Erin Routliffeová
| Erin Routliffeová | |
|---|---|
_(52144071693).jpg) Erin Routliffeová na French Open 2022 | |
| Stát |  Kanada (2009 – květen 2017) Nový Zéland (od června 2017) |
| Datum narození | 19. dubna 1995 (28 let) |
| Místo narození | Auckland, Nový Zéland |
| Bydliště | Caledon, Kanada |
| Výška | 182 cm |
| Profesionál od | 2017 |
| Držení rakety | pravou rukou, bekhend obouruč |
| Výdělek | 1 210 647 USD |
| Tenisová raketa | Wilson |
| Dvouhra | |
| Poměr zápasů | 85–90 |
| Tituly | 0 WTA, 1 ITF |
| Nejvyšší umístění | 582. místo (12. června 2023) |
| Čtyřhra | |
| Poměr zápasů | 229–158 |
| Tituly | 5 WTA, 15 ITF |
| Nejvyšší umístění | 6. místo (29. ledna 2024) |
| Čtyřhra na Grand Slamu | |
| Australian Open | semifinále (2024) |
| French Open | 3. kolo (2022) |
| Wimbledon | čtvrtfinále (2022) |
| US Open | vítězka (2023) |
| Velké turnaje ve čtyřhře | |
| Turnaj mistryň | semifinále (2023) |
| Smíšená čtyřhra na Grand Slamu | |
| Australian Open | čtvrtfinále (2022) |
| French Open | 1. kolo (2022) |
| Wimbledon | 1. kolo (2022, 2023) |
| US Open | 1. kolo (2021) |
| Údaje v infoboxu aktualizovány dne 31. ledna 2024 Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Erin Routliffeová (* 11. dubna 1995 Auckland) je novozélandská profesionální tenistka, deblová specialistka, která v letech 2009–2017 reprezentovala Kanadu. Na grandslamu zvítězila v ženské čtyřhře US Open 2023 s Gabrielou Dabrowskou. Ve své dosavadní kariéře na okruhu WTA Tour vyhrála pět deblových turnajů. V rámci okruhu ITF získala jeden titul ve dvouhře a patnáct trofejí ve čtyřhře.[1]
Na žebříčku WTA byla ve dvouhře nejvýše klasifikována v červnu 2023 na 582. místě a ve čtyřhře v lednu 2024 na 6. místě.[2]
V novozélandském týmu Billie Jean King Cupu debutovala v roce 2017 tádžickým základním blokem 2. skupiny asijsko-pacifické zóny proti Turkmenistánu, v němž vyhrála dvouhru a s Joannou Carswellovou také čtyřhru. Novozélanďanky zvítězily 3:0 na zápasy. Do dubna 2024 v soutěži nastoupila k dvaceti dvěma mezistátním utkáním s bilancí 5–4 ve dvouhře a 12–5 ve čtyřhře.[3]
Soukromý život
Narodila se roku 1995 v novozélandském Aucklandu do rodiny mořeplavců Roberta Routliffa a Catherine MacLennanové,[4] během jejich plavby kolem světa.[5] Rodina se z Nového Zélandu do Kanady vrátila po čtyřech letech.[5] V Severní Americe se narodily její dvě sestry Tara a Tess, která se stala stříbrnou medailistkou v plavání na Letních paralampijských hrách 2016 v Riu de Janeiru.[6][7] Do Montréalu se Erin Routliffeová přestěhovala v září 2011, kde se připravovala v Národním tréninkovém centru tenisového svazu do sezóny 2013.
