty. Environmentální výchova měla být předmětem, jehož úkolem bude žákům předávat znalosti, formovat postoje a utvářet kompetence k jednání[6]. V České republice až do 90. let figuroval místo označení environmentální výchova pojem ekologická výchova[7]. Ekologická výchova byla chápána v širším kontextu ve smyslu environmentální výchovy.

Schéma environmentální výchovy

Vymezení environmentální výchovy

Vymezení environmentální výchovy procházelo dalšími úpravami, v rámci kterých byla environmentální výchova rozčleněna do tří základních oblastí[3]:

  1. Výchova o životním prostředí, která zahrnuje základní znalosti o životním prostředí, porozumění životnímu prostředí a jeho komplexním vztahům
  2. Výchova v životním prostředí, která užívá přírodu jako zdroj poznání, který umožňuje žákům získávat přímé zkušenosti z přírody a uvědomovat si její estetické hodnoty
  3. Výchova pro životní prostředí, zdůrazňující etickou dimenzi, zahrnující hodnoty, postoje a pozitivní činnosti

Tématy environmentální výchovy jsou například tyto oblasti:

Důvody environmentální výchovy

  1. Legislativní povinnost. Environmentální výchova je zakotvena v Rámcových vzdělávacích programech.
  2. Je zapotřebí. V posledních 100-200 letech se významně změnily podmínky, především narostl počet obyvatel planety.
  3. Realizace environmentální výchovy je dobrá pro děti.[8]

Ekocentra

Významnou roli při realizaci environmentální výchovy v České republice mají ekocentra. Ekocentra jsou organizace, které se zaměřují na ekologické a environmentální vzdělávání a výchovu, na ochranu životního prostředí a sdělování informací o udržitelném rozvoji a jeho aplikaci v praxi (udržitelný způsob života). V České republice se první ekocentra a střediska environmentální výchovy začala objevovat krátce po revoluci (tj. v roce 1990). Jsou provozována převážně neziskovými organizacemi, které spolu komunikují a vytváří tak prospěšnou síť inspirace a spolupráce. V současnosti v České republice působí více než sto ekocenter. Velká část z nich je sdružena v Pavučině  – síti středisek ekologické výchovy. [8]

Reference

  1. ↑ ČINČERA, Jan. Trendy v environmentální výchově - intepretivistický a kritický proud. Envigogika. 2006-12-12, roč. 1, čís. 1. Dostupné online [cit. 2015-11-02]. DOI 10.14712/18023061.2. 
  2. ↑ a b VÚP (2013). Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: VÚP.
  3. ↑ a b c d Palmer, J. A. (2003). Environmental education in the 21st century : theory, practice, progress and promise. London: Routledge Falmer.
  4. ↑ Palmer, J. A. (2003). Environmental education in the 21st century : theory, practice, progress and promise. London: Routledge Falmer.
  5. ↑ Kunc, K. (1996). Environmentální vzdělání a výchova. (126 s.) Ostrava: VŠB-Technická univerzita.
  6. ↑ Činčera, J. (2007). Environmentální výchova: od cílů k prostředkům. Brno: Paido.
  7. ↑ Horká, H. (1996). Teorie a metoodika ekologické výchovy. Brno: Paido.
  8. ↑ a b JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Základy environmentální výchovy [online]. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 2020 [cit. 2022-07-15]. Dostupné online. 

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Environmentální výchova schéma.png
Autor: Joy Palmer, Licence: CC BY-SA 4.0
environmentální výchova schéma