Epifenomén

Epifenomén (z řec. epi-fainó, ukazovat se na něčem) je jev, který sice může mít příčinu, sám však nevykazuje žádné působení či důsledky. V širším slova smyslu průvodní, druhotný, nepodstatný jev.

Historie

Pojem vznikl v 18. století v lékařské diagnostice pro rozlišení mezi zásadními a nutnými symptomy nemoci a epifenomény – nahodilými průvodními znaky. V 19. století jej převzali filosofové v diskusi o vztahu mezi tělem a duší. Jako filosofický pojem má blízko ke staršímu pojmu případku (akcidens), nevztahuje se však k věcem samým, nýbrž k jevům čili fenoménům. Thomas Henry Huxley, L. Büchner nebo Th. Ribot vyslovili tezi, že vědomí je pouhým epifenoménem mozkové činnosti.[1]

Epifenomenalismus

Pro tento názor, že vědomí a duševní činnost jsou pouhými epifenomény nervové činnosti, zavedl Max Scheler název epifenomenalismus, který se užívá zejména v anglosaské filosofii. Jakkoli je závislost vědomí na mozku a jeho činnosti dobře prokázána, vede se dodnes diskuse, zda se sám fenomén vědomí dá nervovou a mozkovou činností plně vysvětlit.[2]

Odkazy

Literatura

  • Filosofický slovník FIN, Olomouc 1998, heslo Epifenomenalismus, str. 105
  • Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981nn. Heslo Epiphänomen. Sv.2, sl. 586.

Reference

  1. ↑ Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Heslo Epiphänomen.
  2. ↑ http://plato.stanford.edu/entries/epiphenomenalism/

Související články

Externí odkazy