Tenisová kariéra
V rámci hlavních soutěží událostí okruhu ITF debutovala v červenci 2010, když na turnaji v kanadském Waterloo dotovaném 25 tisíci dolary zasáhla do čtyřhry. V úvodním kole však s Kanaďankou Evangeline Repicovou podlehly jihoafricko-americkému páru Tegan Edwardsová a Danielle Millsová.[1] V kvalifikaci okruhu WTA Tour debutovala na srpnovém Rogers Cupu 2012 v Montréalu, do níž obdržela divokou kartu. Na úvod porazila Megan Moultonovou-Levyovou, ale do hlavní soutěže ji nepustila Iveta Benešová z šesté světové desítky.[8]
V letech 2013–2017 hrála univerzitní tenis na Alabamské univerzitě v Tuscaloose, kde vystudovala obor public relations.[4] Debut v nejvyšší grandslamové kategorii zaznamenala v ženském deblu US Open 2015, do něhož získala s Američankou Mayou Jansenovou divokou kartu. V úvodním kole však uhrály jen tři gamy na osmé nasazené Američanky Raquel Atawovovou a Abigail Spearsovou. Jednalo se rovněž o její první zápas v hlavní soutěži na túře WTA. Mimo majory zasáhla do prvního turnaje na aucklandském ASB Classic 2018. S Novozélanďankou Paige Mary Houriganovou nezvládly první kolo proti Arantxe Rusové a Sílvii Solerové Espinosové.[8] Premiérové finále na okruhu WTA Tour odehrála ve čtyřhře Citi Open 2018 ve Washingtonu, D.C. Po boku Chilanky Alexy Guarachiové v závěrečném utkání prohrály s čínsko-chorvatskou dvojicí Chan Sin-jün a Darijou Jurakovou.[9] Trofej si pak odvezla z debla Palermo Ladies Open 2021. V páru s Belgičankou Kimberley Zimmermannovou ve finále antukového turnaje zdolaly Rusky Natelu Dzalamidzeovou a Kamillu Rachimovovou.[10] Obě pak odešly poraženy z boje o titul na zářijovém BGL Luxembourg Open 2021, kde nestačily na belgické duo Greet Minnenová a Alison Van Uytvancková.[11]
S Kanaďankou Gabrielou Dabrowskou navázala spolupráci na srpnovém Canadian Open 2023. Již na čtvrtém společně odehraném turnaji získaly trofej, když ovládly grandslamové US Open 2023. Do finále postoupily přes Wang Sin-jü a Sie Šu-wej, čímž ukončily 16zápasovou grandslamovou neporazitelnost Sieové. V boji o titul pak zdolaly šampionky z roku 2020, Němku Lauru Siegemundovou s Věrou Zvonarevovou, ve dvou setech. Na majorech tak první finálovou účast proměnila v titul, jenž znamenal čtvrtý kariérní triumf na túře WTA.[12]
Finále na Grand Slamu
Ženská čtyřhra: 1 (1–0)
| Stav | rok | turnaj | povrch | spoluhráčka | soupeřky ve finále | výsledek |
|---|---|---|---|---|---|---|
| Vítězka | 2023 | US Open | tvrdý | Gabriela Dabrowská |  Laura Siegemundová Věra Zvonarevová | 7–6(11–9), 6–3 |
Finále na okruhu WTA Tour
Čtyřhra: 12 (5–7)
| Legenda |
|---|
| Grand Slam (1–0) |
| Turnaj mistryň (0) |
| Premier Mandatory & Premier 5 / WTA 1000 (0–1) |
| Premier / WTA 500 (1–3) |
| International / WTA 250 (3–3) |
| Stav | č. | datum | turnaj | povrch | spoluhráčka | soupeřky ve finále | výsledek |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Finalistka | 1. | 5. srpna 2018 | Washington, D.C., Spojené státy | tvrdý |  Alexa Guarachiová |  Chan Sin-jün  Darija Juraková | 3–6, 2–6 |
| Vítězka | 1. | 25. července 2021 | Palermo, Itálie | antuka |  Kimberley Zimmermannová |  Natela Dzalamidzeová Kamilla Rachimovová | 7–6(7–5), 4–6, [10–4] |
| Finalistka | 2. | 19. září 2021 | Lucemburk, Lucembursko | tvrdý (h) | Kimberley Zimmermannová | Greet Minnenová Alison Van Uytvancková | 3–6, 3–6 |
| Finalistka | 3. | 26. září 2021 | Ostrava, Česko | tvrdý (h) |  Kaitlyn Christianová |  Sania Mirzaová Čang Šuaj | 3–6, 2–6 |
| Finalistka | 4. | 13. února 2022 | Petrohrad, Rusko | tvrdý (h) |  Alicja Rosolská | Anna Kalinská Caty McNallyová | 3–6, 7–6(7–5), [4–10] |
| Finalistka | 5. | 25. června 2022 | Bad Homburg, Německo | tráva | Alicja Rosolská |  Makoto Ninomijová Eri Hozumiová | 4–6, 7–6(7–5), [5–10] |
| Vítězka | 3. | 6. srpna 2022 | Washington, D.C., Spojené státy | tvrdý | Jessica Pegulaová | Anna Kalinská Caty McNallyová | 6–3, 5–7, [12–10] |
