Ervín z Neippergu

Ervín hrabě z Neippergu
Generálmajor Ervín Neipperg (litografie, 1854)
Doživotní člen Panské sněmovny rakouské Říšské rady
Ve funkci: 20. září 1879 – 2. března 1897
Panovník	František Josef I.
Velitel císařské gardy
Ve funkci: 1878 – 1897
Předchůdce	Vilém Albrecht Montenuovo
Nástupce	Eugen Piret de Bihain
Zemský velitel v Haliči
Ve funkci: 1869 – 1878
Předchůdce	Karl Bigot de St. Quentin
Nástupce	Anton Mollinary
C. k. tajný rada
Ve funkci: 1869 – 2. března 1897
Panovník	František Josef I.
C. k. komoří
Ve funkci: 1837 – 2. března 1897
Panovník	Ferdinand I., František Josef I.
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1870), polní podmaršál (1863), generálmajor (1854)
Rodné jméno	Erwin Franz Ludwig Bernhard Ernst Graf von Neipperg
Narození	6. dubna 1813 Schloss Schwaigern
Úmrtí	2. března 1897 (ve věku 83 let) Schloss Schwaigern
Titul	hrabě
Choť	I. (1845) Henriette z Waldstein-Wartenbergu (1823–1845) II. (1852) Rosa z Lobkowicz (1832–1905)
Rodiče	Adam Albert z Neippergu a Teresa Pola
Děti	Marie Hedvika z Neippergu Reinhard z Neippergu
Příbuzní	Alfred z Neippergu, Vilém Albrecht z Montenuovo a Albertina z Montenuovo (sourozenci) Pauline Gräfin von Konigsegg-Aulendorf[1] a Margareta Gräfin zu Konigsegg-Aulendorf[1] (vnoučata)
Alma mater	Vojenská technická akademie (1825–1830)
Profese	voják a politik
Ocenění	Řád železné koruny 1. třídy (1873) rytíř Řádu zlatého rouna (1873) velkokříž Císařského řádu Leopoldova (1876) rytíř velkokříže Řádu sv. Štěpána Uherského (1890) Nasavský domácí řád zlatého lva (1892) … více na Wikidatech
Commons	Erwin Neipperg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ervín František hrabě z Neippergu (německy Erwin Franz Ludwig Bernhard Graf und Herr von Neipperg) (6. dubna 1813 Schwaigern – 2. března 1897 Schwaigern) byl německý šlechtic a rakousko-uherský generál. V rakouské armádě sloužil od roku 1830 a zúčastnil se několika válečných tažení. V roce 1870 dosáhl hodnosti generála jezdectva a byl zemským velitelem ve východní Haliči (1869–1878). Svou kariéru završil v čestné funkci velitele jedné z císařských gard (1878–1897). Byl rytířem Řádu zlatého rouna a členem rakouské Panské sněmovny. Svými dvěma sňatky se spříznil s českými rody Valdštejnů a Lobkowiczů.

Pocházel ze staré šlechtické rodiny Neippergů, narodil se na zámku Schwaigern jako čtvrtý syn hraběte Adama Alberta z Neippergu (1775–1829), generála a diplomata napoleonských válek, matkou byla italská šlechtična hraběnka Teresa Pola (1778–1815).^[2] Po jejím úmrtí se Adam podruhé oženil s arcivévodkyní Marií Luisou (1791–1847), bývalou manželkou císaře Napoleona.^[3] Ervín studoval na Technické vojenské akademii ve Vídni (1825–1830) a v roce 1830 vstoupil jako poručík do rakouské armády. Vzhledem ke svému původu rychle postupoval v hodnostech, již v osmnácti letech byl nadporučíkem (1831)^[4] a v roce 1836 získal hodnost rytmistra. Aktivní službu začínal u 2. švališérského pluku v Uhrách, později strávil několik let v Parmě, kde sídlila jeho nevlastní matka Marie Luisa. V roce 1847 byl povýšen na majora a během revoluce v roce 1848 byl velitelem rakouské posádky v Parmě. Bojoval v bitvě u Custozzy, poté byl převelen do Uher, kde se zúčastnil bojů proti maďarským povstalcům. Postupoval v hodnostech (podplukovník 1849, plukovník 1850) a poté byl velitelem 2. dragounského pluku.^[5]