| Finalistka | 6. | 9. října 2022 | Ostrava, Česko | tvrdý (h) | Alicja Rosolská | Caty McNallyová Alycia Parksová | 3–6, 2–6 |
| Vítězka | 3. | 5. března 2023 | Austin, Spojené státy | tvrdý |  Aldila Sutjiadiová | Nicole Melichar-Martinezová  Ellen Perezová | 6–4, 3–6, [10–8] |
| Vítězka | 4. | 10. září 2023 | US Open, New York, Spojené státy | tvrdý | Gabriela Dabrowská | Laura Siegemundová Věra Zvonarevová | 7–6(11–9), 6–3 |
| Finalistka | 7. | 23. září 2023 | Guadalajara, Mexiko | tvrdý | Gabriela Dabrowská | Storm Hunterová Elise Mertensová | 6–3, 2–6, [4–10] |
| Vítězka | 5. | 15. října 2023 | Čeng-čou, Čína | tvrdý | Gabriela Dabrowská | Šúko Aojamová Ena Šibaharaová | 6–2, 6–4 |
Finále série WTA 125
| Legenda | |
|---|---|
| D – dvouhra; Č – čtyřhra | |
| WTA 125 (0–2 Č) | |
Čtyřhra: 2 (0–2)
| Stav | č. | datum | turnaj | povrch | spoluhráčka | soupeřky ve finále | výsledek |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Finalistka | 1. | červenec 2021 | Charleston, Spojené státy | antuka | Aldila Sutdžiadiová |  Liang En-šuo Rebecca Marinová | 7–5, 5–7, [7–10] |
| Finalistka | 2. | květen 2023 | Reus, Španělsko | antuka | Alexa Guarachiová | Storm Hunterová Ellen Perezová | 1–6, 6–7(8–10) |
Tituly na okruhu ITF
| Dotace turnajů okruhu ITF | |
|---|---|
| 100 000 $ tournaments | 80 000 $ tournaments |
| 75 000 $ tournaments | 60 000 $ tournaments |
| 50 000 $ tournaments | 25 000 $ tournaments |
| 15 000 $ tournaments | 10 000 $ tournaments |
Dvouhra (1 titul)
| Č. | datum | turnaj | povrch | poražená finalistka | výsledek |
|---|---|---|---|---|---|
| 1. | únor 2018 | Šarm aš-Šajch, Egypt | tvrdý | Nadja Gilchristová | 6–3, 7–5 |
Čtyřhra (15 titulů)
| Č. | datum | turnaj | povrch | spoluhráčka | poražené finalistky | výsledek |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1. | říjen 2016 | Charleston, Spojené státy | antuka | Andie Daniellová | Quinn Gleasonová Whitney Kayová | 6–4, 6–2 |
| 2. | listopad 2017 | Toronto, Kanada | tvrdý (h) | Alexa Guarachiová | Ysaline Bonaventureová  Victoria Rodríguezová | 7–6(7–4), 3–6, [10–4] |
| 3. | leden 2018 | Šajm aš-Šajch, Egypt | tvrdý | Jade Lewisová | Anastasija Potapovová Jekatěrina Jašinová | 0–6, 7–5, [10–6] |
| 4. | leden 2018 | Šarm aš-Šajch, Egypt | tvrdý | Jade Lewisová |  Berfu Cengizová  Jasmina Tinjicová | 6–1, 5–7, [12–10] |
| 5. | březen 2018 | Irapuato, Mexiko | tvrdý | Alexa Guarachiová | Desirae Krawczyková Giuliana Olmosová | 4–6, 6–2, [10–6] |
| 6. | duben 2018 | Pelham, Spojené státy | antuka | Alexa Guarachiová | Maria Mateasová María José Portillo Ramírezová | 6–1, 6–2 |
| 7. | duben 2018 | Dothan, Spojené státy | antuka | Alexa Guarachiová | Sofia Keninová Jamie Loebová | 6–4, 2–6, [11–9] |
| 8. | květen 2018 | Charleston, Spojené státy | antuka | Alexa Guarachiová | Louisa Chiricová Allie Kiicková | 6–1, 3–6, [10–5] |
| 9. | červen 2018 | Hua Hin, Thajsko | tvrdý | Victoria Rodriguezová |  Niča Lertpitaksinčajová Peangtarn Plipuečová | 7–5, 3–6, [10–6] |
| 10. | leden 2018 | Hua Hin, Thajsko | tvrdý | Victoria Rodriguezová | Mana Ajukawaová  Nina Stadlerová | 6–4, 6–4 |
| 11. | říjen 2018 | Toowoomba, Austrálie | tvrdý |  Freya Christieová | Samantha Harrisová Astra Sharmaová | 7–5, 6–4 |
| 12. | květen 2019 | Bonita Springs, Spojené státy | antuka | Alexa Guarachiová | Usue Maitane Arconadová Caroline Dolehideová | 6–3, 7–6(7–5) |
| 13. | únor 2020 | Hamilton, Nový Zéland | tvrdý | Emily Fanningová | Sabastiani Leónová  Maggie Ngová | 6–3, 6–1 |
| 15. | květen 2021 | Bonita Springs, Spojené státy | antuka | Aldila Sutdžiadiová | Eri Hozumiová Miju Katová | 6–3, 4–6, [10–6] |
| 14. | prosinec 2022 | Tauranga, Nový Zéland | tvrdý | Paige Houriganová | Ašmita Easwaramurtiová Juka Hosokiová | 6–1, 6–0 |
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Erin Routliffe na anglické Wikipedii.