V roce 1854 dosáhl hodnosti generálmajora a jako velitel brigády sloužil v Uhrách, respektive v Banátu.^[6] Po druhém sňatku v roce 1856 dočasně armádu opustil a žil na statcích rodiny své manželky v Čechách. Po návratu do armády byl zástupcem velitele 6. armádního sboru v Itálii. Ve válce se Sardinií (1859) byl přidělen k 1. armádnímu sboru, ale do bojů fakticky nezasáhl. V roce 1863 byl povýšen na polního podmaršála, v prusko-dánské válce byl zástupcem velitele 6. armádního sboru^[7] a účastníkem invaze do Jutska. V letech 1864–1866 byl velitelem spolkové pevnosti v Mohuči. Za prusko-rakouské války v roce 1866 převzal velení 4. divize 8. armádního sboru a byl poražen pruskou armádou v bitvě u Aschaffenburgu. Po válce byl divizním velitelem v Prešpurku a v roce 1869 provizorně vrchním velitelem ve Vídni. V letech 1869–1878 zastával funkci vrchního velitele pro východní Halič a Bukovinu se sídlem ve Lvově.^[8][9] V roce 1870 dosáhl hodnosti generála jezdectva.^[10] Nakonec odešel do Vídně a v letech 1878–1897 zastával čestný post velitele jedné z císařských gard (Capitän der k.u.k. Trabanten-Leibgarde), z titulu této funkce byl také velitelem stráže v Hofburgu.^[11]

Po smrti nejstaršího bratra Alfreda (1807–1865) převzal správu rodového majetku ve Württembersku (další dva starší bratři zemřeli bezdětní již dříve). K majetku patřily rozsáhlé pozemky se zříceninou starobylého hradu Neipperg. Hlavním sídlem byl zámek Schwaigern, který během 19. století prošel nákladnou novogotickou přestavbou. Zde Ervín Neipperg zemřel v březnu 1897 a je pohřben na rodovém pohřebišti v nedalekém Massenbachhausenu.^[12][13]

Jako potomek staré říšské šlechty patřil k mediatizovaným rodům, kterým byl v roce 1829 přiznán nárok na oslovení Osvícenost. V roce 1837 byl jmenován c. k. komořím a v roce 1869 byl získal titul c. k. tajného rady. Od roku 1865 byl čestným majitelem 12. dragounského pluku. V roce 1879 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny, díky majetku v Německu byl také dědičným členem horní komory zemského sněmu Württemberského království (1865). Byl čestným rytířem Německého řádu a Maltézského řádu. V roce 1873 získal prestižní Řád zlatého rouna, kromě toho byl nositelem řady dalších vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[14]

• Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1849)
• Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1850)
• komandér Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1866)
• Řád železné koruny I. třídy (1873)
• velkokříž Leopoldova řádu (1876)
• velkokříž Řádu sv. Štěpána (1890)

• rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského (Rusko)
• Řád svaté Anny III. třídy (Rusko)
• Řád červené orlice I. třídy (Prusko)
• Řád koruny (Prusko)
• Řád Leopolda (Belgie)
• velkokříž Řádu württemberské koruny (Württembersko)
• Řád sv. Michaela (Bavorsko)
• Řád routové koruny (Sasko)
• Řád bílého sokola (Sasko)
• Nasavský domácí řád zlatého lva (Nizozemsko)
• Řád Adolfa Nasavského (Lucembursko)
• Řád rumunské hvězdy (Rumunsko)
• Konstantinův řád sv. Jiří (Parma)

Byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil ve Vídni v roce 1845 s hraběnkou Henriettou Valdštejnovou (1823–1845), dcerou Antonína z Valdštejna. Henrietta však zemřela již tři měsíce po svatbě. Ervín se podruhé oženil v Praze v roce 1852 s princeznou Rosou Lobkovicovou (1832–1905), dcerou knížete Augusta Longina z Lobkovic z mělnické rodové sekundogenitury. Rosa byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Z druhého manželství se narodily tři děti.^[15]

• 1. Reinhard (1856–1919), poslanec německého říšského sněmu, dědičný člen horní komory württemberského zemského sněmu, ∞ 1880 hraběnka Gabriela z Valdštejna (1857–1948)
• 2. Anna Berta (1857–1932), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, ∞ 1884 kníže Ferdinand Zdeněk z Lobkowicz (1858–1938), c. k. tajný rada, komoří, dědičný člen Panské sněmovny, poslanec českého zemského sněmu, rytíř Řádu zlatého rouna
• 3. Hedvika (1859–1916), dáma Řádu hvězdového kříže, ∞ 1881 hrabě František Xaver von Königsegg-Aulendorf (1858–1927)

Díky svému manželství s Rosou Lobkovicovou měl příbuzenské vazby na několik významných osobností, jeho švagry byli kníže Jiří Kristián z Lobkowicz (1835–1908), kníže Alfred II. Windischgrätz (1819–1876) nebo hrabě Mořic Esterházy (1807–1890).

Ervínův mladší nevlastní bratr Vilém Albrecht (1819–1895) sloužil také v rakouské armádě a dosáhl hodnosti generála jezdectva. Namísto původního rodového jména Neipperg přijal jeho italskou variantu Montenuovo a jako syn arcivévodkyně Marie Luisy získal titul knížete. V další generaci vynikl kníže Alfred Montenuovo (1854–1927), dlouholetý nejvyšší hofmistr císaře Františka Josefa I.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ervín František z Neippergu na Wikimedia Commons
• Ervín Neipperg in: Deutsche Biographie
• Ervín Neipperg na webu rakouského parlamentu