- ↑ a b Erin Routliffeová na stránkách Mezinárodní tenisové federace (anglicky), přístup: 31. ledna 2024
- ↑ Erin Routliffeová na stránkách Ženské tenisové asociace (anglicky), přístup: 31. ledna 2024
- ↑ Erin Routliffeová na stránkách Billie Jean King Cupu (anglicky), přístup: 8. ledna 2024
- ↑ a b Erin Routliffe - Women's Tennis [online]. The University of Alabama [cit. 2021-09-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Canadian tennis headed in the right direction [online]. The Record, 2012-07-10 [cit. 2021-09-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-07-05. (anglicky)
- ↑ BRAUN, Jessa. Star swimmer Tess Routliffe cheers Canadian teammates on from afar. The Toronto Observer [online]. 2021-09-02 [cit. 2021-09-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Tess Routliffe – Swimming Canada [online]. Swimming Canada [cit. 2021-09-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Erin Routliffe Matches | Past Tournaments & More [online]. [cit. 2021-09-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Guarachi’s and Routliffe’s Run Ends in Citi Open Finals [online]. WASHINGTON, D.C.: University of Alabama, 2018-08-05 [cit. 2018-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Top seed Collins defeats Ruse in Palermo to capture first WTA title. Women's Tennis Association [online]. 2021-07-26 [cit. 2021-07-27]. Dostupné online.
- ↑ Ostapenko overpowers Samsonova in Luxembourg, to meet Tauson in final. Women's Tennis Association [online]. 2021-09-18 [cit. 2021-09-20]. Dostupné online.
- ↑ Dabrowski & Routliffe capture US Open doubles title. Women's Tennis Association [online]. 2023-09-10 [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Erin Routliffeová na Wikimedia Commons - Erin Routliffeová na stránkách Ženské tenisové asociace (anglicky)
- Erin Routliffeová na stránkách Mezinárodní tenisové federace (anglicky)
- Erin Routliffeová na stránkách Billie Jean King Cupu (anglicky)
- Erin Routliffeová na Facebooku
- Erin Routliffeová na X (dříve Twitteru)
- Erin Routliffeová na Instagramu
Média použitá na této stránce
.svg)
Flag of Canada introduced in 1965, using Pantone colors. This design replaced the Canadian Red Ensign design.
Při zobrazení tohoto souboru lze snadno přidat orámování
.svg)
This is the national flag of Belgium, according to the Official Guide to Belgian Protocol. It has a 13:15 aspect ratio, though it is rarely seen in this ratio.
Its colours are defined as Pantone black, Pantone yellow 115, and Pantone red 032; also given as CMYK 0,0,0,100; 0,8.5,79,0; and 0,94,87,0.
bendera Indonesia
.svg)
Flag of Australia, when congruence with this colour chart is required (i.e. when a "less bright" version is needed).
See Flag of Australia.svg for main file information.
Chinese Taipei Olympic Flag. According to the official website of Chinese Taipei Olympic Committee, Blue Sky(circle) & White Sun(triangles) above the Olympic rings is neither the National Emblem of the Republic of China, nor the Party Emblem of Kuomintang (KMT), but a design in between, where the triangles do not extend to the edge of the blue circle, as registered at International Olympic Committee in 1981 and digitally rendered in 2013. Besides, the blue outline of the five-petaled plum blossom is broader than the red one. Moreover, the CMYK code of the blue one and the Blue Sky & White Sun is "C100-M100-Y0-K0", and different from the Olympic rings (C100-M25-Y0-K0). Note that it's the only version recognized by IOC.
The national flag of Kingdom of Thailand since September 2017; there are total of 3 colours:
- Red represents the blood spilt to protect Thailand’s independence and often more simply described as representing the nation.
- White represents the religion of Buddhism, the predominant religion of the nation
- Blue represents the monarchy of the nation, which is recognised as the centre of Thai hearts.
.svg)
.svg)
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
